Říká se, že hlad je nejlepší kuchař. Něco na tomto úsloví patrně je, ale má zkušenost s hladem mne naučila, že opravdu jsou i lepší kuchaři. Bývaly totiž doby, kdy jsem byl vážně socka…
A pořádná. Ta období bývala různě dlouhá, a různě krutá. První z nich začalo v roce 5. března 2001. V té době jsem žil se sedmi intelektuály ve studentském bytě a pracoval jako pomocný vychovatel v Diagnostickém ústavu pro mládež. Po svých šestadvacátých narozeninách jsem přišel o sirotčí důchod po tátovi a žil pouze z půlúvazkového platu, který činil 2700Kč. V roce 2001 to bylo více než nyní, nicméně stále nic moc. 1400 jsem zaplatil za bydlení a 1300 mi zbývalo na jídlo pro pejsku, kuřivo, jídlo pro mě a trochu zábavy. Ovšemže jsem neuměl hospodařit a peněz a tím pádem i jídla se často nedostávalo. V té době jsem se navíc hodně pohádal s maminkou a, i když byl hlad převeliký, hrdost mi zabránila požádat o pomoc. Když jsem jednoho dne zjistil, že mám poslední stokorunu a čtrnáct dní do výplaty, bylo třeba začít myslet hospodárně…
Někdo by řekl, že to bylo dost pozdě, ale já měl Plán! Za čtyřicet korun jsem koupil Holandský tabák, za patnáct korun papírky a zbývajících čtyřicet pět korun jsem ve Slevněnce koupil padesát instantních frankfurtských polévek s prošlo dobou trvanlivosti à 90 haléřů. Věděl jsem, že v práci vždy zbudou nějaké rohlíky. Pejska byla zabezpečena (té jsem kupoval jídlo na měsíc vždy hned po výplatě) a já? Já také. A tak jsem jedl rohlíky a frankfurtskou polévku. Nebo, pro změnu, frankfurtskou polévku a rohlíky. Případně rohlíky ve frankfurtské polévce. Také jsem vyzkoušel hustou frankfurtskou polévku na rohlících. A tak to šlo den po dni, jak říkají Anonymní Alkoholici… Asi čtvrtý den už se to fakt nedalo žrát, ale hlad je hlad. Dny, které zbývaly do výplaty, se pro mne stávaly metaforou Věčnosti.
Nevím už, zda se mi během těch krušných dnů podařilo přijít k nějakému jinému jídlu (například je ukrást spolubydlícím…) ale myslím, že ne. Když přišla výplata a já si konečně mohl koupit pořádné jídlo, neměl ten pocit daleko k extázi…
Další krizové období nastalo v dubnu roku 2004. Byl mi přiznán částečný invalidní důchod, ale musel jsem čekat, až mi bude spočtena částka, kterou budu dostávat, což trvalo čtyři měsíce. Dokud jsem neměl v ruce papír o přiznání částky, neměl jsem nárok na nic. Ani na sociálku, ani na registraci na ÚP, prostě na nic. A byl jsem zcela bez prostředků. Nakonec se mi podařilo vymámit ze sociálky zálohu 6000Kč, což byla na čtyři měsíce částka věru ubohá. Naštěstí mi pomohl můj dobrý přítel (a skvělý básník) Miroslav Fišmeister, který mi každý měsíc ze svých nevelkých příjmů daroval tisícovku. Výsledkem bylo, že pejska měla co jíst, za byt jsem neplatil, na tabák povětšinou bylo (závislák si cestu vždycky najde…). Naštěstí jsem v té době chodil každý týden k babičce na oběd a dostal i nějaký proviant domů, takže to nebylo zase tak zoufalé. Ve dnech, kdy zásoby od babičky došly a na jídlo nezbyla ani koruna, jsem jedl co byt dal. A dával toho méně a méně… Jednoho dne jsem zjistil, že už mi zůstala pouze krupice a pytel Hašlerek, které jsem před lety koupil ve Slevněnce. Co dělat? Dal jsem tedy vařit vodu, do ní nasypal Hašlerky a nechal je rozpustit. Poté jsem přidal krupici a vytvořil kaši, jejíž barva byla… nepopsatelná. Jak jsem vzápětí zjistil, tak i chuť. Skoro se to nedalo jíst, ale hlad je hlad, tak jsem do sebe lžíci za lžící vpravoval vzniklou hmotu a snažil se být myšlenkami jinde – pokud možno co nejdále od svých chuťových buněk. Bylo by krásné říci, že jsem se ocitl v bergierovském Absolutním Jinde, ale nestalo se tak. Protrpěl jsem si každičké sousto…
