Text byl přepsán z 20. čísla armádního časopisu Zápisník, ročník 1968 (rubrika Podvodníci na poli vědy) a je zajímavým příběhem o podvodníkovi, který v první polovině dvacátého století přesvědčil hodně bohatých lidí, že umí přeměnit olovo ve zlato:
– – –
ALCHYMISTA XX. STOLETÍ
„Přicházím k závěru svého pojednání. Vysoce vážení pánové! Děkuji vám i jménem svého partnera, že jste přišli do naší laboratoře v Aubingu a že jste zaparkovali svá auta mimo tuto obec. Jako „Společnost 164″ nechceme kolem Aubingu vyvolat dohady a vzbuzovat nemístnou pozornost. Víte sami nejlépe, co znamenají všeteční novináři. Naše společnost musí učinit vše, aby se všechno udrželo v tajnosti. Má někdo z vás dotaz k našemu tématu?“
„Excelence! Jistě mluvím jménem všech, že považujeme za vysokou čest, že se můžeme podílet na tomto podniku a že vám plně důvěřujeme. Nemáme otázky ani pochybnosti. Tam, kde je třeba pomoci naší vlasti, neexistují zábrany a podezírání. Děkujeme našemu tvůrci, že nám umožnil tuto jedinečnou a zázračnou možnost. Bůh byl vždycky s nejlepšími.“
To je autentický záznam ze schůze „Společnosti 164“. Prvním řečníkem nebyl nikdo jiný a menší než německý hrdina 1. světové války generál Ludendorff. Posluchači byl výkvět německého průmyslového a bankovního života dvacátých let.
Čtrnáct pánů povstalo. Generál Ludendorff, ještě poněkud vyčerpaný úvodním projevem, je vyvedl z konferenčního sálu a zamířil ke sklepním dveřím s rudým nápisem: „Vstup přísně zakázán! Nebezpečí života!“ Otevřel a vyzval hosty, aby vstoupili.
„Zde mi, pánové, dovolte, abych vás s největším potěšením seznámil s iniciátorem naší akce,“ představil Ludendorff příchozím středně starého člověka se sebevědomým výrazem ve tváři, energickými rysy a vysokým čelem myslitele, zpod něhož hleděl pár přísných modrých očí. „To je pan Franz Tausend, génius, kterého nám poslala prozřetelnost, aby vyvedl z jařma naši nešťastnou vlast.“
Vynálezce stál před návštěvníky rovně jako svíčka a se zájmem si je prohlížel. Potom přešel za stůl obklopený skleněnými vitrínami, pokrytý kelímky, zkumavkami, mikroskopy a množstvím krabiček a popsaného papíru. Pokynul hostům, aby rovněž přistoupili blíž. Generál zaujal místo vedle svého muže.
„Všechno je samozřejmě přísně tajné, vážení pánové. I když nepřistoupíte do naší společnosti, prosím vás, abyste tajemství, které zde poznáte, vzali s sebou do hrobu. Jde o čest.“
Zvážněli posluchači, zvážněl i sám vynálezce. Po chvilce pokračoval: „Excelence vám jistě již vysvětlila, že jsem při svých pokusech získal z hlíny produkt 143, totiž cín. Vynalezl jsem i dosud neznámou metodu, jak vědecky získat z olova čisté zlato.“
Jaký to oslňující člověk, pomyslel si každý z přítomných. Napětí vzrůstalo. Tausend zahájil praktickou ukázku.
Jak se vyrábí zlato
„Mám zde přesně 111 gramů chloridu olovnatého,“ zahájil Tausend svůj pokus. „Nyní je sloučím s hydroxidem draselným. Poznáváte kovový lesk? Nyní sloučeninu zchladím. Pomalu, opravdu pomaloučku. Ale vyplatí se být trpělivým. Nyní všechno neprodyšně uzavřu vrstvou parafínu.“
Zatím stoupaly z vedlejšího kelímku zelené páchnoucí páry. Tausend si upravil plynovou masku a kelímek přikryl.
