Camille Flammarion: Čas

ČAS.

Napsal Camille Flammarion.

Tento článek psal jsem v klášteře grande-chartreuském. Osamělost místa, posvátné ticho kláštera, jednoduchost cely, sloužící za noclehárnu, noční bohoslužby, rozjímavý život náboženský, to vše vzdaluje nás zde od vlnobití světa, v němž zmítají se lidské vášně. Zde nestopuje se skutečnost, zde nikdo nestará se o politickou barvu toho neb onoho ministra neb o samotný útvar politické moci státní. Zde čas kráčí řadou klidných, jednotvárných dnů a od založení tohoto řádu, to jest od r. 1084, tedy více než za 800 let, vystřídala se v Evropě různá císařství a království, aniž by se tím nějak změnily každodenní modlitby a litanie žijících zde mnichů.

Tento tichý a osamělý klášter připomněl mi starý zámek burgundský, jejž jsem byl před několika dny opustil, a jenž po odjezdu svých majetníků do Paříže byl uzavřen. Zdaž rozkošné sídlo venkovské, tak zcela opuštěné, není mrtvějším než klášter?

Ve velkém zámeckém saloně, kde za krásného období ročního se scházelo množství hostů, kde každého dne zpěv, hudba, divadlo, jakož i hovory, přednášky, zamilované pletky vrhaly sem po několik měsíců žhavé a oslňující paprsky života, bylo lze spatřiti veliké a krásné hodiny z dob Ludvíka XIV., jichž kyvadlo představovalo zlaté zářící slunce. V rozruchu dne a v neklidu večera snadno mohly zůstati tyto hodiny i s kyvadlem nepovšimnuty. Setrval-li by však kdo chvilku sám v tomto rozsáhlém pokoji, neb vrátil-li by se sem v noci pro zapomenutou knihu, hluboké ticho by zavedlo k sluchu jeho rhytmický zvuk pohybujícího se kyvadla. Pravidelné a jednotvárné cvakání starých hodin v tomto hlubokém klidu budilo pozornost a samota noci zdála se býti větší ve zvláštním tom dojmu, jenž takřka ucho nutil naslouchati tichu.

Tyto hodiny bývaly pravidelně natahovány strážcem zámku prvního dne každého měsíce, tak že šly neustále a nerušeně. V zimě v letě oznamovaly prchající chvíle života, doby jídla, čas schůzek, procházek, dostaveníček, zábav, honů, slavností, večerních dýchánků, rovněž čas k spánku. I když byl zámek opuštěný a tichý, pokračovaly v chodu svém, oznamujíce vteřiny, minuty a odbíjejíce hodinu za hodinou jasným zvukem stříbra, vyznačovaly běžné dny na ciferníčku v levo a měsíce na ciferníčku v pravo, mezitím co vrchol hodin, Čas, spočíval nehnutě s křídly zavřenými v jařmu pochmurného Osudu. Odbíjející hodiny zněly v osamělém prostoru temného salonu, aniž by je byl kdo slyšel, aniž by se byl kdo jimi řídil, a kyvadlo bez ustání zvukem svým oznamovalo vteřiny. Telefonické spojení Paříže s touto starobylou místností bylo by majetníkům jejím umožnilo naslouchati tomuto kyvadlovému znění, tak slavnostnímu i tak smutečnímu.

Co jest čas v nepřítomnosti myšlenky, jež jej odhaduje?

Tento čas zde neexistuje pro nikoho a ubíhá jako voda potůčku v pralese, kam lidský zrak dosud nepronikl.

Čas, tato pohyblivá představa

nepohyblivé věčnosti

zdá se skutečně unikati a rozplývati se ve věčnosti, jako v pozorování hvězdářském prostor se ruší a mizí v nekonečnu.

Přemýšleje o těchto stále jdoucích a vteřiny oznamujících hodinách zámeckých, jakož i o hodinách klášterních, ptal jsem se sama sebe, co jest Čas.

Ano, co jest tento čas, jenž jako kapka za kapkou padá – v nic?

Mysl naše domnívá se jej chápati především v nazírání v jeho postupný pořádek, dělící se v přítomnost, minulost a budoucnost.

Minulost již neexistuje, budoucnost ještě neexistuje. Toliko přítomnost jeví se nám svou činnou skutečností.

Rád bych věděl, v čem záleží přítomnost. Uvědomím-li si vteřinu, toto přec tak krátké trvání mezi dvěma úhozy kyvadla, dovedu si snadno tuto dobu rozděliti v mysli na 10 stejných dílů, a to jest ustálenou obvyklostí při hvězdářském bádání. Jedná-li se totiž o zjištění přechodu nějaké hvězdy přes linii poledníkovou neb o přesnou chvíli zakrytí hvězdy měsícem atd., činí hvězdáři své výpočty v desetinách vteřiny. Lze si opravdu určitěji představiti přítomný okamžik desetinou vteřiny než vteřinou celou.

