O válce jsem v této souvislosti již psal, problematiku marnivosti a pokroku si nechám na příště a dnes se budu věnovat síle třetí.
Nutno podotknout, že tyto síly někdy působí samostatně, jindy zase v kombinaci. Proč třeba zabíjet statisíce lidí ručně, když na ně můžeme, v teplíčku a pohodlí základny, poslat raketu s jadernou hlavicí (a je v tom i kus marnivosti!)… Atd…
Ale já se chci věnovat lenosti a tomu, jak jsem se nestal druhým Edisonem. Je zřejmé, že vynálezci jsou častěji muži, protože muži jsou línější než ženy a mají tedy větší sklon vymýšlet elegantní způsoby, jak si ušetřit práci.
Když mi bylo… vlastně nevím, kolik mi bylo let, ale bylo to na chalupě, byl podzim a moje maminka dospěla k názoru, že jsem dostatečně starý na to, abych hrabal listí. Ukázala mi, jak se to dělá, pak mi předala hrábě a zanechala mne svému osudu. Chvíli jsem se této pro mě nové činnosti věnoval, pak jsem odložil hrábě a odebral se zpět do stavení, vytáhl papíry a něco si kreslil.
Po chvíli mě maminka objevila.
„Co to děláš?“ zeptala se. „Proč nehrabeš listí?“
„Vymýšlím stroj na hrabání listí,“ odvětil jsem vážně.
„Ty nebudeš vymýšlet stroj na hrabání listí,“ prohlásila pevně maminka. „Ty budeš hrabat listí.„
S otráveným výrazem ve tváři jsem zanechal zmíněné kreativní činnosti a vrátil se ke hrábím…
A tak se malý Kojot (který v té době samozřejmě vůbec netušil, že je Kojotem) nestal slavným vynálezcem…
