K napsání tohoto článku mne svým komentářem inspiroval @Teo. Odpověděl jsem mu, ale cítím, že toto téma je možné podchytit hlouběji. Tedy: Má smysl psát beletrii pro peníze?
Otázku je ovšem třeba upřesnit: Má to smysl v České republice?
Nedělal jsem v tomto směru žádný výzkum a mohu tedy hovořit pouze na základě vlastních zkušeností, které ovšem mají svou váhu. Musím říci, že odpověď na výše uvedenou otázku je z mého pohledu jednoznačně negativní. Vzhledem k tomu, kolik je u nás publikujících autorů, tedy lidí, kteří tak či onak psát beletrii umějí, dalo by se předpokládat, že kdyby šlo o záležitost, jíž je možné se uživit, měli bychom zde spoustu profesionálních spisovatelů. Nemáme. Náš trh je příliš malý na to, aby uživil spisovatele.
Pokud nemáte dostatek umu a štěstí a netrefíte se do nějaké nenaplněné potřeby širokého segmentu čtenářské veřejnosti, jako se to podařilo Michalu Vieweghovi (kterému to opravdu moc přeji!), můžete očekávat, že pokud vaše kniha vyjde, bude mít, několika málo tisícový náklad, a tomu odpovídající honorář. Takže, hovoříme-li o činnosti prováděné za účelem zisku: Pokud byste investovali stejný čas, jaký jste věnovali psaní a úpravám rukopisu, do nenáročné brigády, vyšlo by to finančně nastejno a nestálo by vás to ani zdaleka tolik sil a nervů, jako napsání a příprava knihy.
Prostě psaní pro peníze a pro nic jiného by pro mne byla naprostá ztráta času a energie. Jsou zde však i jiné odměny, odměny, které motivují mnohem lépe, než výše autorského honoráře: Radost z psaní jako taková. Chvíle, kdy držíte v ruce autorské výtisky ještě vonící z tiskárny. Rozechvělá četba recenzí. Pohled na člověka, který si vaši knížku čte v tramvaji…
A samozřejmě je zde důležitý aspekt v podobě prodloužení vašeho života: Víte, že i kdybyste zemřeli hned zítra, je tu něco z vás, co bude žít dál. Sice rozhodně ne věčně a patrně i mnohem kratší dobu, než díla „nesmrtelných velikánů“, ale i tak déle, než vy…
Je hezké, když vám nakladatel poskytne alespoň nějakou kompenzaci v podobě honoráře, ale výše zmíněné hodnoty jsou motivačními faktory mnohem podstatnějšího rázu. Jsou dokonce natolik motivující, že někteří autoři (obvykle ovšem autoři poesie a nikoli beletrie) vydání svých knih dotují z vlastní kapsy.
A nyní se dostávám k tomu, proč tedy vůbec psát knihy komerčního ražení, jako jsou „conanovky“ a nesoustředit se pouze na psaní textů, o nichž si lidé představují, že tak nějak „prýští ze spisovatelova nitra“. Proč se vůbec „zahazovat“ s komercí?
Ambice dopřát lidem několik hodin příjemné relaxace a úniku v podobě odpočinkové četby je zcela regulérní. Myslím, že bych zešílel, kdybych byl odkázán pouze na četbu umělecky nesmírně hodnotných a vyspělých textů, jakkoli je čtu rád. Stejně tak si nedovedu představit, že bych psal jen nesmírně hodnotná díla, jež by vyvěrala přímo z mé duše. Navíc, pokud nejste génius (a kupříkladu já génius rozhodně nejsem), pak se potřebujete cvičit v řemesle. Možná jednou napíši nadčasový umělecky cenný román, ale abych tak mohl učinit, musím se nejprve naučit romány psát… A chci-li psát beletrii, která sice nebude mým plným sebevyjádřením, ale kterou budu psát s chutí a na níž se pocvičím ve spisovatelském řemesle, pak to nejlepší, co znám, je psaní na objednávku. Je zde totiž velká pravděpodobnost, že kniha skutečně vyjde, což je velmi silný motivační faktor. A pokud jste navíc tlačeni nějakým termínem, tak vás to nutí nepodlehnout lenosti a neprotahovat dokončení díla do nekonečna (až se na to budu cítit, až to bude dokonalé…).
