Těžkou ránu stoupencům tradiční křesťanské religiozity tento týden zasadil slavný autor moudré humoristické fantasy Sir Terry Pratchett. Jak jste si již mohli přečíst i na českých zpravodajských serverech, Terry Pratchett, trpící Alzheimerovou nemocí, je rozhodnut zemřít formou euthanasie tehdy, když to sám uzná za vhodné, a nikoli tehdy, kdy definitivně selže jeho tělo poté, co nemoc zcela zničí jeho bystrou mysl. Má na to právo? Najdou se lidé, kteří se domnívají, že nikoli.
Shrňme nyní, oč slavný spisovatel usiluje: „Terry Pratchett navrhuje, že pacienti by mohli o pomoc při umírání žádat speciální tribunály. Jeho členy by měli být pacientovi příbuzní či blízcí, odborník na rodinu a lékař specializovaný na vážné a nevyléčitelné choroby. Spisovatel prohlásil, že on sám je ochoten stát se „zkušebním případem“ – bude v ukázkovém tribunálu obhajovat své právo na smrt.“ (iDnes.cz)
„V textu prohlášení, které si sir Pratchett připravil pro Královskou lékařskou kolej, mimo jiné stojí: ‚Samozřejmě neočekávám, že každý lékař bude připraven pomáhat někomu se smrtí. Musí to být jeho volba. Ale předpokládám, že ti, co jsou starší, tomuto přání mohou rozumět. Dává mi smysl, že jako se stovky let obracíme na lékaře, aby nám pomohli žít delší a bohatší život, tak je můžeme žádat o pomoc při umírání v míru mezi blízkými bez toho, abychom příliš dlouho seděli v čekárně na Boha.‘“ (iDnes.cz)
„Kdybych věděl, že budu moci zemřít, kdy budu chtít, tak každý den života by měl cenu milionu liber… Kdybych věděl, že bych mohl zemřít, budu žít. Můj život, moje smrt, moje volba,“ říká světoznámý spisovatel, který před dvěma lety oznámil, že trpí Alzheimerovou nemocí.“ (iHned.cz)
„‘Věřím, že když se to břímě stane příliš velkým, bude těm, kteří budou chtít, umožněno spatřit východ.‘, řekl. ‘V mém případě, až se čas naplní, doufám, že to bude v zahradě pod anglickým nebem. Nebo, bude-li pršet, v knihovně‘“ (dailymail.co.uk)
Vzhledem ke skutečnosti, že tak bohatý člověk, jakým Terry Pratchett díky svým knihám je, by si bezpochyby mohl svůj odchod ze života zařídit dle svých představ a v tichosti bez ohledu na současnou legislativu, je jeho veřejný boj za právo na důstojnou smrt hodný ocenění všech rozumných lidí. Navíc má tento muž ve společnosti nezpochybnitelnou autoritu, můžeme tedy doufat, že jeho boj nemusí být bojem s větrnými mlýny.
Náboženští lidé však mají na celu záležitost, jak jinak, jiný názor. Na stránkách discworldmonthly.co.uk Terry Pratchett píše, že náboženské právo, jež prohrálo v původní debatě o sebevraždě na přelomu 60. a 70. let (v britském právním systému byly dokonaná sebevražda nebo pokus o sebevraždu považovány za nezákonný čin; to bylo zrušeno až v roce 1961, dlouho po ostatních evropských zemích) a debatu o potratech v 60. letech, zůstává brzdou v tomto případě a snaží se prezentovat to, co by mělo být službou lidem trpícím vážnými, vysilujícími a nevyléčitelnými nemocemi, jako celonárodní vraždění starých lidí. „Jejich argumenty jsou obvykle škodlivé, vysoce nepřijatelné a je třeba proti nim bojovat,“ říká Pratchett (discworldmonthly.co.uk).
Ukázkou typického postoje věřících k této záležitosti je dopis, v němž věřící pisatelka Pratchettovi píše, že by měl Alzheimera pokládat za dar od boha. „Upřímně řečeno, dal bych přednost svetru,“ konstatuje Pratchett.
Věřící křesťané skutečně často pokládají utrpení za dar či dokonce za jakési splátky, díky nimž si mohou zakoupit vstupenku do nebe. Matka Tereza, jež svým nemocným svěřencům odmítala podávat tišící léky, to zdůvodňovala takto: „Cítíš bolest? Bůh tě bolestí líbá, nebraň se jeho polibkům.“ (http://neznamo.tym.cz/?t=read&w=matka-tereza)
Osobně jsem toho názoru, že věřící má právo pojímat své vlastní utrpení jak uzná za vhodné, přikládat mu jakýkoli význam, ale nemá právo vnucovat své pojetí lidem, kteří utrpení vnímají prostě jako nepříjemnou záležitost, jež nemá žádný hlubší „duchovní“ smysl. Zatímco utrpení a dobrovolná smrt ve jménu náboženství mají pro věřícího zásadní hodnotu, touha po úlevě od utrpení nikoli. Jak píše Anton Szandor LaVey: „Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná [míněno: nesatanistická] náboženství považují sebevraždu za hřích, je tehdy, pokud přinese úlevu.“ (Satanská bible, str. 76) (LaVey pokládá mučednictví ve jménu víry za vírou schvalované sebevražedné jednání).
