Zatímco existenci Boha dokázat nelze, existence bohů dokazatelná je, což bude v tomto příspěvku jednoznačně demonstrováno. Nejprve ale věnujte necelých deset minut svého času následujícímu videu (a pokuste se je aplikovat na svou vlastní víru v cokoli nadpřirozeného, pokud nějakou máte).
(Diskordián ve mně konstatuje,
že modlit se ke kanystru s mlékem vypadá jako velmi zajímavý nápad! 😉
Jak jste viděli a slyšeli, autoři tohoto milého propagandistického počinu tvrdí, že „Bůh je imaginární“. Je tomu skutečně tak? Není – autoři se jednoznačně mýlí (a, jak uvidíme, jejich omyl má shodné kořeny s omylem křesťanů). Bůh není imaginární, protože buď je absolutním, nekonečným, všemohoucím, vševědoucím… etc. Bytím – a něco takového je nepředstavitelné a tudíž neimaginovatelné, nebo Bůh není (případně je Nicotou) – a v tom případě je nepředstavitelný rovněž. Imaginární může být něco, co si představit lze. Zatímco věta „Bůh je imaginární“ je nepravdivá, protože je založená na nemožnosti, věta „bůh je imaginární“ dává naopak perfektní smysl! Opusťme tedy nepředstavitelného Boha a obraťme se k bohům a k důkazu jejich existence. Podíváme-li se na bohy, v něž lidé věřili a věří, musíme konstatovat, že představitelní jsou. Pokud si takového boha představím, pak existuje v mé představě. Moje představa libovolného božstva není méně skutečná než třeba představa… řekněme… dobrého jídla. Mohu se tou představou nechat laskat či naopak týrat, mohu ji mít pod kontrolou nebo může mít ona pod kontrolou mne. Představa může působit na hmotu (konkrétně na mé tělo: zůstanu-li u zvoleného příkladu, můžu třeba slintat). Představa je prostě neoddiskutovatelně jsoucí a pokud si představím nějakého boha, je neoddiskutovatelně jsoucí i on. Může na mě působit, může mi dělat dobře nebo zle, mám-li vyvinutou představivost (já bohůmžel moc ne…), mohu jej i vidět (tvrzení autorů videa, že Ježíš se nikomu neukazuje, je velmi pochybné kvality. Věřím, že mnozí z těch, kteří tvrdí, že ho viděli, si nevymýšlejí. Imaginace je mocná…)
Bohové tedy existují právě proto, že jsou imaginární.
Dobrá – to jsme dokázali nade vši pochybnost, ale jak je to tedy s Bohem. Vždyť i monoteisté si Boha nějak představují. Omyl. Monoteisté si představují bohy. Pomineme úzký okruh top mystiků, kteří možná prožili něco nevýslovného a nepředstavitelného a zaměříme se na drtivou většinu běžných věřících: Opravdu věří v Boha? (Lze opravdu věřit v Boha?) Je Jahve Starého zákona Bůh? Nesmysl. Je to bůh jako každý jiný, jen je poněkud asociální. Rozhodně to ale není nepředstavitelné absolutní Bytí, ale naopak představitelný žárlivý psychopat. Je novozákonní Ježíš Kristus Bůh? Není. Je velmi dobře představitelný a narozdíl od Jahveho dokonce ani nemá námitky proti zobrazování. Navíc je jiný bůh katolíků a bůh protestantů (a mezi protestanty se poněkud liší bůh kalvinistů od boha luteránů…). Prostě – co nějaký duchovní proud, to trochu jiná představa boha…
Lidé prostě povětšinou věří v bohy a nějak si je představují. V současné době je u nás oblíbená poněkud zamlžená a vyčpělá představa „něčeho víc“, jakéhosi vágního boha bez jasné osobnosti, představa bledá až hrůza…
Má však víra v bohy a jejich existence nějaký význam? Tvůrci propagandistického videa by patrně rezolutně prohlásili, že nikoli. Modlitby nefungují, vše lze objektivně vysvětlit náhodou, proč si tedy komplikovat život nesmyslnými racionalizacemi?
Odpovím: Přece pro ten pocit! Pocit je skutečným účinkem působení představy. Pokud působí pocit představa boha, je to skutečný účinek skutečného působce! Je to jako se zamilovaností – je iracionální a nevědecká, ale postihnout může i toho nejracionálnějšího člena Klubu skeptiků…
Ano, bez bohů a víry v ně by svět byl patrně jednodušší, klidnější a racionálnější, ale také nudnější, suchopárnější a šedivější, a to by, alespoň z mého pohledu, byla opravdu škoda. Jak píše Feyerabend, „musíme se bránit před zaváděním čistě kognitivních jazyků„1, neboť lidskost potřebuje nejen racionalitu, ale i iracionalitu, nejen vědu, ale i mýty…