„Smím znovu prosit o vaši pozornost? Co jste dosud viděli, to byla směs číslo jedna. Přistupuji ke směsi číslo dvě. Zde mám 76 gramů draslíku. Smíchám je s 55 gramy sodíku a to všechno s parafínem. Ano, vážení pánové, všechno trvá dlouho, ale věda nezná nahodilostí. V jistém poměru k tomu přidám rtuť. Nejprve 131,33 gramu, později 365 gramů. Tak. Dávejte prosím pozor. I tato směs má pevné skupenství. A nyní roztavím 17,4 gramu první směsi, až zčervená. Opět ji zchladím, tak dlouho, až červená barva získá nádech zlaté barvy…, ještě okamžik, teď! Vidíte žluté jehlovité krystaly? Tento chemický postup musím bohužel ještě jednou opakovat, abych se zcela přesvědčil, že výsledek je dokonalý. Prosím, prosím, nekouřit, vážení pánové.
Nyní přidám ze směsi číslo dvě 5,6 gramu, ano, přesně. A všechno opět nahřeji a opět zchladím… tak… zlatožluté zářící krystaly… ne, ne, ještě ne… to jsou teprve předchůdci… opět zahřát… věřte mi, vážení pánové… přesvědčte se… zde… úlomek zlata!“
Zalovil pinzetou ve směsi a položil na váhy zlatě se lesknoucí kov: přesně 7 gramů. Ve sklepní místnosti zavládlo hrobové ticho. Co se zdálo nemožným, stalo se. Jeden kov byl přeměněn v jiný. Psal se rok 1925.
Mrtvé ticho najednou přerušil sípavý hlas: „Poskytuji 100 000 marek,“ oznámil známý průmyslník, který přijel do Mnichova z Berlína.
„Já 30 000,“ suše oznámil mnichovský bankéř.
Vklady poskytli všichni. Taková příležitost se nenaskytne každý den. Prodělek byl vyloučen. Tausend si sice zajistil 5% ze zisku a stejně tak svůj podíl generál Ludendorff – prý výlučně na vlastenecké účely, ale zdálo se jisté, že přítok zlata vynahradí a zněkolikanásobí poskytnuté vklady a podíly. Nikomu nebylo podivné, že si Franz Tausend ze svého podílu zakoupil dům v Mnichově, statek v Eichbergu a navíc tři zámky. Nikdo se nedivil tomu, že veškeré své jmění dal zaknihovat na jméno své manželky. „Ví, jak se zajistit před berním úřadem,“ uvažovali členové společnosti.
Tendence: lehce nervózní
2. října 1926 oslavila „Společnost“ první výročí svého trvání na Tausendově zámku Tharandt. Generál Ludendorff se omluvil. Odřeklo i mnoho dalších prominentů. Přestalo být tajemstvím, že Tausend dosud spotřeboval 1 350 000 zlatých marek, ale zlato stále ve velkém nevyráběl. Předváděl své pokusy zástupcům armády a stále se zmenšujícímu počtu průmyslníků. Bankéřů se zmocňovala nervozita.
Na vánoce svolal president „Společnosti“ přísně tajné zasedání členů s vyloučením Tausenda. Tentokrát nezněl jeho závěr tak optimisticky, jako na zahajovací schůzi v Aubingu.
„Přeji si, vážení pánové, abyste krotili svou důvěru a optimismus. Mám přesné zprávy: není žádná naděje a žádná záchrana. Naletěli jsme podvodníkovi. Prohlašuji tímto „Společnost 164″ za zrušenou!“
Dne 12. ledna 1927 obdržel Tausend toto úřední sdělení: „Společnost 164“ přestala existovat. Nikdo dál nehodlá poskytovat vklady. Formality související se zrušením vyřizují advokáti dosavadního presidenta, Ericha Ludendorffa.
Tausend nekapituloval, ale přešel do útoku. 30. ledna 1927 založil v Aubingu „Tausendovy chemické výzkumné závody“. A hle, objevili se noví důvěřiví finanční kapitáni a po hodinovém předvedení pokusu poskytli opět 793 000 marek na průmyslové zpracování olova, které má být přeměněno ve velkém ve zlato. Po nevěrném Ludendorffovi se stal presidentem společnosti Franz Tausend.
President byl ve svých předpovědích a slibech stále odvážnější a odvážnější. Z 27 gramů suroviny chtěl vytvořit 20 gramů zlata. Denně ho mělo být v 8 závodech vyrobeno 18 kilogramů. Jeho excelence Ludendorff se měl přesvědčit, jaké hlouposti se dopustil, když odstoupil.
