Occamova břitva, proslavený a užitečný nástroj ducha, je založena na tezi, že pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. O tom, jak cenný je tento přístup ve vědě, není třeba se rozepisovat. Toto zamyšlení se týká aplikace této teze v běžném životě…
Následující úvaha vyplynula z rozpravy, kterou jsem vedl s Lucienne ohledně knihy, jejíž autorka hlásala Pravdu a mimo jiné zdůvodňovala lidské trápení jako důsledek minulých životů, tedy klasickým zákonem karmy. Lucienne byla rozčilená arogantní sebejistotou autorky, já si uvědomil, že mně je taková kniha vlastně lhostejná – nepotřebuji k objasnění vlastních trápení karmickou teorii. Zamyslel jsem se nad tím, co vlastně potřebuji a zda se nedopouštím ve svém životě porušování pravidla Occamovy břitvy – tedy zda nevycházím z vícera příčin, než je zdrávo. Musím přiznat, že mě stále ještě neopustila jistá záliba v astrologii a že ve svém horoskopu nacházím určité klíče k porozumění sobě samému. Na druhou stranu nepokládám postavení planet v okamžiku svého narození za příčinu čehokoli, ale nanejvýš za zajímavé prizma. Obecně se dá říci, že jsem svůj život oprostil jak od kategorií pseudokauzálního charakteru (minulé životy, postavení planet, nalajnovaná Pravá vůle) tak i kategorií finálních (smyslu, údělu). Boha (a podobně) jsem zavrhl už dávno – v osobní i neosobní podobě. Pak ovšem přijdou chvíle, kdy člověk pohlédne tváří v tvář existenciální nicotě a prožije si svou vrženost do světa a bytí k smrti. Docela by stálo za úvahu, zda zmíněné existenciály rovněž nejsou, z hlediska Occamovy břitvy uplatňované na lidský život, nadbytečné…
Dobrá tedy, dal jsem se cestou zjednodušování, přistoupil jsem ke svému životu jako k vědecké teorii a pokud objevím část teorie, která není pro dosažení výsledků nezbytná, přistoupím k jejímu odstranění. Suchopár teorie vyvažují láska a emoce a ozvláštňuje jej estetika. Láska, emoce ani estetismus však neslouží jako příčiny, takže si je mohu bez obav dopřát…
Nicméně! Má být můj přístup k životu tím jediným možným, racionálním a maximálně uspokojujícím? Nechovám v sobě až tolik pýchy (a že jí v sobě mám dost!*), abych řekl: „Ano, takto je třeba přistupovat k životu!“ Uvědomme si, že bych tím vlastně deklaroval další z myriád možných smyslů života, vytvořil bych tedy nadbytečné vysvětlení přímo z Occamovy břitvy!
Takže ne: Aplikace břitvy na život je zajímavý experiment, jeden z možných stylů života, nic víc, nic míň. Zatímco věda si nemůže dovolit nadbytečné teorie, člověk na ně právo bezpochyby má.
Každý člověk má nezadatelné právo vysvětlovat svůj život tak komplikovaně, jak se mu jen zlíbí!
