Havlův iluzorní svět aneb Politika a svědomí v postindustriálním věku
„Antipolitická politika“ jako forma kritiky kultury a civilizace z pozice požadavku morální rekonstituce společnosti[1], je zvláštním termínem, který byl propojen s dobou, kdy disent, hledal způsob, jak se vztáhnout k politické realitě nejen totalitní společnosti, v níž žil, ale i světa, který s touto společností sousedil, světa, k jehož označení se užívalo slova „svobodný“. Jak píše ve svém pojednání sociolog Miloš Havelka, nepolitická politika má své kořeny již v devatenáctém století, ve vztahu obrozujícího se českého národa k politické struktuře tehdejší monarchie.[2] „Antipolitická politika“ se, byť v uvozovkách, objevuje v úvaze Václava Havla z (vpravdě symbolického) roku 1984 Politika a svědomí.[3] Sám autor posléze uvedl, že tento termín použil pro vysvětlení smyslu disidentského úsilí[4]. Přesto lze k textu přistupovat i nyní, 24 let po jeho vzniku, jako k textu aktuálnímu.
Havlův esej začíná sugestivním líčením panenské krajiny pošpiněné továrním komínem coby symbolem vědeckotechnického barbarství. Hovoří o vědě, která „zabíjí Boha a usedá na jeho uprázdněný trůn“ [5] „Novověký racionalismus a novověká věda, jakkoli jsou dílem lidí a rozvinuly se – jako všechno lidské – v prostoru přirozeného světa, tento přirozený svět tedy programově opouštějí, popírají, degradují a difamují – a zároveň ovšem kolonizují…“[6]
Dále se ve svém popisu mravně zdevastované reality dostává k celkem pochopitelné hrůze z neosobní moci byrokratické formy vládnutí: „Panovníky a vůdce jako se sebou samými identické osobnosti s konkrétní lidskou tváří, odpovědné vždy ještě nějak osobně za své činy i zločiny (…) střídá v moderní době manažer, byrokrat, aparátčík, profesionál na řízení, manipulaci a frázi, odosobněný průsečík mocenských a funkčních vztahů, součástka státního mechanismu, internovaná do své předem dané role…“[7] Havel zde hovoří o moderní společnosti a dotýká se problematiky sociologie organizace Maxe Webera a jím definovaného rozdílu mezi patrimoniální a byrokratickou správou. „Obojí typ organizace (v tom je rozdíl oproti panství charismatickému) je zaměřen na nepřetržité řešení každodenních problémů reprodukce společnosti. Způsob, jímž je spravována patrimoniální organizace, kontrastuje ve všech podstatných rysech se způsobem řízení organizace byrokratické. Rozdílná je již povaha platných pravidel. V případě byrokracie se jedná o záměrně vytvořené neosobní předpisy, v tradičním panství jde o normy, jež jsou víceméně reflektovaně přejaty z minulosti a spočívají na víře v to, že jednou vzniklé nelze beztrestně zrušit. Tyto normy nejsou přijaty proto, aby platily, nýbrž proto, že platily.“[8]
Havel se zde nostalgicky vrací k myšlence předmoderní patrimoniální správy věcí veřejných, když hovoří o přirozeném světě, který v sobě „ze samé své podstaty skrývá předpoklad absolutna, které ho zakládá i ohraničuje, produševňuje i řídí, bez něhož by byl nemyslitelný, absurdní a zbytečný a které nám nezbývá než tiše respektovat“[9]. Následně pak klade požadavek: „opět nějakým způsobem rekonstituovat přirozený svět jako pravý terén politiky, rehabilitovat osobní zkušenost člověka jako výchozí míru věcí, nadřadit mravnost politice a odpovědnost účelu, dát opět smysl lidské pospolitosti a obsah lidské řeči, učinit ohniskem společenského dění svéprávná, integrální a důstojné lidské „já“, ručící samo za sebe, protože vztažené k něčemu nad sebou…“[10]
Havel cítí potřebu změny, ale ohlíží se přitom do minulosti, do předmoderní doby, v níž hledá inspiraci pro své renovatio, jež má být „nějakým způsobem“ (sic!) uskutečněno. Nutno dodat, že v době a prostoru Československa osmdesátých let nemohl přesně vnímat tendence změn, k nimž již v té době dávno za železnou oponou docházelo. Mistrně je reflektoval již v roce 1970 Alvin Toffler ve svém Šoku z budoucnosti a svým způsobem předjímal i Havlovu úvahu: „Jeden z nejvytrvalejších mýtů o budoucnosti ukazuje člověka jako bezmocné kolečko v jakémsi ohromném stroji organizace. V tomto zlém snu je každý člověk uvězněn v úzké neměnné buňce v labyrintu byrokracie. Její stěny z něj vymačkávají individualitu, rozdrtí jeho osobnost a přinutí ho, aby se podřídil nebo zemřel. Podle této teorie organizace neustále rostou co do velikosti i vlivu, a proto nám hrozí, že budoucnost nás všechny promění v nanejvýš opovrženíhodné tvory bez tváře a bez páteře – organizační lidi.“[11]