Psaní, a jakákoli tvorba, by mělo přinášet především radost. Myslím, že radost tvůrce i recipienta díla je podstatně důležitější hodnotou, než třeba „uměleckost“ či díla. Radost je to, oč tu běží především!
Nedělal jsem v tomto směru žádný výzkum a mohu tedy hovořit pouze na základě vlastních zkušeností, které ovšem mají svou váhu. Musím říci, že odpověď na výše uvedenou otázku je z mého pohledu jednoznačně negativní. Vzhledem k tomu, kolik je u nás publikujících autorů, tedy lidí, kteří tak či onak psát beletrii umějí, dalo by se předpokládat, že kdyby šlo o záležitost, jíž je možné se uživit, měli bychom zde spoustu profesionálních spisovatelů. Nemáme. Náš trh je příliš malý na to, aby uživil spisovatele.
Pokud nemáte dostatek umu a štěstí a netrefíte se do nějaké nenaplněné potřeby širokého segmentu čtenářské veřejnosti, jako se to podařilo Michalu Vieweghovi (kterému to opravdu moc přeji!), můžete očekávat, že pokud vaše kniha vyjde, bude mít, několika málo tisícový náklad, a tomu odpovídající honorář. Takže, hovoříme-li o činnosti prováděné za účelem zisku: Pokud byste investovali stejný čas, jaký jste věnovali psaní a úpravám rukopisu, do nenáročné brigády, vyšlo by to finančně nastejno a nestálo by vás to ani zdaleka tolik sil a nervů, jako napsání a příprava knihy.
Prostě psaní pro peníze a pro nic jiného by pro mne byla naprostá ztráta času a energie. Jsou zde však i jiné odměny, odměny, které motivují mnohem lépe, než výše autorského honoráře: Radost z psaní jako taková. Chvíle, kdy držíte v ruce autorské výtisky ještě vonící z tiskárny. Rozechvělá četba recenzí. Pohled na člověka, který si vaši knížku čte v tramvaji…
A samozřejmě je zde důležitý aspekt v podobě prodloužení vašeho života: Víte, že i kdybyste zemřeli hned zítra, je tu něco z vás, co bude žít dál. Sice rozhodně ne věčně a patrně i mnohem kratší dobu, než díla „nesmrtelných velikánů“, ale i tak déle, než vy…
Je hezké, když vám nakladatel poskytne alespoň nějakou kompenzaci v podobě honoráře, ale výše zmíněné hodnoty jsou motivačními faktory mnohem podstatnějšího rázu. Jsou dokonce natolik motivující, že někteří autoři (obvykle ovšem autoři poesie a nikoli beletrie) vydání svých knih dotují z vlastní kapsy.
A nyní se dostávám k tomu, proč tedy vůbec psát knihy komerčního ražení, jako jsou „conanovky“ a nesoustředit se pouze na psaní textů, o nichž si lidé představují, že tak nějak „prýští ze spisovatelova nitra“. Proč se vůbec „zahazovat“ s komercí?
Ambice dopřát lidem několik hodin příjemné relaxace a úniku v podobě odpočinkové četby je zcela regulérní. Myslím, že bych zešílel, kdybych byl odkázán pouze na četbu umělecky nesmírně hodnotných a vyspělých textů, jakkoli je čtu rád. Stejně tak si nedovedu představit, že bych psal jen nesmírně hodnotná díla, jež by vyvěrala přímo z mé duše. Navíc, pokud nejste génius (a kupříkladu já génius rozhodně nejsem), pak se potřebujete cvičit v řemesle. Možná jednou napíši nadčasový umělecky cenný román, ale abych tak mohl učinit, musím se nejprve naučit romány psát… A chci-li psát beletrii, která sice nebude mým plným sebevyjádřením, ale kterou budu psát s chutí a na níž se pocvičím ve spisovatelském řemesle, pak to nejlepší, co znám, je psaní na objednávku. Je zde totiž velká pravděpodobnost, že kniha skutečně vyjde, což je velmi silný motivační faktor. A pokud jste navíc tlačeni nějakým termínem, tak vás to nutí nepodlehnout lenosti a neprotahovat dokončení díla do nekonečna (až se na to budu cítit, až to bude dokonalé…).
Psaní, a jakákoli tvorba, by mělo přinášet především radost. Myslím, že radost tvůrce i recipienta díla je podstatně důležitější hodnotou, než třeba „uměleckost“ či díla. Radost je to, oč tu běží především!
