Na termín privilegované nemoci jsem přišel sám a až posléze jsem zjistil, že jej užívá i můj psycholog. Není ostatně divu – je trefný a nabízí se. Privilegované nemoci, nemoci, za které se člověk nemusí stydět, nemoci srozumitelné, nemoci, o nichž se zmíníte a všichni hned projeví účast. Pochopitelně mluvím o všech druzích rakoviny, o onemocněních srdce a o zjevných poúrazových následcích.
Mít privilegovanou nemoc je sice na draka, protože na ni můžete snadno předčasně umřít nebo vám minimálně pořádně zkomplikuje život, ale alespoň se za ni nemusíte nikomu omlouvat a dostane se vám emocionální i jiné podpory ze strany vašeho okolí, což lze považovat za silný motivační a terapeutický faktor.
Kromě nemocí privilegovaných existuje spousta nemocí, jež se vyskytují v jakémsi pološeru vágního povědomí o tom, co vlastně obnášejí. Patří sem například roztroušená skleróza, myasthenia gravis či třeba Crohnova nemoc. Také se na ně dá umřít, také invalidizují, ale aby to lidé pochopili, je třeba jim to objasnit. Zde už se nemocný může setkat s bolestným nepochopením, ale častěji jej čeká jen poněkud vyčerpávající vysvětlování, že se jedná o nemoc stejně vážnou, jako nemoci privilegované.
Pak zde máme nemoci, jež vzbuzují pocity značně ambivalentní. Jednou z nich je AIDS, nemoc, která je v mysli lidí spojena s představou, že si ji dotyčný uhnal prostopášným životem. Další nemocí, vzbuzující silnou ambivalenci, je schizofrenie – ta vzbuzuje v okolí nemocného obzvláště silné pocity nejistoty. Okolí ví, že dotyčný za své utrpení nemůže, ale obvykle netuší, jak se k takovému člověku chovat a rozhodně mu touto nejistotou (kterou nemocný zaručeně vycítí) nepomáhají.
No, a nakonec zde máme nemoci, jež jsou na samém dně, nemoci, které nejen že se nevyhřívají na výsluní soucitu a pochopení, ale jsou přímo zanořeny v bahně nepochopení a odsudků. Patří sem bipolární porucha a deprese a dále pak závislosti, které jsou patrně zcela nejhlouběji. Přitom jde o nemoci stejně potenciálně smrtelné, stejně invalidizující a stejně bolestiplné, jako ty privilegované. Nikoho by ani nenapadlo říci člověku s nemocným srdcem, že má vyběhnout schody do čtvrtého patra, že je to jen otázka vůle, tak ať se snaží a nebelhá se. Lidé trpící depresí jsou analogií tohoto přístupu svým okolím týráni k zešílení často. A zatímco u nemocí z oné „zóny pološera“ je možné vysvětlit povahu nemoci a získat porozumění, u depresivního onemocnění je to téměř nemožné. Dokonce se často setkávám s jedním zcela specifickým jevem, který bych označil za neochotu slyšet. Člověk mi naslouchá, či třeba čte mé články a diskutuje o nich, ale když přijde řeč na duševní onemocnění a na obtíže spojené s depresí, nechce o tom nic slyšet, uzavírá se před tím, jako před nějakou nákazou. Tento jev si zaslouží zvláštní úvahu…
Na samém dně jsou potom závislosti. Ty jsou, podobně jako AIDS, spojeny s přesvědčením, že si za svůj stav dotyčný může sám. Což o to – bezesporu na tom kus pravdy je, ale řeknete do očí člověku, který trpí rakovinou plic, že si za to může sám, neboť čtyřicet let kouřil dvě krabičky cigaret denně? Lidé si obvykle neuvědomují, že bod zlomu, kdy se, kupříkladu, z příležitostného pijáka stává alkoholik, je velice individuální, a že závislost mohla stejně dobře srazit na kolena i je, pokud prožili bouřlivější mládí. Například já jsem v mládí popíjel celkem pravidelně mnoho let a to, že se ze mě nestal alkoholik, není záležitostí mé vůle, ale toho, že jsem nepřekročil onen pomyslný Rubikon. Ano, závislí lidé si svou nemoc bezesporu uhnali, ale stejně tak si nezdravým způsobem života své nemoci uhnali mnozí nemocní rakovinou či lidé po infarktu – proč tedy s jedněmi soucítit a druhé zavrhovat?
