Mýtus a rituál novodobého satanismu

Původně publikováno v časopisu Živel č. 32 (prosinec 2010). Str. 74-79. Zde nabízím podstatně rozšířenou a mírně upravenou verzi.

 

Co je a co není satanismus

Pojem „satanismus“ vyvolává v lidech mnoho různých, často negativních, asociací, proto je třeba tento fenomén nějakým způsobem definovat, což je samo o sobě dosti obtížný úkol. Pokusme se nejprve vymezit, co satanismus zcela jistě není.

V lidovém pojetí ovlivněném křesťanstvím je satanismus „uctíváním zla“ spojeným se zločinností. Pod vlivem tohoto pojetí propukla v 80. letech ve Spojených státech vlna hysterie pojmenovaná jako „Satanská panika“, kdy se množily historky o rituálním zneužívání dětí a satanisté v představách lidí kuli své zvrhlé pikle takřka na každém rohu. Celá věc byla důkladně vyšetřována FBI, ale nic se neprokázalo, což je rozhodně třeba přičíst FBI k dobru, protože patrně nebylo snadné zůstat objektivní a nenajít obětního beránka tváří v tvář masivní celospolečenské objednávce. Dnes se „Satanská panika“ řadí k moderním pověstem, do stejné skupiny fenoménů patří například pseudovzpomínky na sexuální zneužívání jako produkt terapeutické sugesce. Přestože se čas od času objeví případy zločinů ve jménu Satana či satanismu, jsou to ve skutečnosti ojedinělé jevy, za nimiž se obvykle skrývá duševní vyšinutost či psychopatie konkrétního jedince. Jsem si jist, že mrtvých ve jménu toho kterého „dobrého“ boha je o tolik více, že spíše nežli ctitelů Satana bychom se měli obávat některých obzvláště horlivých služebníků Ježíše či milosrdného a slitovného Alláha. K takovému poznání stačí jediný nezaujatý pohled na dějiny a současnost světových náboženství.

Zmiňme dále, že z hlediska tradičně pojímaného křesťanství, je jako „satanismus“ často označováno prakticky vše, co nějak souvisí s magií či neobvyklými alternativními religiozitami jako je třeba novopohanství či New Age. Taková definice pochopitelně ztrácí na použitelnosti, protože je příliš široká a ideologicky zabarvená. Vzhledem k tomu, že označení „satanista“ v minulosti sloužilo jako nálepka ospravedlňující perzekuci, je obtížné hledat kořeny tohoto jevu ve středověku. To, že o někom křesťané prohlásili (nebo prohlašují), že je satanista, nemá z religionistického hlediska valnou vypovídací hodnotu (pakliže nám jde o satanismus a nikoli o studium křesťanských interpretačních rámců).

Satanismus také není totéž co tzv. „černá magie“, jak ji známe ze středověkých zaklínacích knih. Satanista má obvykle k magii úplně jiný přístup než černý mág. Typický černý mág se ukryje do bezpečí magického kruhu, vyvolává různé entity a rozkazuje jim, často ve jménu Božím, aby mu sloužily. To není v souladu s duchem jakkoli pojímaného satanismu; satanisté k silám, s nimiž pracují, přistupují jako k sobě rovným a domlouvají spolupráci spíše než by tyto síly úkolovaly (a pochopitelně už vůbec ne ve jménu křesťanského Boha).

Načrtli jsme, co satanismus není, stále však zůstává otázkou, co vlastně satanismus je. Vzhledem ke skutečnosti, že neexistuje žádné obecně přijímané satanistické „vyznání víry“ a jednotlivé proudy satanismu se rozcházejí i v tak zásadních záležitostech, jako je definice Satana, lze tento fenomén definovat jen velmi volně jako takový myšlenkový směr, jenž se vztahuje ke kladně pojímanému Satanovi a staví se více či méně do opozice k majoritnímu náboženství, jímž je, prakticky vzato, křesťanství. Satan přitom může být interpretován jako symbol, panteisticky chápaná životní síla či duše světa, nebo teisticky – jako reálně existující individualizované božstvo.

 

Historie satanismu

Jak již bylo řečeno, pátrání po středověkých kořenech satanismu je krajně obtížné. Pověsti o ukrutnících sloužících Satanovi zahrnují například osobnosti, jako byl v 15. století baron „Modrovous“ Gilles de Rais, velitel armády v době stoleté války, který se poté, co zchudl, snažil nabýt bohatství obětováním dětí temným silám. Z uctívání Satana byli, téměř jistě neprávem, obviněni například Templáři. „Satanisty“ byli pochopitelně i heretikové všeho druhu, ženy obviněné z čarodějnictví, později také Svobodní zednáři atd. Přestože některé aspekty satanismu mohou kořenit již ve středověku, zdá se, že je prakticky nemožné dopátrat se něčeho smysluplného a původ satanismu se tedy rozplývá v mlze nejasných dohadů.

