Tato úvaha se rodila postupně po několik let během nesčetných rozhovorů o lécích obecně a psychofarmakách zvláště. Ať již jsem na toto téma hovořil s příznivcem medikamentózní léčby nebo naopak s jejím zapřísáhlým odpůrcem, vždy se mi dostalo námětů k zamyšlení, za něž všem, s nimiž jsem kdy na toto téma hovořil, touto cestou děkuji.
V této úvaze se pokusím, byť na malé ploše, zachytit nejdůležitější aspekty týkající se farmakoterapie v souvislosti s duchovní cestou. Bude to poněkud náročnější, ale věřím, že to zvládnete…
Předně: nečekejte ode mne jednoznačnou odpověď – ta neexistuje. Všechno má svá pro a proti a důležité je nalézt vlastní cestu – a bude-li tato cesta vedena Pravou vůlí, bude správná, ať již bude jakákoli. Moje úvaha je určena pro ty z vás, kteří mají potřebu ujasnit si, jak to vlastně sami cítí.
Medicína nepochybně učinila nevídané pokroky a ruku v ruce s ní i farmakologie. Léky se staly nejen účinnou pomocí, ale i skvělým byznysem. Jak se k nim má ale postavit člověk, který hodlá zasvětit svůj život cestě mystiky či magie? Po pravdě řečeno od těchto lidí často slýchávám rezolutní odmítnutí léků, zvláště pak psychofarmak. Jenže – při vší úctě k nim – tak jednoduché to zase není.
Ale popořádku: co to vlastně lék je? Nyní zcela pominu homeopatii – pokládám ji za ryze magickou disciplínu a tohoto tématu se netýká. Řekněme (odborníci nechť prominou značná zjednodušení), že lék je svým způsobem informace. Účinná látka zasáhne receptory (speciální buněčné komponenty, s nimiž látky reagují) příslušných buněk a přiměje je tak, aby se tyto buňky chovaly určitým způsobem. Účinná látka léku se naváže na receptor a buď je neaktivní, ale blokuje receptor pro látky, jež produkuje organismus, nebo naopak emuluje účinek nějaké přirozené látky, jíž se organismu nedostává (je to podstatně složitější – zájemce o podrobnější výklad odkazuji na odbornou literaturu). V prvním případě, jde o látky nazývané antagonisté, lze jejich působení přiblížit na příkladu léčby alergické reakce: při alergické reakci se vyplaví do organismu velké množství látky zvané histamin. Pokud si na to vezmete antihistaminikum, zvýšená hladina histaminu v těle zůstává, ale antihistaminikum obsadí příslušné receptory, takže histamin nemůže působit. Druhý případ působení, jde o látky nazývané agonisté, představují například opiáty, které se naváží na receptory endorfinů a působí obdobně (opět zjednodušuji!) jako ony (z toho mimochodem plyne, že uvedené platí i o drogách a významném množství jedů).
Lék je tedy chemická informace pro buňku. Tato informace je uložena v hmotě a odpovídá tarotové barvě disků (všimli jste si, že většina pilulek má kruhový tvar?). Lékem je ale i léčivá bylina. Zapomeňte na zjednodušený předsudek, že ‚prášek je špatný, bylinka je dobrá‘. Jediný rozdíl je v koncentraci účinných látek (a je tu i rozdíl etický, o němž se zmíním později). Obecně lze říci, že byliny jsou většinou slabší. Přesto jsou v mnoha případech vhodnější, neboť u nich není tak velké riziko, že budete na organismus působit zbytečně velkým množstvím účinné látky.
Je pozoruhodné, kolika různými způsoby dokážeme své buňky (případně buňky, které nejsou tak docela naše – například bakterie, na které působí antibiotika) oblafnout. Jenže nic není zadarmo a bez ohledu na to, že spousta lékařů žije pod vládou hérojského archetypu, medicína nekoná zázraky.
Obecným negativním důsledkem existence léků a jejich užívání v masovém měřítku je upadající imunita populace. Lidé, kteří by dříve zemřeli, žijí a předávají své geny potomkům. Je to jako závody ve zbrojení: více lidí přežívá, imunita klesá, jsou potřeba nové a účinnější léky, díky nimž přežijí další, ještě slabší jedinci… Bludný kruh. S tím ale patrně nic nenaděláme, přikročím tedy k problematickým důsledkům týkajícím se jednotlivce.