Warren Bennis, sociální psycholog a profesor průmyslového řízení, prohlašuje, že „zatímco různí zastánci ‘dobrých mezilidských vztahů‘ bojují s byrokracií ve jménu humanismu a křesťanských hodnot, zdá se nejpravděpodobnější, že byrokracie se rozpadne v důsledku své neschopnosti přizpůsobit se rychlým změnám…“[12]
Toffler vychází při své analýze společnosti vystavené „tlaku zrychlení“ ze zkušeností především v komerční sféře, jež – z důvodu rostoucích nároků na konkurenceschopnost – prodělává stále častější reorganizace, přechází na projektové a úkolové řízení, zapojuje do rozhodování stále větší počet zaměstnanců. Klíčovým termínem je dočasnost (dočasné systémy). Předindustriální formy řízení byly uzpůsobené pomalému toku času, nemusely obvykle činit rychlá rozhodnutí. Weberovská byrokracie proces rozhodování zrychlila, ale v současné době „praská ve švech pod tlakem nových změn.“[13] Tedy nikoli pod tlakem nespokojených intelektuálů…
Toffler předpovídá příchod „adhokracie“, založené na dočasnosti a účelovém řízení, a postupné hroucení hierarchie. Současně upozorňuje, že tato transformace bude klást nemalé nároky na adaptabilitu lidí, zvyklých na život v pomalejším společenském systému.
„Organizační jednotky na jedno použití, týmy nebo výbory sestavené ad hoc nemusí nezbytně stálé funkční struktury nahradit, ale mění je k nepoznání, odčerpávají jim lidi i moc.“[14]
Potřeba změny, pociťovaná Havlem, je tedy legitimní, ale představa, že by bylo možné instalovat patrimoniální způsob správy ve světě nadcházející tofflerovské „třetí vlny“ superindustriální informační společnosti je zcela naivní.
Bude však v důsledku nastávajících změn „obhájen člověk“, jak požaduje Havel? Vzhledem k návratu důležitosti přikládané charismatu v teoriích managementu, spojené s individualizovanou úctou v transformačním pojetí vedení podle Bernarda M. Basse (Transakční a transformační vedení popsané v knize „Leadership and Performance Beyond Expactations“)[15] zjevně bude. A zcela paradoxně nikoli proto, aby byl na základě naivního humanistického ideálu „obhájen“, ale proto, aby bylo dosaženo „výkonu nad očekávání.“
Je zřejmé, že státní byrokratická správa nad překotným vývojem v komerční sféře zaostává. Nicméně již nyní se musí pod tlakem změn měnit a v budoucnosti nakonec dojde ke změnám, jež jsou pro nás zatím obtížně představitelné.[16] V každém případě je nepochybné, že tak, jako se společenské změny způsobené průmyslovou revolucí odrazily na způsobu vládnutí a de facto zrušily či výrazně omezily tradiční feudalismus, bude výsledkem současné proměny společnosti způsobené informační revolucí radikální proměna současných systémů vládnutí a státní správy založených na tradiční byrokracii. „Lidstvo se ocitlo tváří v tvář jakémusi kvantovému skoku vpřed. Čelí nejhlubšímu sociálnímu převratu a tvořivé restrukturaci všech dob. (…) Až doposud lidstvo prošlo dvěma velkými vlnami změny a každá z nich přitom do značné míry vymazala předchozí kultury nebo civilizace a zaměnila je takovými způsoby života, které si předchůdci nedovedli představit. První vlně změny – zemědělské revoluci – trvalo tisíciletí, než se vyčerpala. Druhá vlna – růst průmyslové civilizace – zabrala pouhé tři stovky let. Dnes jsou dějiny ještě zrychlenější.. Je pravděpodobné, že třetí vlna proletí dějinami a završí se během několika dekád.“[17] Pokud existuje „nadbloková“ respektive planetární neosobní moc[18], o níž Havel hovoří jako o svého druhu svébytné a zlovolné entitě, je nyní ve střetu s entitou novou, se zosobněním „třetí vlny“. Tuto válku nemůže vyhrát a to ani tehdy, pokud zvítězí v některé z dílčích bitev a uhájí si některá geopolitická území.