Osobností, kterou již do dějin satanismu zřejmě zařadit lze, byla Catherine Deshayesová, známá jako La Voisin (1640-1680), která v době Ludvíka XIV. organizovala černé mše celebrované odpadlými kněžími, při nichž mělo docházet k obětování nemluvňat. Provozovala také černou magii na objednávku některých osobností tehdejší smetánky. Když bylo vše odhaleno, byly zatčeny stovky lidí, 74 bylo odsouzeno, La Voisin byla upálena. Do dějin se zapsala především svou koncepcí černé mše, i když není jasné, zda se jedná o její výtvor či o starší tradici.

Dalším předchůdcem satanismu byl Klub pekelného ohně (Hellfire Club), jenž byl založen roku 1749 v Anglii. Jeho členové sloužili černé mše a scházeli se v ruinách cisterciáckého opatství k satanistickým orgiím. Jednalo se však spíše o dekadentní dobrodružství než o religiózní záležitost. Podobné jevy nacházíme i ve století devatenáctém, kdy se Satan stal múzou dekadentních literátů – viz například známé Baudelairovy Litanie k Satanovi či Huysmansovy prózy (v rané fázi své tvorby byl „literárním satanistou“ i český básník S. K. Neumann). V této době se dostával do módy okultismus, který propagovaly osobnosti jako Eliphas Lévi, Stanislas de Guaita či Papus, vznikaly okultní řády – Teosofická společnost Madame Blavatské, Hermetický řád Zlatého úsvitu a posléze mnohé další – nicméně okultisté se vždy Satana stranili a jakékoli spojení se satanismem odmítali. To se týká ve 20. století i údajného zakladatele satanismu, anglického okultisty a spisovatele Aleistera Crowlyeho (1875 – 1947), který sice moderní satanismus svým důrazem na hledání božství v člověku („Není jiného boha než člověka.“), jakož i svou provokativní „zhýralostí“, bezpochyby inspiroval, nicméně se k němu sám nehlásil. Crowley založil náboženství theléma, z řeckého „vůle“, postavené na individuálním hledání tzv. Pravé vůle – to jest člověku daného jedinečného poslání na tomto světě. Jeho „Dělej, co ty chceš, ať je cele zákon.“ tedy neznamená uspokojování choutek, nýbrž naplňování údělu. Což ovšem neznamená, že by se právě Crowley ukájení choutek nějak bránil, nicméně celá jeho koncepce je zcela v souladu se staršími tradicemi západní i východní mystiky, jež pouze odívá do kontroverznějšího hávu než například Mistr Eckhart.

 

Novodobý satanismus

Skutečným zrodem moderního satanismu, jemuž se budu nadále věnovat, bylo založení Církve Satanovy (Church of Satan) v roce 1966 v San Franciscu. Její zakladatel, „černý papež“ Anton Szandor LaVey (vlastním jménem Howard Stanton Levey, 1930-1997) během svého života o sobě šířil četné mystifikace, proto neexistuje žádná zcela věrohodná biografie této osobnosti.

LaVeyovo pojetí satanismu je poznamenáno revoltou šedesátých let – odráží se v něm reakce na tehdy populární New Age spiritualitu a inspirace hnutím lidského potenciálu a humanistickou psychologií. Mezi jeho hlavní filosofické inspirační zdroje patří bezpochyby Friedrich Nietzsche, částečně Aleister Crowley (jehož však kritizoval pro jeho mysticismus) a v neposlední řadě pravicově libertariánská filosofka a spisovatelka, militantní anti-teistka a Ayn Randová. Sám La Vey ostatně prohlásil, že jeho náboženství je vlastně objektivismus Ayn Randové doplněný o rituály a ceremonie. Část LaVeyovy Satanské bible (oddíl Kniha Satanova) je doslovnou citací sociálně-darwinistického spisu Might is Right Ragnara Redbearda, který poprvé vyšel v roce 1890 a o jehož autorství se spekuluje (Ragnar Redbeard je pseudonym). Toto bývá označováno jako projev LaVeyova plagiátorství, jiné zdroje však říkají, že v prvním vydání Satanské bible byl zdroj uveden a sám LaVey ostatně napsal předmluvu pro vydání Redberdova spisku z roku 1996 a pokud vím nikdy netvrdil, že příslušné pasáže jsou jeho vlastní.

LaVeyův satanismus (zvaný též laveyanismus) bývá označován jako satanismus ateistický, protože LaVey chápal Satana nikoli jako antropomorfní božstvo, ale jako „přírodní sílu – mocnost temnot, která byla takto nazvána jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo.“ (Satanská bible, s. 52) Satan je „mnohostranný klíč k neznámu“, který by neměl být analyzován. Lze říci, že, fakticky vzato, je LaVeyovo pojetí spíše pantheistické než ateistické. Podstatné je jeho přesvědčení, že bohové jsou lidským výtvorem, zvnějšněním lidského já. Proto by satanista neměl uctívat jakékoli bohy, ale toho, kdo je schopen je vytvořit, tj. člověka. A protože se jedná o egoistickou životní filosofii, má člověk uctívat především sebe sama. Ono „převrácení“ v laveyanismu tedy nespočívá v nahrazení Boha Satanem, ale v nahrazení Boha konkrétním člověkem – satanistou. V tom se tento systém liší od starších pokusů nahradil Boha lidstvem či nějakou ideou člověka, jako tomu bylo například během Francouzské revoluce či jak o tom uvažoval Auguste Comte.

