Už nějakou dobu se zde zabývám problematikou jevů, kterým bychom mohli říkat třeba hraniční. A dávám si záležet na tom, abych souběžně četl zdroje, které o těchto jevech vypovídají pozitivně a zdroje skeptické. Postupně si formuji myšlenky a nyní se o některé z nich podělím, přičemž se v tomto případě nejedná o nějakou ucelenou konzistentní studii, ale spíše o soubor pracovních poznámek…
Celý problém s telepatií, telekinezí či jasnovidectvím spočívá ve dvou věcech:
1) Současná přírodověda nemá pracovní model, kterým by tyto jevy vysvětlila.
2) Je problém experimentálně dokázat, že vůbec existují.
Skeptikové rádi poukazují na to, že jsou-li experimenty, z nichž parapsychologům vypadávají zajímavé výsledky, zopakovány skeptiky či za jejich přítomnosti, neprokazují najednou vůbec nic. To je důležitý argument, ale je zde jedno „ale“ – lidský faktor. Řekněme, že jste muž a dobrý milenec. A teď si představte, že byste měl své schopnosti prokázat před komisí, která by už z principu pochybovala nejen o tom, že jste dobrým milencem, ale o jakékoli vaší sexuální schopnosti vůbec. A k tomu byste museli předvést, co ve vás je, třeba stokrát za sebou, aby byla vyloučena náhoda. Hm?
Nicméně souhlasím s tím, že experimenty jsou sporné a James Randi ještě nikomu milion nevyplatil – a to je opravdu hodně důležitá skutečnost. Obraťme se však k druhému zdroji poznání, který bychom neměli opomíjet, a tím je pozorování.
Všimněme si jedné věci: Pakliže experimenty nejsou věrohodné jako experimenty, stále ještě je třeba je brát v potaz jako proběhlá pozorování. To jen tak na okraj. Základním problémem, s nímž se setkávám, je obecná nedůvěra ke svědkům proběhlých neobvyklých úkazů. Jakoby to byli jen a pouze blázni, podvodníci nebo podvedení. Opravdu je to tak?
Zde se objevuje první pošetilost (některých – to platí i nadále, netvrdím, že se to týká všech a ve všech případech! Například některé příspěvky ve sborníku Okultismus a věda jsou velice korektní.) profesionálních skeptiků – směšování pozorování a interpretace. Pokud někdo řekne, že viděl UFO, je nedůvěryhodný, protože UFO fenomén je nedůvěryhodný, v této oblasti existuje spousta podvodů (k podvodům se ještě dostaneme) a je iracionální si myslet, že by se nad našimi hlavami proháněli mimozemšťané. Jenže skutečnost, že někdo pozoruje neidentifikovatelný létající objekt není ničím více a ničím méně než právě pozorováním neidentifikovatelného létajícího objektu. Není to důkaz mimozemšťanů nad našimi hlavami. Máme zde fenomén a ten pak můžeme interpretovat. Je samozřejmě užitečné brát v potaz možnost podvodu, možnost, že dotyčný jen zatoužil po svých patnácti minutách slávy, ale měli bychom také lidem trochu věřit. Koneckonců je na tom založena třeba justice…
Tedy: Máme fenomén v podobě popisu. A pak můžeme spekulovat, hledat řešení, kritizovat řešení druhých. Protože interpretace jevu skutečně může být nevěrohodná, jev sám o sobě nikoli (zde podotýkám, že i halucinace je věrohodný jev, tedy jev reálně existující, který lze zkoumat, analyzovat, interpretovat…)
Problém nastane, když má vědec interpretovat jev, k jehož vysvětlení nemá odpovídající nástroj, tedy teorii. Tehdy se někdy začne dopouštět dalších pošetilostí. Především jde o ignorování. To je účinná zbraň. Nebudeme si toho všímat a ono se na to zapomene a bude klid. Pokud tato metoda nefunguje, nebo prostě je třeba se nějak vyjádřit, nastupuje bagatelizace – velice často se zde setkáváme s unfair argumentací ad hominem, kdy je místo argumentace hodnocen její předkladatel či – v tomto případě – pozorovatel. Případně se objevuje černobílý falešný závěr: buď je to podvodník, nebo se nechal podvést.
Někdy ale prostě nějaké vysvětlení zaznít musí. Objevuje se další pošetilost: Vysvětlení celku prostřednictvím vysvětlení vybrané části. Podmnožinou tohoto přístupu je nařčení z podvodu. Skeptik dokáže, že v dané oblasti došlo v nějakém konkrétním minulém případě k podvodu nebo že v této oblasti podvádět lze. Proto je i předložený jev bezpochyby dílem podvodníka. Omyl. Dokážeme-li, že v nějakém konkrétním případě došlo k podvodu, dokážeme tím jen a pouze to, že v daném konkrétním případě došlo k podvodu. Toto zjištění prostě nelze zobecnit. Ale je samozřejmě užitečné a důležité zjistit, jak k podvodu došlo a brát tuto informaci v potaz. Co se týče dalšího vysvětlování celku prostřednictvím části: Pošetilec ukáže, že určitou část komplexního jevu lze vysvětlit známými fyzikálními mechanismy. Skutečnost, že toto vysvětlení nestačí k porozumění jevu jako celku (tedy souboru vzájemně provázaných jevů), ignoruje a považuje celou záležitost za ukončenou. Vlastně se jedná o klam daný vyloučením: Abychom dosáhli žádoucího úsudku, je někdy nezbytné nevyhovující skutečnosti z úvahy vyloučit, a to například jejich zamlčením.