Užijeme-li lék, vědomě odpíráme svému tělu pokus o vyřešení zdravotního problému vlastními prostředky. Každá schopnost, která není rozvíjena (či je dokonce potlačována), postupně degeneruje. Riskujeme tedy, že v situaci, kdy z nějakého důvodu nebudeme mít lék po ruce (nebo si na něj zvykneme tak, že přestane efektivně působit), budeme naprosto bezbranní. Přitom jsme skutečně schopni sami vyřešit spoustu obtíží. Typickým příkladem je tzv. placebo efekt. Placebo je neúčinná látka (většinou cukr), předstírající, že je lék. Je-li pacientovi podáno placebo (s tím, že jde o účinný lék), často si vsugeruje účinky, které od léku-neléku předpokládá. Některé zdokumentované příklady autosugesce tohoto typu jsou až neuvěřitelné: lidem bylo podáno placebo a byla jim podsunuta informace, že může způsobit nevolnost. Mnohým se udělalo zle. Poté jim bylo podáno emetikum (látka vyvolávající zvracení) s tím, že to na tu nevolnost pomůže a skutečně jim, naprosto paradoxně!, od nevolnosti pomohlo. Je zdokumentován i případ, kdy byl čistý kofein vydáván za účinný lék na spaní a skutečně tak působil. Do kategorie placebo efektu patří i ‚zázračná‘ uzdravení vírou (křesťané prominou…). Pokud někdo chce sám sebe nazývat mágem, měl by procesy, jež se odehrávají v rámci placebo efektu, alespoň zčásti ovládat vědomě. Nebo na tom alespoň pracovat. Vždyť co jiného je rituál, než způsob, jak nastavit své vědomí do stavu, potřebného k dosažení určitého cíle?
Na druhou stranu je ale také třeba podotknout, že míra psychického ovlivnění zdravotního stavu je u každého jednotlivce jiná. Existují případy vyléčení z konečného stadia nádorového onemocnění vlivem úspěšné sugesce, jsou ale naprosto výjimečné. Nejde tedy o to zahodit všechny léky s tím, že duch a vůle je nahradí. Jde spíše o poznání vlastních hranic. Je třeba vědět, co dokážete zvládnout a co nikoli. Tedy: užívat léky v případech, kdy je to skutečně potřeba. Postupně lze hranice vlastních možností dále rozšiřovat, ale to je dlouhodobý proces. Toto je také reálný důvod, proč jsou léčivé byliny často vhodnější – nejde o to, že by byly ‚přírodnější‘, ale o to, že jsou slabší.
Shrnuto: tak, jako je chybou užívat lék při sebemenší bolístce, je rovněž chybou sebepřeceňování a falešný heroismus.
Nelze opomenout ani další důležitý fakt: mnohé léky vůbec neléčí nemoc, ale pouze symptomy. Pomohou vám tedy k úlevě od potíží, ale zdroj těchto potíží zůstává. Typickými příklady jsou analgetika či psychofarmaka. Lék tak na jednu stranu pomáhá, na druhou stranu ale může ztížit kontakt s nemocí či se zdrojem problému. Někdy to může být i životu nebezpečné, neboť například bolest může signalizovat vážnou nemoc. Pokud ji budete s pomocí léků delší dobu ignorovat, následky mohou být fatální. Ale i z magického hlediska je ‚útok na symptomy‘ problematický. Nemoc má svou magickou hodnotu (například iniciační šamanská nemoc), které se tak dobrovolně vzdáte. Je tedy třeba vzít vše uvedené v úvahu a vždy zvážit, zda pro svůj duchovní postup potřebujete v dané chvíli a situaci spíše svobodu od příznaků, jež vám ztrpčují život, nebo naopak kontakt se svou nemocí. Oba případy se mohou vyskytnout, ale je třeba rozpoznat, který z nich právě nastal.