Za klíčové je třeba považovat satanistické pojetí morálky, které je založeno na oplácení dobrého dobrým a zlého zlým. Satanisté odmítají křesťanské „nastavování druhé tváře“.

Laveyanismus je umírněně hédonistický – člověk má právo beze studu ukájet své choutky, pokud tím nikomu neubližuje. LaVey odmítá myšlenku jakéhokoli duchovního hříchu či provinění – člověk se může provinit jen vůči jinému člověku. I satanismus v LaVeyově pojetí však zná „hříchy“, ty se ovšem od těch křesťanských dosti liší. Hlavním satanským hříchem je hloupost – satanista si nemůže dovolit být hloupý. Dalšími jsou například sebeklam či neplodná pýcha – obecně řečeno lze říci, že by se satanista měl dle LaVeye vystříhat všeho, co snižuje jeho schopnost přežít a nalézt uplatnění v běžném životě.

Satanská estetika, spojená s černou barvou, lebkami a dalšími ponurými proprietami, zjevně vychází z dekadentní prehistorie satanismu, je však třeba zdůraznit, že laveyanismus přebírá z dekadence pouze vnější aspekty, odmítá však její nihilismus, protože satanismus je jednoznačně koncipován jako přitakání životu. Estetično je pro satanisty jedna z nejvýznamnějších hodnot a je důležitým nástrojem umocňujícím sílu rituálů.

Laveyánský satanismus tedy rozhodně není, jak by se na základě jeho extravagantní estetiky mohlo zdát, kultem smrti, jeho ústřední hodnotou je život, smrt označuje LaVey za „velké odříkání“ a vnímá ji negativně. Lze říci, že pokud jde o vyrovnání se se smrtí, nenabízí tento myšlenkový směr nic duchovně přínosného (to však platí i o vírách nabízejících barvotiskový model posmrtného života v „nebíčku“).

Laveyanismus pojímá člověka jako „svobodné zvíře“ a součást přírody, striktně odmítá rituální obětování zvířat – zabíjet smí člověk pouze v sebeobraně nebo pro potravu. Člověk není pánem přírody, ale její součástí.

Anton Szandor LaVey tvrdí, že to, co pro náboženského člověka znamená víra, představuje pro satanistu studium. Satanista nemá dogmaticky věřit něčemu, o čem se sám nepřesvědčil. Slepá víra náboženského typu není v laveyanismu pěstována.

Hovoříme-li o satanismu, nelze nezmínit problém zla. V mainstreamovém (zvláště, ale nejen laveyánském) satanismu je zlo chápáno podobně, jako je interpretoval Nietzsche, tedy jako protipól dobra „otrocké“ či „stádní“ židovsko-křesťanské morálky. Satanista hlavního proudu se hlásí ke zlu v tom smyslu, že se hlásí ke všem takzvaným hříchům, jež jsou v jeho vidění světa ve skutečnosti přirozeným projevem lidské přirozenosti a je třeba je nanejvýš kultivovat, nikoli však potlačovat, jak se o to snaží většina „dobrých“ náboženství. Satanista se staví mimo dobro a zlo tradiční náboženské morálky, jako pravidla chování akceptuje zásady lidské přirozenosti, to jest laskavost k laskavým, neustupování zlu a upřednostňování zájmů svých a zájmů blízkých osob. V oblasti sexu je dovoleno vše, pakliže se jedná o konsensuální sex mezi dospělými osobami. Nikdo nesmí být do ničeho nucen proti své vůli. Představa satanistických sexuálních orgií je ovšem naivní. Výzkum jsem v tomto směru nedělal, ale pokud mohu soudit na základě těch satanistů, jež sem měl možnost poznat, zdá se, že je uspokojují zcela normální formy sexuálního a partnerského soužití.

Satanisté, a to nejen ryze laveyánští, jsou obvykle značně přecitlivělí co se týče pokrytectví. LaVeyovy knihy jsou plné zmínek o lidech, kteří, místo aby poctivě přiznali, že naplňují své osobní potřeby, předstírají, že jim jde o nějaké „vyšší dobro“. Stejně silně LaVey vnímá rozpor mezi teorií (dogmaty) a praxí křesťanských církví. V tomto směru odvádějí satanisté velký kus poctivé práce a soudím, že do jimi nastaveného zrcadla je záhodno se čas od času podívat, i když takový pohled nemusí být právě příjemnou zkušeností.

Mnozí kladli LaVeyovi a jeho stoupencům otázku, proč svému učení říká satanismus, když vlastně neuctívá Satana jako boha a zdůrazňuje člověka a přírodu. Jeho odpověď zde ocituji: „Moje odrůda satanismu je plně vědomou alternativou stádní mentality a institucionalizovaného myšlení. Jedná se o nastudovaný a vynalezený soubor principů a cvičení, jež byly navrženy tak, aby osvobodily jednotlivce z osidel bezduchosti, jež brání inovaci.

Nazval jsem své myšlenky ‚satanismem‘, neboť pod tímto názvem nejvíce stimulují a sebedisciplína a motivace jsou za stimulujících podmínek snáze uskutečnitelné. Satanismus znamená ‚opozici‘ a ztělesňuje všechny symboly nekonformnosti. Satanismus disponuje velkou schopností přeměnit přítěž ve výhodu, změnit odcizení v exkluzivitu.