A nyní pojďme ještě trochu dále ve stanovení přesnosti. Desetiny vteřin jsou dosti dlouhá období, a jde-li o důležité výpočty, jako na př. o měření zvláštních pohybů hvězd, stanoví se tyto vždy ve stotinách vteřiny.

To jest skutečná jednotka hvězdářské určitosti. Doba otočení se planety Marsu kolem sebe vyjadřuje se počtem 24 hodin 37 minut 22 vteřin 65 stotin. Nejlepší fotografie slunce docíleny ani ne ve stotině vteřiny.

Mohli bychom tedy považovati přítomnost za dobu jedné stotiny vteřiny. Pak jest nám však připomenouti, že toto odhadování času závisí jedině na našich orgánech, na našich schopnostech a na našem mozku. Nekonečně malí tvorové, mikrobii, žijí stotinu vteřiny, jež jest jim celým věkem, v němž se zrodili, rostli a se vyvinovali, žili a stárli. Ve stotině vteřiny proběhne světlo tisíc kilometrů.

Jest tedy správněji okamžik přítomnosti odhadnout stotinou než desetinou vteřiny. Mohli bychom ovšem dospěti až k tisícinám vteřiny, jak jich též používáno ve výpočtech vědy fysikální a jmenovitě při pokusech elektrických, zůstaňme však při odhadování pochopitelném. Desetina vteřiny jest zajisté přijatelna: za vteřinu lze desetkrát klepnouti nehtem prstu o nějaký předmět a vyslechnouti to i odhadnouti počet klepnutí. Desátý díl toho, totiž stotinu, lze snad ještě si mysliti, ale to jest už všechno. Tisícina vteřiny jest naprosto nemyslitelna.

Stotina vteřiny jest tedy skutečný okamžik, chvilka, přítomnost. To jest to, co skutečně existuje. To, co předcházelo, již není, a to, co bude, ještě není. Nejsme tudíž daleko toho pomyslu, že čas vůbec není. Přítomnost tak rychle odchází, jak se objevuje.

Jsou to otevřená vrata mezi minulostí a budoucností, jimiž budoucnost proletuje do minulosti, padá v nic a mizí. Kde jest včerejšek? Kde jest zítřek? Kde jsou události, jež tvořily dobu Julia Caesara, Alexandra Velikého, Daria atd., a kde jsou ty miliony lidí, jež se dávaly ubíjet pro rozkvět své slávy?

Atomy, jež tvořily žijící těla těchto milionů bytostí lidských, vznášejí se ve větru, probíhají rostlinstvem, živočišstvem, nynějšími lidmi, prší s deštěm, bublají s potůčkem, chvějí se ve květech, v letu bzučícího hmyzu, v cvrkotu cvrčka a v každém zvuku přírodním. A co zůstalo ze všech těch těl dávno žijících, z těla Aspasie, Frýny, Lais a všech těch královen lidské krásy? Nic, nic, nic,…

A všechny bytosti, jež dnes žijí, zmizejí rovněž tak jak jejich předchůdci.

Nemluvím o silách neviditelných, jež řídí vesmír, o účinnostech, jež pojí atomy v soulad života, o duchu a o duších, mluvím o přírodě hmotné, dotýkatelné, vážitelné, všeobecně známé. Tedy v této přírodě, v tomto vesmíru, co bylo, co odešlo – není více, a co přijde – není dosud. Co se pak týče přítomnosti, jež jediná existuje, shledali jsme právě, jak jest prchavou a nepostižitelnou, s jakou rychlostí sama mizí.

Byl by tedy čas pouhým klamem našich smyslů? Vypadá to tak, zvlášť připomeneme-li zvláštní odhadování času, jež děje se ve snech. Spíte. Zbudí vás hlomoz. Tento hlomoz, jenž vás budí (dobře rozumějte), tento budící vás hlomoz vytvoří sen, jehož děj znázorní vám dobu někdy několikahodinnou, někdy několikadenní. Takový zvláštní sen měl kdysi Bonapart, první konsul, když 3. nivoze roku IX. jeda ve voze do opery zdřímnul při odjezdu z Tuilerií a byl probuzen výbuchem pekelného stroje, jenž se udál v ulici Saint-Nicaize. „Ke mně, přátelé,“ zvolal, „jsme obklíčeni.“ A ve snu tom slyšel rány z děl a pušek a viděl se obklíčena na mostě vojskem nepřátel, a jako ve všech takových snech se stává, i zde vzniknul sen příčinou zevnější. Jiný a neméně vzácný příklad vypravoval mi Alfred Maury, a sám jej též ve své knize popsal. Zdálo se mu, že byl v době revolučních dnů zatčen Výborem pro obecné blaho a veden do vězení, pak k soudu, vyslýchán a odsouzen k smrti, druhý den z rána, po dlouhé bezesné noci, vyvolán a vezen v osudné káře na náměstí Revoluce. Vstoupil na popraviště, položil se na prkno, cítil okruh guillotiny, jak dotýká se jeho krku a nůž její jak zařezává se mu do masa.V tom se probudil. Příčinou snu toho bylo seknutí tyče u postele a chladný dotyk kovu o krk churavého Alfreda Mauryho, jejž matka ošetřovala, a postřehši okamžitě pád ložní opony, ihned hlavu synovu z ní vyprostila a na podušce urovnala. Sen tento vytvořil se tedy celý od počátku až do konce své příčinnosti v několika vteřinách, jako v předešlých případech, kde dojem zevnější jej uskutečnil.

