Nevím, nakolik si v té době filmy vyprávěli dospělí, ale já to zažil jako dítě mezi dětmi. Celý tento fenomén byl postaven na skutečnosti, že kvalitních a imaginaci povzbuzujících filmů západní provenience bylo u nás pomálu, ale již se přeci jen vyskytovaly na videokazetách hrstky těch, kteří si moderní zázrak v podobě videa mohli dopřát. Tyto filmy pak byly tradovány těmi, kteří je viděli, a dále se šířily jako příběh. Základním rysem těchto příběhů bylo vědomí, že jde o vyprávěný film (odlišení od vyprávění jiného druhu), dramatičnost a epičnost vyprávění (nešlo jen o shrnutí děje, ale o barvitý popis děje i jednotlivých scén). Samozřejmě docházelo k variování. Vypravěč mohl vyprávět film, který skutečně viděl, nebo předávat dál verzi, kterou sám jen slyšel.
Oblíbenými „kousky“ mezi dětmi, kde jsem se pohyboval byly filmy Vetřelec, Terminator, Predator, Noc živých mrtvých a Mlha. A určitě i leckteré další, já si vzpomínám na tyto.
Pamatuji si, že jsem býval uchvácen a mohl jsem slyšet stejný film i několikrát. Nejvíce mne zaujaly Predator a Mlha. Když jsem později Predatora skutečně viděl, byl jsem poněkud zklamán. Ve vyprávěné verzi byl lepší…
K poslednímu setkání s touto pozoruhodnou tradicí došlo někdy v roce 1989 ještě na základní škole. Později už jsem se s tím nesetkal, jen s dnes běžnými reportážními shrnutími daného filmu. Tradice zanikla patrně spolu s komunistickým režimem – filmy byly čím dál dostupnější a jejich vyprávění tak ztratilo význam.
Také si vzpomínáte na vyprávěné filmy? Vyprávěli jste je? Byli jste nadšenými posluchači? Co vám utkvělo? Podělte se…
