Epikúros (341 př. n. l. – 270 př. n. l.) byl pozoruhodný, ač dlouhou dobu poněkud nedoceněný filosof (myslím ale, že doba, v níž žijeme, může vést k renesanci jeho filosofie). Byl atomistou, věřil tedy, že vše je tvořeno malými nedělitelnými částečkami a prázdnem (docela by mě zajímalo, jakými cestami by se vývoj poznání ubíral, kdyby v přírodní filosofii nadlouho nepřevládl Aristotelés), připsal pohybu atomů (na rozdíl od svého myšlenkového předchůdce Démokrita) možnost odchylky pohybu (čímž se zbavil determinismu), ale nic z toho není pro naše další úvahy tak podstatné, neboť to má dnes jen historickou hodnotu. Co podstatné je, je skutečnost, že pojímal svět, včetně nebeských těles, striktně materialisticky. Odmítl, že by pravidelnosti pohybu planet něco vypovídaly o nějakém světovém rozumu, který je řídí, odmítl i možnost pokládat nebeská tělesa za jakkoli oduševnělá. Svět byl tvořen atomy pohybujícími se v prázdnu a tvořícími světy v nekonečném vesmíru. Pikantní je, že ve své době byl Epikúros odpůrcem toho, co bychom mohli nazvat „oficiální vědou“, tedy tím, co se pěstovalo v platónské Akademii a Aristotelově Lykeiu. Toto odmítnutí spočívalo v jeho odmítnutí myšlenky, že by bohové mohli mít na lidský život jakýkoli přímý vliv. Tak, jako mnoho jeho vzdělaných současníků, zavrhl myšlenku, že by tradiční bohové odměňovali nebo trestali smrtelníky a že by byli ovlivnitelní oběťmi, ale odmítl také módní platónskou myšlenku „hvězdných bohů“, kteří lidský život svazují pouty nějakého kosmického řádu, či představu jakéhokoli jiného, třeba Anaxagorova, „světového rozumu“.
A přitom Epikúros v bohy věřil, činil tak ale velmi odlišným způsobem. Vzhledem k jeho teorii poznání museli bohové existovat, pokud je dokážeme myslet, nicméně pokud to jsou dokonale blažené bytosti, musí jim být zcela cizí jakékoli ambice, touhy a jakékoli zaobírání se smrtelníky. Epikúros byl navíc monista, pokládal bohy za bytosti vytvořené z atomů, které žijí ve vnějším kosmu, jsou dokonale blažené a o záležitosti smrtelníků se nestarají. Přesto však je dobré je ctít a připomínat si je při náboženských rituálech – ne proto, že bychom si je tím mohli naklonit či že bychom tím mohli zabránit nějakému zlu, ale proto, že se tak spolupodílíme na jejich blaženém životě. V době pokantovské bychom řekli, že Epikúrovi bohové vlastně hráli roli regulativní ideje, tedy ideálního vzoru udávajícího směr…
Jsou-li bohové takoví, pak není důvod mít z nich strach – a strach z bohů, ať už těch klasických nebo těch spekulativně filosofických garantů neměnného osudu a řádu (což bylo mimochodem vhodné paradigma pro astrologii, kterou Epikúros odmítal jako jednu z forem strachu z bohů), je první vážnou překážkou na cestě k blaženosti.
Dalším velkým strachem, který člověku brání dosáhnout klidu duše, byl pro Epikúra strach ze smrti. Jak si povšiml, nejednalo se o obavu ze smrti jako takové, ale o strach z posmrtného údělu duše. Jako materialista Epikúros strach ze smrti pokořil myšlenkou, že duše se po smrti rozloží na atomy a tím vše končí. Žádný Hádés, žádné (platónské) převtělování. A v tom případě platí, že kde jsme my, není smrt, a kde je smrt, nejsme my – a tudíž není čeho se bát.
Epikúros, jakkoli se zabýval přírodní filosofií, byl především lékařem duše – jeho „misií“ bylo zvěstovat ataraxii, vnitřní mír založený na uspokojování těch potřeb, jež je třeba uspokojit, abychom mohli žít, a v utlumení těch tužeb, jejichž naplňování přináší více utrpení než blaha, jakými jsou honba za mocí, poctami či majetkem. Jeho Zahrada byla nejen filosofickou školou, ale i terapeutickou komunitou. Proč však vůbec, šlo-li mu především o klid duše, pěstovat přírodní filosofii? A zde se dostáváme k vlastnímu tématu této úvahy. Epikúros byl totiž přesvědčen, že poznáme-li správně zákonitosti světa a vyložíme-li je z přirozených a nikoli z nadpřirozených příčin, zbavíme se tím oněch výše zmíněných strachů z bohů a ze smrti, čímž si připravíme půdu pro cestě k blaženosti. Filosofie přírody tak měla pro Epikúra především propedeutickou hodnotu. Epikúros píše: „Není možné, aby se člověk, který nezná přirozenost veškerenstva a obává se věcí, o nichž hovoří mýty, osvobodil od strachu v těch nejdůležitějších věcech. Proto nelze dosáhnout nesmíšených slastí, aniž bychom se věnovali zkoumání přirozenosti věcí.“*
Sílu, která v těch slovech zaznívá, podporuje i skutečnost, že Epikúrova terapeutická metoda založená na materialistické přírodovědě, skromnosti v žádostech a na hodnotě přátelství, fungovala a to dokonce i v případě samotného filosofa, jenž sice, dle historických pramenů, umíral v bolestech těla, ale s klidem v duši vzpomínaje na vše dobré, co prožil a na své milované přátele…
Domnívám se, že případ Epikúra a jeho následovníků ukazuje, že materialistická věda dokáže člověka zbavit strachu z nadpřirozena, osudu a smrti a je dobrým základem pro dosažení vnitřního míru. A pokud takto fungovala před 23 stoletími, není důvodu domnívat se, že by takovou roli nedokázala sehrát i dnes, v době, kdy nejsme tolik odkázáni na spekulace, jako tomu bylo v době Epikúrově, v době, kdy jsou naše vědomosti o světě, člověku a jeho místu v něm vpravdě ohromující a svým světlem zastiňují i ty nejodvážnější spekulace mystiků a teologů…