„V textu prohlášení, které si sir Pratchett připravil pro Královskou lékařskou kolej, mimo jiné stojí: ‚Samozřejmě neočekávám, že každý lékař bude připraven pomáhat někomu se smrtí. Musí to být jeho volba. Ale předpokládám, že ti, co jsou starší, tomuto přání mohou rozumět. Dává mi smysl, že jako se stovky let obracíme na lékaře, aby nám pomohli žít delší a bohatší život, tak je můžeme žádat o pomoc při umírání v míru mezi blízkými bez toho, abychom příliš dlouho seděli v čekárně na Boha.‘“ (iDnes.cz)
„Kdybych věděl, že budu moci zemřít, kdy budu chtít, tak každý den života by měl cenu milionu liber… Kdybych věděl, že bych mohl zemřít, budu žít. Můj život, moje smrt, moje volba,“ říká světoznámý spisovatel, který před dvěma lety oznámil, že trpí Alzheimerovou nemocí.“ (iHned.cz)
„‘Věřím, že když se to břímě stane příliš velkým, bude těm, kteří budou chtít, umožněno spatřit východ.‘, řekl. ‘V mém případě, až se čas naplní, doufám, že to bude v zahradě pod anglickým nebem. Nebo, bude-li pršet, v knihovně‘“ (dailymail.co.uk)
Vzhledem ke skutečnosti, že tak bohatý člověk, jakým Terry Pratchett díky svým knihám je, by si bezpochyby mohl svůj odchod ze života zařídit dle svých představ a v tichosti bez ohledu na současnou legislativu, je jeho veřejný boj za právo na důstojnou smrt hodný ocenění všech rozumných lidí. Navíc má tento muž ve společnosti nezpochybnitelnou autoritu, můžeme tedy doufat, že jeho boj nemusí být bojem s větrnými mlýny.
Náboženští lidé však mají na celu záležitost, jak jinak, jiný názor. Na stránkách discworldmonthly.co.uk Terry Pratchett píše, že náboženské právo, jež prohrálo v původní debatě o sebevraždě na přelomu 60. a 70. let (v britském právním systému byly dokonaná sebevražda nebo pokus o sebevraždu považovány za nezákonný čin; to bylo zrušeno až v roce 1961, dlouho po ostatních evropských zemích) a debatu o potratech v 60. letech, zůstává brzdou v tomto případě a snaží se prezentovat to, co by mělo být službou lidem trpícím vážnými, vysilujícími a nevyléčitelnými nemocemi, jako celonárodní vraždění starých lidí. „Jejich argumenty jsou obvykle škodlivé, vysoce nepřijatelné a je třeba proti nim bojovat,“ říká Pratchett (discworldmonthly.co.uk).
Ukázkou typického postoje věřících k této záležitosti je dopis, v němž věřící pisatelka Pratchettovi píše, že by měl Alzheimera pokládat za dar od boha. „Upřímně řečeno, dal bych přednost svetru,“ konstatuje Pratchett.
Věřící křesťané skutečně často pokládají utrpení za dar či dokonce za jakési splátky, díky nimž si mohou zakoupit vstupenku do nebe. Matka Tereza, jež svým nemocným svěřencům odmítala podávat tišící léky, to zdůvodňovala takto: „Cítíš bolest? Bůh tě bolestí líbá, nebraň se jeho polibkům.“ (http://neznamo.tym.cz/?t=read&w=matka-tereza)
Osobně jsem toho názoru, že věřící má právo pojímat své vlastní utrpení jak uzná za vhodné, přikládat mu jakýkoli význam, ale nemá právo vnucovat své pojetí lidem, kteří utrpení vnímají prostě jako nepříjemnou záležitost, jež nemá žádný hlubší „duchovní“ smysl. Zatímco utrpení a dobrovolná smrt ve jménu náboženství mají pro věřícího zásadní hodnotu, touha po úlevě od utrpení nikoli. Jak píše Anton Szandor LaVey: „Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná [míněno: nesatanistická] náboženství považují sebevraždu za hřích, je tehdy, pokud přinese úlevu.“ (Satanská bible, str. 76) (LaVey pokládá mučednictví ve jménu víry za vírou schvalované sebevražedné jednání).
Co říci na závěr? Přeji Terrymu Pratchettovi, aby ve svém boji uspěl; tedy aby mohl v pravou chvíli zemřít ve své zahradě či knihovně, a aby tak nemusel učinit nelegálně, tedy aby prosadil svůj oprávněný požadavek na změnu náboženským myšlením a nikoli zdravým rozumem ovlivněného zákona. A doufám, že celá záležitost rozproudí debatu na téma euthanasie nejen ve Spojeném království, ale i v dalších evropských zemích včetně České republiky.