A co vy? Jak nahlížíte na nemoci lidí ve svém okolí? Zajímáte se? Snažíte se pochopit, nebo raději měníte téma? Nebo, pokud jste nemocní, jakou máte se svým okolím zkušenost? Jste přijímáni či odsuzováni, nebo snad ignorováni? Máte potřebu o povaze své nemoci komunikovat, nebo ji tajíte?
Těším se na vaše komentáře (mohou být i zcela anonymní, pokud je to pro vás příliš citlivé téma).
Kromě nemocí privilegovaných existuje spousta nemocí, jež se vyskytují v jakémsi pološeru vágního povědomí o tom, co vlastně obnášejí. Patří sem například roztroušená skleróza, myasthenia gravis či třeba Crohnova nemoc. Také se na ně dá umřít, také invalidizují, ale aby to lidé pochopili, je třeba jim to objasnit. Zde už se nemocný může setkat s bolestným nepochopením, ale častěji jej čeká jen poněkud vyčerpávající vysvětlování, že se jedná o nemoc stejně vážnou, jako nemoci privilegované.
Pak zde máme nemoci, jež vzbuzují pocity značně ambivalentní. Jednou z nich je AIDS, nemoc, která je v mysli lidí spojena s představou, že si ji dotyčný uhnal prostopášným životem. Další nemocí, vzbuzující silnou ambivalenci, je schizofrenie – ta vzbuzuje v okolí nemocného obzvláště silné pocity nejistoty. Okolí ví, že dotyčný za své utrpení nemůže, ale obvykle netuší, jak se k takovému člověku chovat a rozhodně mu touto nejistotou (kterou nemocný zaručeně vycítí) nepomáhají.
No, a nakonec zde máme nemoci, jež jsou na samém dně, nemoci, které nejen že se nevyhřívají na výsluní soucitu a pochopení, ale jsou přímo zanořeny v bahně nepochopení a odsudků. Patří sem bipolární porucha a deprese a dále pak závislosti, které jsou patrně zcela nejhlouběji. Přitom jde o nemoci stejně potenciálně smrtelné, stejně invalidizující a stejně bolestiplné, jako ty privilegované. Nikoho by ani nenapadlo říci člověku s nemocným srdcem, že má vyběhnout schody do čtvrtého patra, že je to jen otázka vůle, tak ať se snaží a nebelhá se. Lidé trpící depresí jsou analogií tohoto přístupu svým okolím týráni k zešílení často. A zatímco u nemocí z oné „zóny pološera“ je možné vysvětlit povahu nemoci a získat porozumění, u depresivního onemocnění je to téměř nemožné. Dokonce se často setkávám s jedním zcela specifickým jevem, který bych označil za neochotu slyšet. Člověk mi naslouchá, či třeba čte mé články a diskutuje o nich, ale když přijde řeč na duševní onemocnění a na obtíže spojené s depresí, nechce o tom nic slyšet, uzavírá se před tím, jako před nějakou nákazou. Tento jev si zaslouží zvláštní úvahu…
Na samém dně jsou potom závislosti. Ty jsou, podobně jako AIDS, spojeny s přesvědčením, že si za svůj stav dotyčný může sám. Což o to – bezesporu na tom kus pravdy je, ale řeknete do očí člověku, který trpí rakovinou plic, že si za to může sám, neboť čtyřicet let kouřil dvě krabičky cigaret denně? Lidé si obvykle neuvědomují, že bod zlomu, kdy se, kupříkladu, z příležitostného pijáka stává alkoholik, je velice individuální, a že závislost mohla stejně dobře srazit na kolena i je, pokud prožili bouřlivější mládí. Například já jsem v mládí popíjel celkem pravidelně mnoho let a to, že se ze mě nestal alkoholik, není záležitostí mé vůle, ale toho, že jsem nepřekročil onen pomyslný Rubikon. Ano, závislí lidé si svou nemoc bezesporu uhnali, ale stejně tak si nezdravým způsobem života své nemoci uhnali mnozí nemocní rakovinou či lidé po infarktu – proč tedy s jedněmi soucítit a druhé zavrhovat?
A co vy? Jak nahlížíte na nemoci lidí ve svém okolí? Zajímáte se? Snažíte se pochopit, nebo raději měníte téma? Nebo, pokud jste nemocní, jakou máte se svým okolím zkušenost? Jste přijímáni či odsuzováni, nebo snad ignorováni? Máte potřebu o povaze své nemoci komunikovat, nebo ji tajíte?
Těším se na vaše komentáře (mohou být i zcela anonymní, pokud je to pro vás příliš citlivé téma).
