Interpretací Lovecrafta je povícero a každá z nich má svoji platnost. Pro mágy je v tomto směru rozhodně pozoruhodné například dílo Kennetha Granta. Rozhodl jsem se nabídnout další střípek do mozaiky interpretací, aniž bych si nárokoval právo na jeho absolutní platnost…
Ve své grandiózní vizi Říše snů rozlišuje HPL Velké bohy, sídlící v neznámém Kadathu na planině Leng a Ty druhé bohy, Nejzazší bohy, kteří jsou slepí, němí, temní, nemyslící, tančí za odporného bubnování a pískání, jejich duší a poslem je hemživý chaos Nyarlathotep.
Zamysleme se nad možností vnímat tyto bohy jako biologické pochody těla. Je známo, že Lovecraft byl velmi odtělesněný a je docela dobře možné, že mu tělesné pochody byly natolik odporné, že se odrazily (patrně nevědomě) v těchto bozích, kteří přesto plní nezastupitelnou funkci strážců Velkých bohů, vládnoucích Lovecraftovým snům, tedy jeho nevědomí. A kdo ví, zda pociťovaná hrůza z moci těchto bohů, z moci, jež stojí v jádru jeho fyzického bytí, neodrážela i tušenou hrozbu, že tato moc jej jednou zahubí – což se skutečně stalo (HPL zemřel na rakovinu střev!).
A démonský sultán Azatoth, jenž hladově hryže v nepředstavitelných neosvětlených komnatách za hranicí času uprostřed dušeného, k šílenství dohánějícího bušení mrzkých bubnů a tenkého jednotvárného kňourání prokletých fléten?
Když se zamyslíme nad definicí perverzního světa jako světa análně-sadistického, v němž je všechno možné a v němž se za nablýskaným estétstvím skrývá prapůvodní anální falus, dá nám podvojná podoba Lovecraftových děl – jeho éterická fantasy díla z Říše snů propojená s děsivými hrůzami „from Beyond“ – určitý půvabně temný smyl.
A je také možné, že se s námi hladovějící spisovatel prostě podělil o své kručení v břiše…