Jinými slovy: je to zváno satanismem proto, že je to vtipné, trefné a produktivní.“ (The Devil’s Notebook, s. 9-10)

Myšlenka, že kontroverze se stimulující, je rozhodně zajímavá a patrně i pravdivá, otázkou je, nakolik je dnes ještě stimulující právě „satanismus“ a zda se současné institucionalizované myšlení čím dál víc neblíží pravicovému liberálnímu extremismu Ayn Randové a tím i filosofické koncepci laveyánského satanismu, nehledě na to, že současná postmoderní společnost je zaměřená na ego a “individualismus” tak narcisticky, že satanismu, co se nonkonformity týče, zbývají snad už jen ty extravagantní rituály, ale i to je poměrně sporné – stačí například shlédnout klipy popové zpěvačky Lady Gaga.

Původní Church of Satan (CoS) stále existuje, i když po smrti jejího zakladatele v ní došlo k boji o moc a vše zkomplikoval i sám LaVey, který nezanechal žádnou závěť a veškerý jeho majetek propadl státu. Dnes tato organizace funguje na bázi volného členství, jež si zájemce může zakoupit za 200 dolarů (a získá za to pěknou černou kartičku velikosti kreditky, jíž se pak může chlubit). Současným veleknězem CoS je Peter H. Gilmore, který ve své knize Satanská písma (Satanic Scriptures) propaguje satanismus ještě ateističtější a „odkouzlenější“ než byl ten LaVeyův. Zatímco LaVey ještě naznačuje, že magie může nějak „objektivně“ působit, i když (kromě zmínky, z níž plyne jeho víra v telepatii) neuvádí jak, Gilmore prakticky odmítá magii jako způsob k dosahování cílů a prezentuje ji nanejvýš jako hru či psychodrama, jako způsob, jak obohatit život nějakým nevšedním zážitkem. Za „pravou magii“ považuje úspěch v životě dosažený uplatněním píle a talentu, nikoli prostřednictvím magických rituálů. CoS nemá žádné národní pobočky, aktivně a agresivně vystupuje proti všem organizacím, které mají v názvu slova “Church” a “Satan”, a také trvá na tom, že vlastní copyright na Bafometův pentagram (kozlí hlavu vkreslenou do obráceného pentagramu), což ale bylo z mnoha stran zpochybněno.

V našich zemích byla první satanistická organizace založena v roce 1991 hudebníkem Jiřím „Big Bossem“ Valterem, frontmanem black metalové skupiny Root. Úplný název církve zněl Československá Církev Satanova, od rozpadu Československa Česká Církev Satanova. Koncem století se Česká Církev Satanova dostala do krize způsobené organizačními i jinými zmatky a v roce 2001 proběhlo v Praze setkání předních představitelů pražské pobočky s Jiřím Valterem, na jehož základě došlo ke vzniku kolektivního vedení organizace – tzv. Rady třinácti – a posléze (po roce 2002) i ke změně názvu na První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy (název vymyslel vedoucí pražské pobočky a člen Rady třinácti Pavel Brndiar). Jiří Valter se poté stáhl do ústraní a věnuje se především hudbě, soukromým aktivitám a dle vlastního vyjádření hledá jakési blíže neurčené hlubší satanské poznání. Jiří Valter deklaroval, že byl Antonem LaVeyem zplnomocněn založit v tehdejším Československu pobočku Church of Satan, nicméně o tom panují jisté pochybnosti. Po LaVeyově smrti v roce 1997 se Valter sCoS údajně spojil a poté, co po něm vedení CoS chtělo peníze, se Česká církev Satanova oficiálně osamostatnila. To uvádí ve své knize Satanismus Josef Veselý a podobně mi o tom v druhé polovině devadesátých let referoval i sám Valter, s nímž jsem na toto téma tehdy hovořil. Na druhou stranu současným představitelům Church of Satan jméno Jiří “Big Boss” Valter nic neříká, respektive přinejmenším člověku, který je zodpovědný za maiovou komunikaci s veřejností, jak jsem měl možnost zjistit během výměny mailů v roce 2009, kdy jsem byl zcela jednoznačně ujištěn, že CoS nemá žádné pobočky ani spřízněné organizace.

Co se interpretace satanismu týče, vycházejí čeští satanisté z LaVeyova pojetí, nicméně konkrétní pojetí Satana není nijak nařizováno, je soukromou záležitostí každého člena „Prvního Chrámu“. Organizace funguje jako platforma setkávání, sdílení zkušeností a společné rituální práce. Dvakrát ročně jsou pořádány ceremonie k uctění dvou hlavních satanských svátků – Valpuržiny noci (30. dubna) a předvečeru Všech svatých (Halloween, 31. října).