Podobných zážitků jsem měl více, ale tyto dva se mi nesmazatelně vryly do paměti. Ať se na to dívám z kterékoli strany, musím na základě výše popsaných zkušeností konstatovat, že Hlad možná je čas od času dobrý kuchař, ale kupříkladu Lucienne je MNOHEM lepší kuchař než Hlad
Někdo by řekl, že to bylo dost pozdě, ale já měl Plán! Za čtyřicet korun jsem koupil Holandský tabák, za patnáct korun papírky a zbývajících čtyřicet pět korun jsem ve Slevněnce koupil padesát instantních frankfurtských polévek s prošlo dobou trvanlivosti à 90 haléřů. Věděl jsem, že v práci vždy zbudou nějaké rohlíky. Pejska byla zabezpečena (té jsem kupoval jídlo na měsíc vždy hned po výplatě) a já? Já také. A tak jsem jedl rohlíky a frankfurtskou polévku. Nebo, pro změnu, frankfurtskou polévku a rohlíky. Případně rohlíky ve frankfurtské polévce. Také jsem vyzkoušel hustou frankfurtskou polévku na rohlících. A tak to šlo den po dni, jak říkají Anonymní Alkoholici… Asi čtvrtý den už se to fakt nedalo žrát, ale hlad je hlad. Dny, které zbývaly do výplaty, se pro mne stávaly metaforou Věčnosti.
Nevím už, zda se mi během těch krušných dnů podařilo přijít k nějakému jinému jídlu (například je ukrást spolubydlícím…) ale myslím, že ne. Když přišla výplata a já si konečně mohl koupit pořádné jídlo, neměl ten pocit daleko k extázi…
Další krizové období nastalo v dubnu roku 2004. Byl mi přiznán částečný invalidní důchod, ale musel jsem čekat, až mi bude spočtena částka, kterou budu dostávat, což trvalo čtyři měsíce. Dokud jsem neměl v ruce papír o přiznání částky, neměl jsem nárok na nic. Ani na sociálku, ani na registraci na ÚP, prostě na nic. A byl jsem zcela bez prostředků. Nakonec se mi podařilo vymámit ze sociálky zálohu 6000Kč, což byla na čtyři měsíce částka věru ubohá. Naštěstí mi pomohl můj dobrý přítel (a skvělý básník) Miroslav Fišmeister, který mi každý měsíc ze svých nevelkých příjmů daroval tisícovku. Výsledkem bylo, že pejska měla co jíst, za byt jsem neplatil, na tabák povětšinou bylo (závislák si cestu vždycky najde…). Naštěstí jsem v té době chodil každý týden k babičce na oběd a dostal i nějaký proviant domů, takže to nebylo zase tak zoufalé. Ve dnech, kdy zásoby od babičky došly a na jídlo nezbyla ani koruna, jsem jedl co byt dal. A dával toho méně a méně… Jednoho dne jsem zjistil, že už mi zůstala pouze krupice a pytel Hašlerek, které jsem před lety koupil ve Slevněnce. Co dělat? Dal jsem tedy vařit vodu, do ní nasypal Hašlerky a nechal je rozpustit. Poté jsem přidal krupici a vytvořil kaši, jejíž barva byla… nepopsatelná. Jak jsem vzápětí zjistil, tak i chuť. Skoro se to nedalo jíst, ale hlad je hlad, tak jsem do sebe lžíci za lžící vpravoval vzniklou hmotu a snažil se být myšlenkami jinde – pokud možno co nejdále od svých chuťových buněk. Bylo by krásné říci, že jsem se ocitl v bergierovském Absolutním Jinde, ale nestalo se tak. Protrpěl jsem si každičké sousto…
Podobných zážitků jsem měl více, ale tyto dva se mi nesmazatelně vryly do paměti. Ať se na to dívám z kterékoli strany, musím na základě výše popsaných zkušeností konstatovat, že Hlad možná je čas od času dobrý kuchař, ale kupříkladu Lucienne je MNOHEM lepší kuchař než Hlad