Dalším, řekl bych že málo reflektovaným, aspektem farmak je aspekt etický. Znám spoustu vegetariánů, kteří odmítají sníst ubohé mrtvé zvířátko, ale klidně si vezmou prášek na bolení hlavy. Patříte-li k nim, pak vězte, že za každou pilulkou, kterou polykáte, se skrývá týrané zvíře. Ono to totiž, po pravdě řečeno, většinou ani jinak nejde. Pokusné zvíře musí být nemocné, aby se na něm mohla zkoumat nějaká léčivá substance. Zdravé zvíře zase musí být otrávené zkoumanou substancí, aby se zjistila její letální (smrtná) dávka. Při výzkumu psychofarmak jsou zvířata vystavována dlouhotrvajícímu stressu a psychickému utrpení, aby se u nich vyvinul stav obdobný depresi či psychóze. Výjimky prakticky neexistují. Každý lék, který má nějak účinkovat, je ve vysoké dávce jed. Aby se ověřila jeho bezpečnost pro Homo sapiens, musí být zabito mnoho ‚nižších‘ živočichů. Je tomu tak ostatně i ze zákona, který podrobuje vývoj nového léku velice přísným podmínkám. Další fází jsou testy na dobrovolnících. Ty ale také nejsou zcela bez poskvrny. Nejprve se testují vedlejší účinky. Dobrovolníci pro tento typ zkoušek jsou většinou rekrutováni v chudých zemích – farmaceutické firmy tak zneužívají chudobu jejich obyvatel. Další fáze jsou už poněkud etičtějšího charakteru: jedna skupina pacientů užívá testovaný lék, druhá (stejně vypadající) placebo (u léků na závažné nemoci se místo placeba užívá stejně vypadající standardní lék). Celý proces od objevu účinné látky po její uvedení na trh může trvat i deset let…
Shrnuto: užívání léku je svým způsobem smlouva s ďáblem. Netvrdím, že by to mělo znamenat zavržení léků jako takových, ale každý, kdo se věnuje duchovní cestě by si výše uvedených skutečností měl být vědom. Přinejmenším by měl vždy, kdy užije nějaký lék, vzdát čest a dík bytostem, jejichž utrpení existenci léku vykoupilo. Léčivé byliny nejsou takto zatíženy, což je důvod pro jejich preferování v případě, že mohou v dané situaci lék adekvátně nahradit.
Na závěr se dotknu problematiky psychofarmak. Ta bývají ‚duchovními lidmi‘ odsuzována nejčastěji. A nejen jimi. Dokonce jsem se setkal s názorem, že ‚na depresi je lepší chlastat, než brát prášky.‘ Předsudky tohoto typu jsou povrchní a hloupé. Což ovšem nic nemění na faktu, že psychofarmaka jsou kandidátem na vážnou diskusi. Předně: je třeba rozlišit anxiolytika, antidepresiva, thymoprofylaktika a antipsychotika. Anxiolytika, tedy léky působící proti úzkosti, jsou těmi typickými ‚patáky‘, které rychle řeší akutní problém. Patří sem Diazepam, Lexaurin, Neurol a spousta dalších přívětivých pilulek, po jejichž užití berete stressující situaci s blahosklonným a lehce ospalým nadhledem. Vyvolávají psychickou a posléze i fyzickou závislost (i když to není tak dramatické, jak si to mnozí představují). Potíž je v tom, že úzkost je signál, s nímž je záhodno pracovat a nikoli jej smést ze stolu (či spíše z mozku). Užívání anxiolytik při sebemenším psychickém diskomfortu zákonitě vede do slepé uličky, neboť je tak ignorován jeden z nejdůležitějších informačních kanálů, potřebných na cestě k sebepoznání. Na druhou stranu zde platí to, co jsem již uvedl: je třeba se rozhodnout, zda bude užitečnější úzkost (paniku atd…) odložit či prožít. Pokud mám problém přijít na úřad, protože bych se návalem úzkosti zadusil a nic tam nevyřídil, je jistě namístě, abych vyřídil co je třeba v klidu a s přehledem (byť navozenými uměle). Pokud jsem doma a přepadne mě nával úzkosti a paniky, je zase lepší poddat se těmto pocitům a hledat jejich zdroj (také je možné snažit se je potlačit vůlí, ale to je jen varianta potlačení lékem – opět jde o ignorování zprávy). Takto se to alespoň osvědčuje mně.
Další skupinu léků, antidepresiva, nelze s výše popsanými anxiolytiky směšovat. Na rozdíl od nich totiž nepůsobí okamžitě (ale většinou až po několika týdnech pravidelného užívání) a stav, který navozují, lze pokládat za podstatně méně umělý, než jaký navozují anxiolytika. Jsou konstruovány tak, aby u pacienta navodily v mozku chemickou rovnováhu obdobnou rovnováze zdravého člověka. Člověk po nich tedy není ‚happy‘, ale je ‚normální‘. Potíž je v tom, že nalezení léku správně účinkujícího u daného pacienta může trvat velice dlouho (to platí i o psychofarmakách, o nichž bude řeč). A pak je tu (opět) problém ‚odříznutí od nemoci‘. Antidepresiva upravují symptomy, nikoli jejich zdroj. Je proto třeba zvážit, zda deprese má důvod, s nímž lze v daném životním období účinně pracovat, nebo zda je spíše endogenní, neboli vnitřní či organická (soudobá psychiatrie od tohoto dělení upouští – jde víceméně o povlovný přechod). V úvahu je také třeba vzít sílu nemoci. Pokud je deprese tak silná, že nemáte sílu ani vstát z postele, natožpak jít třeba na nákup, je úvaha o lécích rozhodně na místě. Tvrzení, že lze takový stav zvládnout vůlí je povrchní a iluzorní. Přijatelnější by bylo nahrazení slova ‚zvládnout‘ výrazem ‚postupně zvládat‘. Pokud však máte něco postupně zvládat, potřebujete na to alespoň zbla vnitřní síly a z bažiny těžké deprese se ani ten sebeodhodlanější člověk za vlasy nevytáhne. Jak již bylo řečeno – je třeba realisticky zhodnotit vlastní možnosti a podle toho jednat.