Krátce se zmíním ještě o dalších proudech satanismu a o satanistických extremistech. Od Church of Satan se v roce 1975 odštěpil Sétův chrám (Temple of Set – ToS) vedený Michaelem A. Aquinem (1946). Tato skupina se soustředí na uctívání staroegyptského „temného“ boha Séta. Aquino převzal satanistickou morálku, ale jeho pojetí Satana je ryze teistické. „Sétisté“ se věnují studiu magie a magicko-mystické praxi, nabírají nováčky a školí je prostřednictvím placených korespondenčních kurzů. V rámci ToS existují různě zaměřené (pod)řády – Belzebubův, Leviathanův, Vampýří apod., a pobočky v různých zemích světa nazývané „pylony“. ToS se přirovnává k univerzitě, přičemž řády, jež obsahuje, představují něco na způsob fakult. Sétův chrám sám sebe definuje jako organizaci, jejímž úkolem je vytvořit prostředí, v němž jednotlivci objevují, provozují a uskutečňují svůj jedinečný účel a osud. Jsou přesvědčeni, že výjimečnost a kreativita vyrůstají ze sebeuvědomění, sebepoznání a sebeutváření.

Kromě Sétova chrámu existují i další teisticky zaměření satanisté, kteří se sdružují do menších „církví“ či řádů. Zajímavá je Církev Azazelova založená americkou teistickou satanistkou píšící pod jménem Diane Vera. Její víra je polyteistická: věří, že bohové skutečně existují a místy spolu soupeří, uznává i existenci biblického boha, odmítá však jeho nárok na absolutnost. Všichni bohové, kteří se zajímají o lidstvo, jsou výhradně lokální entity, kosmický všemohoucí a vševědoucí Bůh patrně neexistuje, a pokud ano, tak se o nás nestará. Satan je jedním z mnoha bohů, nicméně je důležitou múzou naší civilizace, je hoden uctívání a je třeba jej podporovat v jeho boji s „tyranským abrahámovským bohem“. Náboženské a kulturní trendy vnímá Diane Vera jako manifestace bohů zajímajících se o lidské záležitosti, což je rozhodně zajímavá myšlenka.

Dále existuje menší množství dalších skupin označujících se za satanisty, z nichž některé (Řád devíti úhlů a Radost Satanova – Joy of Satan, JoS) se hlásí k extrémní pravici a ideologii nacismu, což však většina mainstreamových satanistů striktně odmítá a kritizuje. Order of Nine Angles (O.N.A.) česky Řád devíti úhlů se dokonce hlásí k lidským obětem, je však otázkou, zda protagonisté těchto myšlenek svá slova někdy uvedli do praxe, osobně o tom spíše pochybuji. Lidé kolem O.N.A. vypracovali složitý mystický systém, na jehož konci obětuje satanista sám sebe (páchá rituální sebevraždu) a vstupuje do říše „akauzálna“, ať už to znamená cokoli, z níž pak dále ovlivňuje dění ve světě. JoS rovněž nabízí, nutno dodat, že vcelku neoriginální, zasvěcovací systém založený na přepracovaných textech z oblasti západního hermetismu a východní mystiky, přičemž v publikovaných materiálech vykrádají mimo jiné i známého českého prvorepublikového hermetika Františka Bardona.

Ve Skandinávii existují radikální skupinky propojující satanismus a germánské pohanství, které čas od času zapalují kostely – i to většina satanistů, vzhledem k úctě chované k umění a k cizímu majetku, neschvaluje. Mnohé extrémistické satanistické skupiny se negativně vymezují vůči LaVeyově koncepci, kterou odmítají jako „příliš měkkou“.

Dále je třeba zmínit, že se k satanismu hlásí množství hudebních skupin, zvláště pak zaměřených na black metalovou hudbu, a jejich fanoušci často užívají satanistickou symboliku. Z rozhovorů s některými (dnes již dospělými) satanisty mám zjištěno, že se k satanismu skutečně přes metalovou hudbu a „satanistickou pózu“ dostali. Lze říci, že většina fanoušků této hudby z toho „vyroste“, ale někteří z nich se posléze začnou zajímat o hlubší filosofii satanistického pojetí světa a zniterní si ji.

Některé, zvláště novopohanstvím ovlivněné, black metalové skupiny se otevřeně hlásí k extremismu, pálení kostelů a nacistické ideologii – zde však satanismus již ustupuje do pozadí, stává se pouze nástrojem boje proti křesťanství a do popředí se dostává radikální novopohanství.

 

Satanské rituály a magie

Satanismus coby egoistická životní filosofie by ovšem postrádal své kouzlo, kdyby nebyl spojen s magií a tajemnými a představivost dráždícími rituály, i když ty ve skutečnosti nejsou tak neodmyslitelné, jak by se na první pohled zdálo. Existuje množství satanistů, kteří se rituální praxi věnují jen málo nebo vůbec ne a aplikace satanistických principů v běžném každodenním životě je pro ně naprosto dostačující. Někteří se věnují pouze ceremoniím, tady rituálním oslavám nějakého aspektu života, ale nevěnují se aktivně magickým rituálům, zaměřeným na snahu něco měnit. A konečně jsou satanisté, kteří se ceremoniím i rituálům věnují pravidelně a naplno.

