Jsme jenom myši v poli… Zemřel Filip Topol

Právě jsem zaregistroval zprávu, že dnes po těžké nemoci zemřel ve svých 48 letech Filip Topol, hudební skladatel, básník, šansoniér, klavírista a „krasobruslař“.

ftopolHudba Psích vojáků doprovázela mou pouť magickými roky první poloviny devadesátých let, provázela i jejich mnohem chmurnější druhou polovinu, v níž se naplno projevilo moje onemocnění. Vždy jsem měl raději texty Filipa Topola než jeho bratra Jáchyma, i když i jeho poesie si velmi cením. Ale Filip mi promlouval do duše, rezonoval s ní, s její bolestí, se snahou vyslovit tu nevyslovitelnou bolest, kterou jsem prožíval. Jedna z mých dívek, Karolína, mi v roce 2001 dala kazetu s albem Střepy, které pokládám za nepřekonatelnou poetickou zpověď, z níž mrazí a jež současně povznáší i sráží na kolena. A těžkých letech 2002-2004 jsem poslouchal Psí vojáky několikrát týdně, často, když bylo pěkně, se sluchátky na uších v brněnském parku Lužánky, kde jsem ležel v trávě, díval se do větví stromů a pozoroval mezery mezi listy. Poslouchal jsem v té době především alba Leitmotiv, Střepy, Myši v poli a jiné příběhy, Hořící holubi a společné album Filipa Topola a Agon Orchestra. Znovu a znovu jsem si pouštěl píseň Krasobruslař a rozuměl jsem.

Měl jsem rád obě verze písně, původní i tu s Agon Orchestra, ale v té druhé byla naléhavost sdělení vyšponována vpravdě na maximum:

Později jsem už Psí vojáky tak často neposlouchal, snad proto, že se můj vlastní život poněkud uspořádal a možná jsem dokonce měl iluzorní pocit, že mi lidé rozumí – či dokonce, že rozumím sám sobě. Byl jsem obrácen ke světu a věřil jsem, že budu-li myslet pozitivně, podaří se mi „něčeho dosáhnout“, prostě takové ty bludy, jimž po třicítce podléhá kde kdo – a zapomíná na střepy. V posledních letech jsem se k poslouchání Psích vojáků vrátil, i když ne tak intenzivně, jako kdysi, a říkal jsem si, že musím zajít na nějaký koncert. Naposledy jsem byl na koncertě Psích vojáků někdy v devadesátých letech a byl to ohromně intenzivní, extatický, doslova šamanský, prožitek. Vím, že letos na jaře, kdy jsem měl naposledy tu možnost, by to už nebylo ani zdaleka tak zběsilé, ale i tak je mi líto, že Filipa Topola u klavíru již nezažiji.

Dnes večer zapálím svíčku, otevřu láhev vína a pustím si Střepy. Můžete-li, pusťte si je se mnou a rozumějte. Jsme jenom myši v poli, osamělí krasobruslaři snažící se prolomit bariéru vlastní subjektivity a sdělit nesdělitelné, ale bruslíme-li jako o život, je s námi Bůh.

Děkuji za všechno, Filipe, tvá hudba a poesie bude až do konce mou součástí…

Advertisements

1 komentář

Filed under Úvahy a postřehy, Co život dal... a vzal., Deprese a spol.

One response to “Jsme jenom myši v poli… Zemřel Filip Topol

  1. Albatros

    Tak tahle zpráva mě šokovala a rozesmutnila. Sice už mám období Psích vojáků léta za sebou, ale přece jenom ta představa, že nikdy nebudu moct zajít na jejich koncert je smutná. Člověk si říká, proč musel zemřít zrovna takový fajn človíček, jako byl Topol.