Obdobné je to u thymoprofylaktik – léků určených ke stabilizaci nálady. Užívají je především pacienti s bipolární afektivní poruchou (dříve maniodepresivní psychóza) ke zmírnění či zastavení kolísání mezi epizodou depresivní a manickou. Osobně s nimi mám nedobrou zkušenost a neužívám je. Je to ale proto, že jsem si vypracoval (a nebylo to hned!) jiné postupy k rozeznání nástupu nekriticky povznesené nálady, a také proto, že mánie u mě nejsou zase tak časté a silné. Pokud však člověku hrozí pravá, silná a nezvladatelná mánie, měl by užívání těchto léků zvážit, neboť by mohl napáchat tolik průšvihů, že by je řešil až do smrti a na duchovní cestu by mu nezbyl čas…
Antipsychotika: Sem patří i neuroleptika, ale i jiné, atypické léky proti příznakům psychóz a zvláště pak schizofrenie. Některé z nich lze užít i jako thymoprofylaktika. Tyto léky často představují tak mohutnou invazi do duše, že z nich jde strach. Zvláště některá starší neuroleptika dokáží udělat z člověka cosi na působ zombie. Problém je, že schizofrenie existuje a ne že ne (jak tvrdí někteří ‚osvícení‘ blouznivci). Schizofrenie je podle posledních výzkumů ve skutečnosti ‚rodinou‘ nejméně tří nemocí (podobně jako neexistuje jen jedna ‚rakovina‘), ale to můžeme nyní pominout. Neléčená schizofrenie vede v drtivé většině případů k naprosté degeneraci člověka v bytost zcela neschopnou existovat v realitě. V případě, že by naše společnost zahrnovala roli šamana či alespoň ‚obecního blázna‘, coby osoby ve styku s posvátnem, měli by někteří lidé trpící touto nemocí určitou šanci na společenské uplatnění (ač zdaleka ne všichni!). Jenže tomu tak není. Naprosté uzavření se do vnitřního světa navíc vede v duchovní oblasti do slepé uličky. Ale i léčící se člověk trpící schizofrenií má na duchovní cestě velmi vážný problém – obvykle totiž nedokáže rozlišovat mezi skutečnou inspirací či zjevením a bludem či halucinací. Tedy mezi zprávou z duchovního světa a vlastní projekcí. Totéž se týká i tzv, schizoafektivní poruchy (nemoc kombinující poruchy nálady s příznaky schizofrenie. Nevede k definitivnímu odtržení od reality, ale má zase jiná úskalí). Je otázkou, zda se takoví lidé mají vůbec nějaké duchovní cestě věnovat – bez ohledu na to, že právě oni k takovým věcem přirozeně inklinují. Domnívám se, že mohou, ale boj, který je čeká a rizika s ním spojená jsou extrémní. Většina z nich ale kvůli neodhaleným bludům ustrne. Pokud však takový člověk zvítězí nad vlastními projekcemi, jeho další vzestup by mohl být ohromný. Zpět k lékům: schizofrenie se bez nich zvládnout v naprosté většině případů nedá. Osobně se domnívám, že je užitečnější kráčet po správné cestě pomalu, s myslí utlumenou léky, než se jako neřízená střela řítit po scestí.
Shrnutí? Máte-li duševní potíže, začněte u psychologa. Ukáže-li se, že (pouze) svými prostředky nemůže pomoci (a dobrý psycholog by to měl poznat a přiznat!), jsou psychofarmaka patrně na místě a není pak třeba se kvůli nim stydět. V žádném případě by to ale nemělo znamenat konec vlastní práce s nemocí – právě naopak!
Co říci závěrem? Dopustil jsem se spousty ‚dobrých rad‘, ale důležitější, než veškeré rady je vaše vlastní reflexe této problematiky. Tento text proto berte především jako inspiraci k hledání vlastních – a možná zcela odlišných – odpovědí….