Satanistická magie, kterou LaVey popisuje v Satanské bibli, v Satanských rituálech a v Satanské čarodějce, je rozdělena na „menší“ a „větší“. „Menší magie“ je de facto psychologická manipulace, účinné ovlivňování druhých pomocí sexu, sentimentu nebo strachu (čtenář Terryho Pratchetta si vzpomene na „hlavologii“), „větší magie“ je rituální.

Existuje nejspíš tolik koncepcí satanské rituální magie, kolik je druhů satanismu. Teističtí satanisté a satanisté věřící v reálnou existenci démonických či jiných podobných bytostí (ať už je chápou jako nad-přirozené, nebo jako přirozené, ale dosud vědou neobjevené) věří, že pokud se na Satana či na jiné bytosti obrátí se svou prosbou, tyto se jim pokusí vyhovět a přání splnit. Rituál pak slouží k dosažení vhodného stavu mysli pro takovou komunikaci. Na tom není nic zvláště originálního – oproti konzervativní evropské magické praxi je zde rozdíl jen v tom, že se démonům nic nepřikazuje, mág se od nich, pomocí kruhu či jinak, neodděluje a jedná s nimi jako rovný s rovnými. To ovšem není žádný zvláštní vynález satanismu – všude na světě se setkáváme s tím, že kouzelníci a šamani jednají s duchy na rovinu a nebo se jimi dokonce nechávají dobrovolně posednout.

Obraťme se nyní k tomu, jak magii a rituály interpretoval ve svých knihách Anton LaVey, který v reálnou existenci bohů a démonů coby svébytných bytostí nevěřil. Dospěl k závěru, že i ateista či agnostik může toužit po rituálním vyžití – je to legitimní lidská potřeba (evoluční psychologové by s ním patrně souhlasili). Současná neurověda odhalila, že při náboženské zkušenosti jsou aktivována určitá centra v mozku a jejich umělou stimulací lze uměle navodit náboženský zážitek. Tendence k víře (či pověře) se spontánně projevuje již v dětství – od imaginárních kamarádů, imaginativního světa her a uctívání fiktivních hrdinů není daleko k víře v předky, duchy, bohy či Boha. To všechno LaVey intuitivně předjímal, když hovořil o dětech jako o přirozených mázích a když koncipoval svou rituální magii se zaměřením na co nejintenzivnější subjektivní prožitek. LaVey vlastně propojil materialistickou životní filosofii s rituálním chováním a řízenou iracionalitou. Laveyánský „symbolický“ satanista je přesvědčen, že neexistuje žádné nad-přirozeno a že bohové jsou lidským výtvorem. Ale během rituálu či ceremonie na tuto skutečnost záměrně zapomíná, nechá na sebe působit starobylá jména a symboly a navozuje si tak náboženský stav mysli, který jsme zdědili po předcích (podobnými cestami se ubírala i dnes populární chaos magie).

LaVey přišel s tím, že rituál lze oprostit od veškerých okultních, kabalistických a jiných interpretací, aniž bychom o cokoli podstatného přišli. Magický rituál dle jeho názoru vyžaduje jediné: Záměrně vstoupit do světa vlastní subjektivity, prožít si psychodrama s bohy či ďábly, které si vybereme nebo vymyslíme, v té chvíli – a jen v té chvíli – tomu všemu věřit, pak se vrátit do světa rozumných lidí, dále se již předchozí magickou prací nezaobírat a užívat si života. Všechny mýty jsou pohádky a tak je třeba k nim přistupovat. Laveyán je svobodný ve výběru – může si vybrat ze všech mýtů všech kultur to, co si iracionální část jeho osobnosti právě žádá, a užít si to. Může ty příběhy také přetvořit nebo si vymyslet vlastní.

LaVey vytyčuje zřetelnou hranici mezi subjektivním a objektivním světem, hranici, která spočívá na výše zmíněném vědomém vkročení do subjektivity. Zde si dovoluji podotknout, že, navzdory této teorii, se mnoha satanistům (LaVeye nevyjímaje) nevyhnula jistá míra prolnutí těchto dvou světů, nicméně je to, zdá se, míra menší než jak je tomu v případě stoupenců většiny jiných nauk, které mají co do činění s magií. Otázka zní: Funguje to jenom tak, že uvolníme proud emocí, což nám umožní být v běžném životě efektivnější, nebo zde hraje roli něco „navíc“, něco „skutečně magického“? LaVey nám jasnou odpověď nedává. Jeho osobní zkušenost s magií napovídala, že zde „něco víc“ přece jen bude, jeho materialistická filosofie tomu spíše odporovala. Zvítězil v něm pragmatismus, jenž se projevil jeho apelem, že úspěšný magický akt nesmí mág zpochybňovat – neboli: pokud to funguje, spokojte se s tím a neanalyzujte to.