Když se „geniální vynálezce“ domníval, že je na vrcholu své slávy, zasadil mu nevyléčitelnou ránu jeden z jeho dávných spolupracovníků. Tausend vůbec nebyl chemikem. Vyučil se stolařem, ale protože nenalezl uplatnění, nastoupil jako laborant do jedné hamburské drogerie. Od té doby se sám začal nazývat chemikem. Odhalil se i jeho podvod se zlatem. Oněch sedm gramů, které ukazoval při pokusech udiveným zájemcům, vytahoval z dutého zubu.
Jednoho rána se povedený chemik nevrátil z dovolené do Německa, ale zůstal ve Vídni. Německá policie si ho vyžádala a uvěznila ho v Mnichově. Proces proti němu byl zahájen 19. ledna 1931. Jednání bylo komedií: nikdo se necítil poškozen. Jen poslední svědek, nějaký podvedený Ital. Tausend byl proto odsouzen k pouhým třem letům a osmi měsícům vězení.
A co je nejpodivuhodnější – když si trest odpykal, začal podnikat znovu. A znovu našel mnoho důvěřivců, byť mu neposkytli takové sumy jako dřív. Aby byla tragikomedie úplná, dostal se znovu před soud a byl opět odsouzen ke 3 rokům a osmi měsícům vězení. Zemřel v něm v 55 letech.
(Zápisník č. 27/1968, s. 32-34.)
– – –
Co dodat? V šestnáctém století napsal Bartoloměj Paprocký z Hlohol a z Paprocké Wůle veršovánku „O jednom alchimistowi“:
Około złata běháš, chtíc jiným působit,
Mohło by tě to złato wždy jináč ozdobit.
We złatě ruce mažeš, na hřbet nauze běží,
Musíš pro nedostatek hnít ubohý w wěži.
(z Anthologie ze staré literatury české. Za čítanku pro vyšší gymnasia sestavil Josef Jireček. V Praze nákladem Fridricha Tempského. 1860. s. 269)
Ano, zlatoděje – podvodníka Tausendova druhu bychom skutečně čekali spíše na sklonku středověku, než ve dvacátém století. Ale lidská chamtivost je nezměrná a Tausend byl patrně velmi působivým podvodníkem.
Franz Tausend byl – alespoň co se popsané metody získávání peněz týče – bezpochyby podvodník. Ale mohlo by být zajímavé zopakovat jeho chemický experiment. Zlato by zřejmě touto cestou nevzniklo, ale nějací ti „pěkní efektové“ by se objevit mohli. Je-li někdo z mých čtenářů chemik, budu rád, když se k tomu vyjádří.
Když už mluvíme o podvodech: Máme-li si vzít z výše uvedeného příběhu příklad, pak je to skutečnost, že pokud chcete podvádět, je dobré to udělat ve velkém stylu a ze svých obětí udělat tak velké pitomce, že se budou stydět vás žalovat či proti vám svědčit!
Malý exkurz do etymologie: „pitomý, pitomost, pitomec, pitomina. Stč. Pitomý – ‘krotký, ochočený, krmený‘ od psl. *pitati ‘krmit‘ (viz píce).“ (REJZEK, J. Český etymologický slovník.)
Byli všichni alchymisté podvodníci? Dozajista ne, prostí podvodníci by neplýtvali energií na všechny ty alchymistické spisy… Ale podvodníků v té branži muselo být mnoho, Franz Tausend byl patrně posledním výhonkem této paralelní alchymické tradice.
A ti, co podvodníky nebyli – proměnili olovo ve zlato? A pokud ano, učinili tak metaforicky – dosažením poznání v intencích Jungových spisů, nebo doslovně? Je v postupech alchymistů přítomno něco, co žádný chemik nedokáže zopakovat, tedy osobní angažovanost, víra a neustálé (a osobní, tedy nemechanické) opakování procesů, jak uvádí Bergier? Může být víra a oddanost dílu katalyzátorem dosud neznámých procesů v jádru hmoty? Možné je pochopitelně všechno, ale patrně to jen tak nezjistíme, protože současná uspěchaná doba pěstování alchymie nepřeje a navíc údajně úspěšní alchymisté z údajně dobrých důvodů své úspěchy skrývali a hovořili v metaforách…
Je skutečně možné proměnit olovo ve zlato?
No dobrá, to je triviální otázka, samozřejmě, že ano.
A co takhle vodu ve víno? A víno v krev? A krev v…?
