Příběh o Pandóře, tj. všemi obdarované, je součástí našeho kulturního povědomí, přesto však stojí za připomenutí pro souvislost, jež lidem obvykle uniká. Všechno to začalo tím, že potížista starší (tj. títánské) krve Prométheus začal laškovat s myšlenkou, že přechytračí samotného Dia…
Je otázkou, zda bojoval za lidstvo či zda pro něj, stejně jako pro vládce bohů, byli lidé jen figurkami na rafinované šachovnici; tak či onak – poté, co vymohl v Mékóně pro člověka maso a pro bohy tuk a kosti (čímž mimochodem učinil člověka závislým na hmotě), Zeus ve svém tahu sebral lidem oheň s tím, že když mají mít lidé maso, budiž, ale ať si je žerou syrové. Lišák Prométheus nelenil a oheň bohům ukradl, což tu olympskou sebranku rozpálilo do běla, a dalšího tahu se již zúčastnili všichni, tedy nikoli jen Zeus, a byl to protitah věru ďábelský: Společným dílem vytvořili Ženu…
Obdarovali ji krásou, půvabem, šperky, rouchem… – tolik k povrchu, a lstivou povahou v srdci. Pak té potvoře vrazili do rukou káď (nikoli skříňku) a poslali ji za Prométheovým duševně zpozdilým bratrem Epimétheem (Prométheus = ten kdo myslí dopředu, Epimétheus = ten, komu vše dochází až pozdě). Prométheus pochopitelně věděl, že bohové jeho drzý čin nenechají jen tak a bratra varoval, ať od bohů za žádnou cenu nic nepřijímá. Jenže Pandóré byla krásná ženská a Epimétheus byl trouba.
Je otázkou, nakolik Pandóré věděla, co v té kádi vlastně má, ale dost možná byla prostě jenom zvědavá. I sundala víko a do světa vylétly choroby, dřina, hoře, běda… „Běda!“, zvolala možná Pandóré, a přirazila víko. Ze všech těch potvorstev zůstala v kádi už jen Naděje.
Tolik mýtus, jak nám jej zprostředkoval Hésiodos, byť – na rozdíl ode mne – v okázalém hexametru. Je pozoruhodné, jak rozkošně lidem nedochází pointa tohoto příběhu – totiž, že jedna ze tří hlavních křesťanských ctností je zde pohromadě s nemocemi, žalem, utrpením, dřinou…, tedy jako součást sbírky zel, určených k trápení člověka (a k rozčilení Prométhea)…
Lidé obvykle vnímají Naději jako pozitivní hodnotu – především díky křesťanské tradici. Nutno dodat, že jako duchovní hodnota má být v křesťanské tradici Naděje spjata jen a pouze s doufáním v Boha, nikoli v cokoli menšího, jak tomu však často bývá (tato forma Naděje měla v minulém Aeonu svůj význam a hodnotu, dnes – v době experimentální metafyziky – je ale hodnota této, byť nejvyšší, formy naděje přinejmenším diskutabilní).
Nyní dokáži, že dávný řecký mýtus je pravdě mnohem podobnější a že Naděje je zlem, jenž zcela oprávněně dlelo ve společnosti jiných personifikací ohavných životních událostí. Dokonce dokáži, že je z nich zlem zdaleka nejhorším, neboť skrytým a záludným, jako srdce Pandóry. Zatímco jiným zlům můžeme čelit jako událostem, jež přicházejí a můžeme se k nim postavit tváří v tvář, uzavřená Naděje koná své zhoubné dílo zevnitř. Nevěřím, že kdy v minulosti způsobily nemoci, války či bědy tolik lidského utrpení, jako právě Naděje. A přesto jí to prochází a dokonce ji ještě vzýváme.
Naděje totiž bravurně využívá selektivnosti lidské paměti, tedy skutečnosti, že máme tendenci pamatovat si spíše události výjimečné, než ty (statisticky) běžné. Miliony nemocných prošly Lourdami, ale mluví se jen o tom nepatrném zlomku těch, kdož se (často nejspíš díky placebo efektu) zázračně uzdravili. Miliony lidí si vsadilo v hazardní hře, ale slýcháme pouze o výhercích jackpotů. Přesně na této skutečnosti si Naděje vybudovala svoji zhoubnou kariéru. A tak nutí lidi prohrávat celé majetky v hazardu (občas někdo vyhraje…), nutí je procházet úděsnými lékařskými zákroky (občas je někdo přežije…), nechává je utrácet nehorázné peníze u všemožných šarlatánů (občas někomu skutečně pomohou), nechává je nevýslovně trpět v nesnesitelných situacích (občas se někdo zachrání…). Když na Štěpána roku 2004 e. v. seslal Pánbůh na nevěřící tsunami, všimli jste si, kolik pozornosti bylo věnováno tomu zlomečku lidí, kteří přežili na kusu dřeva uprostřed moře a byli zachráněni? Kolik jiných se díky zlovůli Naděje drželo až do trpkého konce jiných kusů dřev, místo aby si ukončili utrpení a prostě zemřeli? Nevíme. Naději se ovšem vyplatí sem tam se někomu naplnit – ale nikdy nezapomene udělat kolem toho takový humbuk, že přehluší suchopárná konstatování statistik…
Hledám-li Pravou vůli, nehledám Naději ani Víru, hledám Jistotu. Naděje nesouvisí s Pravou vůlí, neboť Pravá vůle nedoufá, Pravá vůle ví, je si jista a to naprosto. Buď jsem si jist, nebo nejsem – a pokud nejsem, je lepší nedoufat, nemít Naději, ale prostě přijmout to, co přichází, a snažit se tomu porozumět.
Teprve až zničíme Naději ve svém srdci, můžeme říci, že jsme se skutečně vydali po stezce poznání…