LaVey načrtl svůj koncept „větší magie“ nejprve v Satanské bibli. Zde se setkáváme se třemi základními rituály, z nichž zvláště ten poslední bývá předmětem mnoha kontroverzí:

  1. Jak přivolat partnera k ukojení chtíče nebo navodit sexuálně uspokojivou situaci
  2. Jak zajistit pomoc nebo úspěch osobě, s kterou sympatizujeme či soucítíme (včetně nás samotných)
  3. Jak dosáhnout zničení nepřítele

Všechny tři rituály mají společné schéma. Účastník či účastníci jsou rituálně oblečeni – v černých či případně rudých róbách (mohou být i nazí, nahota se doporučuje především při soukromých rituálech), atmosféra je slavnostní, cílem je navodit změněný stav vědomí a oddělit se od běžné reality. Na oltáři hoří černé svíce, jako rituální pomůcka je používán meč nebo dýka, používá se symbol Bafometa – kozlí hlavy v obráceném pentagramu, obrácený kříž, stříbrný kalich s vínem coby elixírem života, falus (coby symbol plodnosti), znamení rohů (vztyčený ukazovák a malíček levé ruky) atd. Oltář může být živý, což je spjato s důležitou roli duality mezi mužským a ženským, aktivním a pasivním principem v přírodě i v člověku. Nahá žena na oltáři, jak je vnímána zvenku, ve skutečnosti není ženou na oltáři, ale ženou-oltářem, a symbolizuje Matku Zemi. Žena tedy není v nějakém nedůstojném postavení a rozhodně není v roli lidské (byť symbolické) oběti, nýbrž je naopak předmětem úcty. Vraťme se ale k rituálnímu schématu: Ve slavnostní atmosféře zaznívá zvon a gong, je provolávána sláva Satanovi v jeho hlavních podobách (Satan, Lucifer, Belial, Leviathan), jsou čtena s rituálním záměrem korespondující „pekelná jména“, což jsou jména různých starých pohanských bohů či démonů. Používá se světlo černých svíček, v případě venkovního rituálu jsou používány louče či otevřený oheň. Bývají čteny příslušné pasáže Satanské bible.

Každý rituál končí provoláním „Dokonáno jest!“ (v případě skupinového rituálu zúčastnění odpovídají „Budiž tomu tak!“).

Obraťme se nyní k prostřední části rituálů. Ty jsou koncipovány silně psychodramaticky. Jejich účelem je symbolické navození žádané situace, takže v případě prvním, kdy jde o ukojení chtíče, se satanista obklopuje předměty, zvuky a vůněmi, které na něj působí dráždivě, předměty spojenými nebo znázorňujícími vytouženou osobu atd. Cílem mága je v tomto případě vystupňovat vzrušení, imaginovat soulož s objektem jeho touhy a dosáhnout (pomocí masturbace) co možná nejintenzivnějšího orgasmu.

V případě soucitného rituálu dochází ke stupňování lítosti nad osobou, jíž chce mág pomoci (případně sebelítosti), vyjádření touhy po změně neuspokojivého stavu a imaginace požadovaného žádoucího stavu.

A nyní se dostáváme k tomu nejkontroverznějšímu – k rituálu zničení. V jeho rámci dochází k symbolické likvidaci nepřítele – mág může zapichovat špendlíky do figurky, výtvarně znázornit zničení či potrestání oběti, může použít i živý literární popis. Cílem je uvolnit co nejvíce nenávisti a pohrdání, dokud se mágova energie zcela nevyčerpá.

Pomiňme nyní úvahy o tom, zda a do jaké míry kletby „skutečně“ fungují, a zamysleme se spíše nad tím, nakolik je či není sesílání kleteb bezpečné a nakolik je či není etické. Existuje známá poučka bílých mágů a „hodných čarodějek“, že vše, co člověk vyšle, se mu trojnásobně vrátí (teorie zpětného odrazu). LaVey se domnívá, že to je hloupost – jediné, co člověka může takto dostihnout, jsou jeho vlastní výčitky svědomí, a proto zdůrazňuje, že člověk si musí být zcela jist, že chce to, oč žádá, a v žádném případě pak nesmí litovat.

Z pohledu křesťanské morálky je kletba pochopitelně nemorální záležitostí (zlo je opláceno zlem), nicméně faktem je, že snad každý si někdy představoval, jak se někomu, kdo mu ublížil, děje něco zlého, rituál zničení pak nabízí způsob, jak se od takových užírajících představ osvobodit a seslat je na toho, kdo je svými činy vyvolal. Je třeba podotknout, že satanista, na rozdíl od mnohých věřících „dobrých“ náboženství, netransformuje svou zlobu do sadistických fantazií o „božím trestu“, který dotyčného stihne, nýbrž se sám se stane tím, kdo trestá, a je ochoten přijmout za své činy plnou odpovědnost.

Sám Anton LaVey píše, že dává přednost kletbám, které vnášejí do života oběti smůlu – trest je to podle něj adekvátnější a navíc přináší (při pohledu, kterak oběť kráčí od průšvihu k průšvihu) větší uspokojení. Další možností, jak naložit s někým, kdo ubližuje, je formulovat přání ve smyslu věty „Přeji si, aby dotyčný přestal škodit.“ – jak k tomu dojde, tedy zda se dotyčnému „rozsvítí“ a změní své chování, nebo zda bude nucen odcestovat, onemocní či dokonce zemře, je přenecháno osudu.

Vzhledem k tomu, že satanisté, ostatně jako téměř všichni lidé zabývající se tou či onou formou magické praxe, téměř vždy řeší mezilidské problémy konvenčnějšími prostředky, je třeba poznamenat, že otázka kleteb, jakkoli „senzační“, je poněkud přeceňovanou záležitostí.

