Když jsem odcházel, Kinga se rozhodla, že mi ukáže svůj dětský domeček na dvoře. Takřka bez zájmu jsem se podvolil. Když jsme k domečku (který jí postavili rodiče) přišli, vzala mě za ruku, vtáhla dovnitř a poručila: „Tady se posaď a poslouchej, řeknu ti pohádku!“ Tomu ovšem nebylo možné vzdorovat. Myslím, že jsem v tom okamžiku prožil to, o čem Castaneda píše jako o prudkém přesunu „bodu soustředění“… Prostě blesková změna stavu vědomí. Kinga vytvořila magický čas a prostor a následovala pohádka, která na mou věru souzněla s laděním mé duše…
Pohádku jsem zapsal ihned po návratu domů. Je možné, že jsem ji místy podvědomě „ladil“ po stylistické stránce, ale děj je původní, stejně jako veškeré slovy vyjádřené obrazy. Slovo tác užívala Kinga v ženském rodě – ponechávám to tak.
* * *
KINGA: POHÁDKA O KOUZELNÉ TÁCI
„Existují lidé, kteří nemají jméno, je to rod Zlých a zlých duší, rod krádeže, který okrádá mrtvé… Říká se jim Staří nebo Starci. V noci chodívají na hřbitovy a kradou. Náušnice, šperky… všechno tak, že tam nic nezbylo.
Jednou ukradli jedné z koster i stříbrnou tác a tu pak prodali na trhu. Naneštěstí si ji koupila maminka s dvěma dcerami a dala ji své starší dceři jako dárek k třináctým narozeninám.
Nevěděla, že je to kouzelná tác a vše, co na ní zůstane ležet, o půlnoci zmizí a objeví se u kostry. První noc na ni dívka položila citrón a několik dalších věcí, a ty byly ráno pryč. Druhou noc na táci usnula její dvouletá sestřička. A také zmizela. Ale to nebylo to nejhorší. Třetí noc na tác položila dívka ve spánku ruku…“
V této chvíli přerušila Kinga vyprávění sugestivní otázkou:
„Kolik myslíš, že tam bylo krve?“
Znám Kingu, takže jsem odvětil, že určitě moc.
„Moc,“ přitakala. „Milióny kapek krve a každá křičela… Dívka ale nebyla hloupá a přišla na to, že tác patří okradené kostře. Šla za ní na hřbitov. O půlnoci. Ta kostra nebyla úplně zlá, jako je upír. Bylo v ní ještě něco lidského, protože si pamatovala, že byla kdysi člověkem. Řekla holčičce, že jí všechno vrátí, věci, sestřičku i ruku, pokud dostane zpátky svou tác. Jenže holčička věděla, že ta tác je z něčeho mnohem cennějšího než ze zlata nebo ze stříbra. A že to není jen tak ledajaká kouzelná tác. Věděla, že ta tác je z krve. Byla z krve té kostry a z krve, která vytekla z dívčiny ruky.
A krev je cennější, než zlato nebo stříbro. A hočička si ji chtěla nechat.
Co ale udělá holka, která chce zpátky svou ruku a sestřičku a své věci, ale nechce vrátit něco tak cenného? Ukradla kostře sestřičku, ruku a všechno a utíkala pryč jak mohla, říká se, že vzala nohy na ramena. Tác pak zakopala tam, kam pro ni ani kostra nemohla.
A co udělala kostra? To ti řeknu příště…
* * *
První, co mě napadlo bylo, že se do Kingy musel inkarnovat některý z bratrů Grimmů. Ale potom jsem zavzpomínal na své dětství. A na příběhy, které jsem měl rád (a depresivní stav mě, mimochodem, téměř úplně opustil). Nedávno jsem viděl v televizi dokument o českých pohádkách (v rámci cyklu „Století českého filmu“) a byl jsem dost otrávený z toho, že vychvalovali přesně ty pohádky, které jsem nikdy moc neprožíval. Takové ty uhlazené příběhy s přiblblými čerty, zlem, které je potrestáno („Ale nijak drasticky proboha! Vždyť je to pro děti!“) a hlavní hrdina se obvykle chová jako idiot. Zároveň odsoudili pohádky koprodukční, které označili za „příliš drsné“ a „nelaskavé“. A ani slovo o „Perinbabě“… Jenže já měl rád pohádky Grimmovského ražení a z těch českých příběhy pana Erbena.
V té chvíli jsem si řekl, že možná většina dětí to vidí jinak. Když jsem si ale poslechl Kingu, uvědomil jsem si, že dětská představivost je opravdu jiná, než se nám snaží vnutit „moudří tvůrci laskavých pohádek“. Má blízko k logice mýtu a snu. A mýty a sny nejsou vždy laskavé a uhlazené a dětem to, zdá se, vůbec nevadí. Všimněte si, že v této pohádce vůbec není zřetelně rozdělené dobro a zlo. Kostra není úplně nelidská a nabízí férovou dohodu. Holčička je naproti tomu docela podrazácká potvora. Srovnejme s logikou mýtů. Jakýchkoli. Třeba řeckých.
A pak je tu ještě další fascinující moment dětského myšlení – náhled na mocné archetypální představy, blízké magii. Kinga mi (při dalším setkání, kdy jsem si vzal diktafon) vyprávěla spoustu dalších příběhů. Mnohé byly sice zajímavé, ale často sestavené z různých už použitých motivů, s nimiž se setkala. Přesto se tam objevily obrazy, které zřejmě pocházejí odněkud z hlubin kolektivního nevědomí: svatba Slunce a Měsíce, magická moc krve, Zlo jako dcera Dobra…
Kinga má výhodu v tom, že není dítětem odkojeným pouze televizí, má skvělé rodiče a nesporný vypravěčský talent, přesto ale dle mého názoru snad není úplnou výjimkou. Měli bychom se více zamyslet nad magií dětství, nad tím, co jsme znali a ztratili… A měli bychom být vždy ochotni dětem naslouchat. Možná že vědí, co je nejlepší pro nás!