Dalším důležitým pojmem, s nímž Havel operuje, je „absolutní horizont“ lidského vztahování, který, zcela správně, spojuje s „předobjektivní“ zkušeností světa jako světa „přirozeného“ (O vlivu Jana Patočky a zprostředkovaně Martina Heideggera na Václava Havla viz: HAVELKA, M., „Nepolitická politika“: kontexty a tradice. s. 463n). V předindustriálním období „první vlny“ bylo Posvátno, obvykle v podobě Boha, univerzálním Středem, k němuž se všichni obraceli (Zcela transparentně je to vyjádřeno v islámu – muslimové celého světa se modlí směrem k jedinému středu – Ka’bě v Mekce). Svět byl posvěcen a spolu s ním i patrimoniální organizace. V období následujícím došlo k weberovskému „odkouzlení“ světa, k jeho racionalizaci. Novověká věda a technika již nepotřebovaly Boha, stejně tak jej ke svému fungování nepotřebovala byrokracie. Nyní nastává nový zlom, který přinese transformaci v duchovní rovině. Nastává čas, aby každý člověk objevil své vlastní „absolutno“ sám v sobě. Absolutno individualizované a bytostně osobní, založené na lidskosti a jedinečnosti každého jeho představitele. Tedy nikoli pevný bod, jediné Slunce, ale společenství hvězd. V tomto směru Havel nastiňuje budoucí úděl člověka způsobem, s nímž lze souhlasit, když hovoří o osobní zkušenosti člověka jako o výchozí míře všech věcí a o integrálním a důstojném lidském „já“[19], o vycházení „ze svých osobně zaručovaných, nepředpojatě reflektovaných a ideologicky necenzurovaných zkušeností, měřítek a imperativů…“[20] Toto pojetí se ale vylučuje s tradicionálním „přirozeným“ světem našich předindustriálních předků stejně jako s pojetím univerzálního, pro všechny stejného a stejně platného Absolutna. V Havlově pojetí se tak setkáváme s vnitřním rozporem způsobeným romantickým zidealizováním a adorací minulosti spojenými se samozřejmě přijímaným individualismem dneška, jenž však byl pro archaické kultury zcela cizí.
Ostatně – hovoříme-li o horizontu – jak ten může být absolutní? Horizont závisí na pozorovateli a jen ten je středobodem. Horizont se může jevit absolutním pouze tomu, kdo nemění svoji polohu, jako byl třeba středověký zemědělec, nikoli však člověku 21. století!
Literatura:
BĚLOHLÁVEK, F.: Organizační chování. Olomouc: Rubico, 1996.
HAVEL, V.: Politika a svědomí. in: Do různých stran, Praha: Lidové noviny ve spolupráci s Čs. dokumentačním střediskem nezávislé literatury, 1990. V elektronické podobě je esej dostupný zde: http://www.vaclavhavel.cz/index.php?sec=6&id=2
HAVELKA, M., „Nepolitická politika“: kontexty a tradice in Sociologický časopis. XXXIV, (4/1998).
KELLER, J.: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997.
TOFFLER, A.: Šok z budoucnosti. Ostrava: Práce, 1992.
TOFFLER, A., TOFFLEROVÁ H.: Nová civilizace – Třetí vlna a její důsledky. Praha: Dokořán, 2001.
Poznámky:
[1] HAVELKA, M., „Nepolitická politika“: kontexty a tradice. s. 462
[2] HAVELKA, M., „Nepolitická politika“: kontexty a tradice. s. 458n.
[3] HAVEL, V.: Politika a svědomí.
[4] HAVELKA, M., „Nepolitická politika“: kontexty a tradice. s. 462
[5] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 43
[6] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 43
[7] HAVEL, V: Politika a svědomí. S. 48
[8] KELLER, J.: Sociologie byrokracie a organizace. s. 21
[9] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 42
[10] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 53
[11] TOFFLER, A.: Šok z budoucnosti. S. 66
[12] Citováno z: TOFFLER, A.: Šok z budoucnosti. S. 74
[13] TOFFLER, A.: Šok z budoucnosti. S. 66
[14] TOFFLER, A.: Šok z budoucnosti. S. 70
[15] zde podle: BĚLOHLÁVEK, F.: Organizační chování. s. 218n.
[16] viz například knihu: TOFFLER, A., TOFFLEROVÁ H.: Nová civilizace – Třetí vlna a její důsledky.
[17] TOFFLER, A., TOFFLEROVÁ H.: Nová civilizace – Třetí vlna a její důsledky. s. 15
[18] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 54
[19] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 53
[20] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 56
linkuj.cz vybrali.sme.sk