Nicméně rituální nabídka Satanské bible, jakkoli je efektivní a použitelná pro rituální ztvárnění nejčastějších lidských potřeb vyžadujících „větší magii“, je poměrně chudá a nepokojnou lidskou představivost by rychle nasytila. Proto Anton LaVey o několik let později vytvořil a publikoval knihu případně nazvanou Satanské rituály – rukověť Satanské bible. Zde je již nabídka bohatší a nutno říci, že docela působivá. Kniha nabízí deset rituálů, z nichž některé jsou zamýšleny jako ceremonie, tedy oslavy nějakého aspektu života, jiné jako rituály, jejichž cílem je magicky působit. Nalezneme zde inspiraci pocházející z mnoha různých zdrojů, přičemž realita se volně prolíná s fikcí a autorskou licencí. LaVey vzal z různých zdrojů to, co se mu líbilo, zkolážoval to, doplnil vlastními nápady a vytvořil tak soubor působivých rituálů. Satanské rituály tedy nejsou hodnotným zdrojem objektivních informací o templářích, jezídech či ruských heretických sektách a slovanském pohanství – coby odborná kniha by Satanské rituály jednoznačně propadly. Jako soubor působivých „pohádek“ jsou však satanistovi cennou inspirací pro subjektivní svět prožitků. Nalezneme zde rituál černé mše, (údajně) templářský rituál znovuzrození do světa tělesnosti, bajkovité Zvířecí drama, v němž dochází ke komunikaci božské, lidské a zvířecí stránky člověka, slovansky laděnou, Poctu Čortovi, kontemplativní rituál založený na jezídísmu či rituály inspirované dílem H. P. Lovecrafta.

Satanisté se pochopitelně nespokojili ani s tímto souborem obřadů a vymysleli spoustu dalších – lepších i horších.

Na první pohled je patrné, že LaVeyovi jde o uspokojování základních lidských potřeb a tužeb a o emočně silný prožitek a nestará se o hledání nějakého „vyššího poznání“. Je přitom nepochybné, že aplikací některých LaVeyových rituálů je možné dosáhnout změněné stavy vědomí spojené s vizemi, silnou imaginací a dalšími stavy, které jsou obvykle využívány k čerpání „esoterních znalostí“. Anton LaVey, který vnímal rituál jako sféru ryzí subjektivity, zřejmě takovým věcem žádnou epistemickou hodnotu nepřikládal a proto také do sféry „noetické magie“ nezabrousil.

Krátce se ještě v souvislosti s rituály zmíním o dalších proudech satanismu. Již zmíněný Sétův chrám usiluje o „víc“ než jen uspokojení potřeb těla a emoční vyžití. Předním cílem sétistů je rozšíření stavu vědomí pomocí stavu nazývaného xeper (čti [chefer]), což je egyptské slovo, jež lze přeložit jako „stávání se“ a je chápáno jako „dosahovaní bytí“ či „vcházení do bytí“. Je to proces, jímž se sétista snaží vyvinout ve „vyššího člověka“, tj. „probudit se“ z normálního stavu vědomí do „vyššího“. K tomuto účelu, tedy k hledání jakéhosi „temného osvícení“, pak slouží osobní rituály, které jsou vykonávány individuálně a jsou inspirovány východními naukami a teoriemi západní magie o astrálním cestování, přičemž sétisté ale vyvinuli vlastní odlišnou terminologii. Sétistické rituály, jež jsem měl možnost studovat, jsou velmi poetické a atmosférické a bezpochyby by je mohl, byť s poněkud odlišným záměrem, použít i laveyán.

Na internetu lze nalézt i rituály mnoha dalších satanisticky zaměřených skupin a autorů, teistických i neteistických, umírněných i extrémních. Velmi propracovaný systém mají v Černých knihách Satanových extrémisté z Řádu devíti úhlů, v jejichž rituálech nalezneme zjevné a vážně míněné odvolávky na nacismus; stejně tak v rituálech některých skandinávských satansko-pohanských „řádů“.

Na rozdíl od satanistických extrémistů, jsou rituály již zmíněné Církve Azazelovy, velmi umírněné a zaměřené na především oddanost uctívače k jím zvolenému božstvu, tedy k Satanovi (dá se říci, že se jedná téměř o „satanistickou bhaktijógu“). Jedná se vlastně o novopohanský přístup, který je však místo na revival bohů dávných předků zaměřen na božstva, jež se prý manifestují v současné společnosti.

 

Závěrem

Satanismus, především ve svých nejčastějších „manistreamových“ podobách, představuje především oslavu života. Současně je spojen s odporem k pokrytectví, slušnou dávkou provokace, nadsázky a sobě vlastní pompézností. Satanisté jsou vyhraněnými individualisty s poněkud neobvyklými zájmy, proto satanismus není a nemůže být masovou záležitostí. Přestože je v jistých kruzích (zvláště křesťanských a také mezi konspiračními teoretiky) satanismus přeceňován, jedná se ve skutečnosti, co se počtu stoupenců týče, spíše o okrajový, nicméně přesto zajímavý, inspirativní a kulturně poměrně vlivný společenský fenomén.

About the author