Mohli bychom zde uvésti na sta příkladů tohoto druhu, kde lidé v jedné neb v dvou vteřinách prožili ve snu celý život.

Co jest tedy čas, v němž vteřina se zdá býti věkem a věk projde vteřinou?

Roky na planetě Neptunu trvají 165 let našich. Jsou tak dlouhými pro obyvatele Neptunu, jako naše leta pro nás? A není-li Neptun obydlen, k čemu jsou ta leta?

A jak lze změřiti dobu v prostoru úplně čistém, kde není žádného pohybu, žádného běhu dnů, žádných ročních časových změn?

V kterém věku zdají se roky nejdelšími? Zajisté od 10. do 15. roku. Dítě, jež v tomto věku umírá, domnívá se, že žilo na světě tak dlouho jako 100letý stařec.

V poměru, v jakém jdeme životem ku předu, zkracují se nám roky jako perspektiva stromořadí.

Kdyby pohyb zeměkoule byl rychlejší nebo pomalejší, kdož by to zpozoroval? Jedině hvězdáři. A kdyby se stalo, že leta a dni by byly dvakrát i desetkrát kratší nebo delší, činnost života šla by týmž krokem, nic by se tím nezměnilo.

Čas jest tedy pojem nejtajemnější a nejnesnadnější k pochopení lidskému rozumu. Jest nemožno správně jej vysvětliti. Jsou to hodiny jdoucí v osamělosti.

Nechť vyšine se myšlenka naše k původům systému světového, k počátkům naší Zeměkoule: čas neexistoval. Nechť přelétneme v myšlence věky až v konec světa, až do vyhasnutí slunce a do vyhynutí života na všech planetách: čas nebude více existovat.

A přece – čas jest všechno. Toť látka, z níž utvořen život, toť veliký činitel událostí, toť jediný a neobmezený vládce. Pravili jsme právě, že předkové naši neexistují. Ale oni existují v nás, a to ve všech útvarech. Julius Caesar, Augustus, Ježíš Kristus účinkovali na celé lidstvo. Římská říše a křesťanství měly vliv na celý svět a vše, co se skutečně děje a se stává, nebylo by se událo bez těch dřívějších a vzdálených příčin. Válka francouzsko-německá z r. 1870 nebyla by bez Napoleona I. a Ludvíka XIV., tedy vše, co se děje, jest dílem času, jejž máme před očima. Jaké to rozpory!

„A proč,“ řeknou mnozí, „proč rozjímati o otázkách nerozluštitelných?“

Zcela jednoduše proto, aby se myslilo, rozumovalo, mluvilo.

Maří se čas myšlením? Nikoliv. Máme za to, že není šlechetnějšího lidského zaměstnání. A pak, nestává-li času, jak by se mohl utráceti? A stává-li, pak prokazujeme mu tím jen velikou čest, že můžeme mu zříti do očí a snažíme se jej poznati.

Jest užitečné poznávati přírodu ve všech jejích stránkách a čas tak jako prostor nepatrnými jejími částmi, naopak, jsou velkolepými, bezmeznými.

Není-liž čas metafysickou, nepoznatelnou jsoucností, jež řídí, organisuje a tvoří tak zvaný hmotný a vážitelný Vesmír?

Což nespočívá neviditelná, mystická moc v základu všech věcí?

(Camille Flammarion: „Čas“, in „Proč žijeme?“ ročník IV, č. 7-8, 1909, s.: 136-138)

—

Čas – zlomky:

Čas… subjektivní, objektivní, psychologický, biologický

Čas fyziků a snový čas šamanů

Čas lineární a čas cyklický

Planckův čas – nejmenší možný okamžik, kvantum času

Čas pomíjející

Pokora – vždy, když něco píšu, připomenu si hořící knihovnu alexandrijskou…

Minulost je vzpomínka. Paměť klame

Budoucnost jako nekonečná množina možného

Možné je VŠE

Někteří z nás v sobě mají atomy ze shořelých papyrů alexandrijské knihovny

Možná jsem právě snědl atom z mudrlanta Flammariona…

Další

dokouřená

cigareta

„Do sněhu

zraky havranů psány

verše pomíjivé“

(napsali jsme s MUMem AlAthinem v jiném čase)

—