Další klasickou pošetilostí je argument oslovující nevědomost (Nelze dokázat, že telepatie existuje, tudíž telepatie neexistuje.); objevuje se i genetický omyl, který spočívá v přesvědčení, že je možné povahu jevu odvodit z jeho původu, zdroje nebo počátku, nebo zamítnutí něčeho s poukazem na to, že to má podezřelé počátky (poukaz na okultismus, spiritismus a třeba na podvody madame Blavatské).
Podívejme se nyní na celou záležitost konkrétněji. Začneme se spontánní telepatií a konkrétně proslulými „vzkazy od umírajících“. Snad není třeba se o tom rozepisovat obšírněji, přistoupím tedy rovnou ke kritice. Jedním ze zásadních argumentů proti je tzv. problém zásuvky. Ten je založen na tom, že zveřejněny jsou obvykle pouze pozitivní zjištění. Pokud se mi bude zdát, že někdo z mých blízkých zemřel, a nebude to pravda, patrně se o tom nikde zmiňovat nebudu. Probudí-li mne sen, v němž zjistím takovou informaci, a ta bude korespondovat s realitou, budu to pokládat za „poslední vzkaz od mrtvého“. Možným protiargumentem je, že lidé, kteří prožijí tento typ kontaktu, se podle toho chovají (determinuje to jejich jednání) a toto chování je kvalitativně odlišné od běžné předtuchy. Je zde velmi silný emoční náboj. Abychom i tak mohli zařadit tento fenomén do oblasti klamu a označili za náhodu, která je „víc vidět“, musely by se velkému množství lidí takové věci stávat bez toho, že by korespondovaly s realitou. To ještě pořád možné je. Koneckonců jsem měl jednou sen, v němž zazněla věta: „Babička umřela!“. Probudil jsem se a poznačil si čas. Druhý den jsem zjišťoval, jak to tedy je. Babička byla (a stále je) naživu. Takže mně se skutečně takový planý poplach přihodil.
Jenže je zde ještě jeden problém: V případě, že fenomén koresponduje s realitou, vypovídají svědkové často o tom, že okamžik prožitku korespondoval s později zjištěným časem úmrtí. Část těchto zpráv může být ovlivněna paměťovým klamem, ale přesto: Kolik falešných poplachů by se muselo mezi lidmi vyskytovat, aby smazalo zprávy korespondující s realitou a navíc správně časově ukotvené? Shrnuto: Buď lidé prostě celkem běžně mívají nesmírně intenzivní zážitky loučícího se mrtvého, ale v drtivé většině případů na ně díky selektivnosti paměti zapomenou, nebo se tyto jevy vyskytují sice vzácně, ale vžy výhradně náhodně, nebo za tím něco je. Upřímně řečeno: Je samozřejmě možné i to, že se tyto jevy vyskytují vzácně a přitom se pouze náhodně v mnoha případech strefují, ale použil by vědec pro nějaký konceptuálně „uvěřitelnější“ fenomén náhodu jako interpretaci první volby?
Nic z řečeného ovšem neznamená, že zde hovoříme o důkazu. Stále je řeč o tom, že je zde něco, co je průběžně lidmi pozorováno, a co má charakter indicie, kterou je třeba brát v potaz a nikoli ignorovat či bagatelizovat. Předpokládám, že žádný přírodovědec by neměl problém souhlasit s prošetřením zprávy, že se v nějakém našem lese pohybuje velká kočkovitá šelma. A přitom jde o téměř evergreen okurkové sezóny, záležitost spojenou s podvody, davovou sugescí a mnoha jinými jevy. Nicméně si umíme představit, že nějakému chovateli skutečně uteče třeba puma – neodporuje to našemu vidění světa…
Hodila se by nějaká pořádná statistika…
O spontánní jasnovidnosti ve smyslu předvídání událostí budoucích platí totéž, co pro spontánní telepatii, s tím, že výskytů je méně a tudíž je vliv zásuvkového efektu citelně větší. Nicméně některé případy doslova berou dech. Aby bylo jasněji, měli by novináři otevřít své šuplíky s nevyplněnými předpověďmi, abychom věděli, jaký je poměr…
Dále už jen krátce zmíním záležitosti týkající se poltergeist fenoménů – tedy spontánní psychokineze. Skutečnost, že některé případy lze identifikovat jako podvod, nedokazuje, že jde o podvod ve všech případech. Zajímavé je, že nakolik je fenomén problematický fyzikálně, natolik je vcelku srozumitelný psychologicky. Více viz příspěvek o Rosenheimském případu. Zásuvkový efekt zde pochopitelně nepůsobí.
Co říci závěrem? Po pravdě řečeno se přírodovědcům ani příliš nedivím, že k zmíněným fenoménům přistupují tak, jak k nim přistupují: Hrozba sociálního vyloučení a zesměšnění je velmi účinná a sám nevím, zda bych se jí dokázal vzepřít. Nedávno proběhla krátká mailová korespondence s MUDr. Koukolíkem. Napsal jsem mu o své snaze být současně obezřetný, ale také otevřený i tomu, co se vzpírá racionálnímu uchopení soudobé vědy. Odpověděl mi, že racionální skepse zabraňuje, abychom měli hlavu otevřenou natolik, že nám z ní vypadne mozek. Myslím si, že toto tvrzení prozrazuje onu skrytou obavu skeptického přírodovědce, že se stane svědkem něčeho „paranormálního“ a bude muset volit mezi popřením viděného nebo zavržením…
——————————————————–
Zdroje k problematice logických omylů:
Wikipedia – heslo „Logický klam“
Dent: Trvale udržitelná kráva
Dent: Trvale udržitelná kráva II
Dent: Trvale udržitelné telátko
Petet A. Angeles – O umění argumentace
