Je to svět, v němž se pokřivené jeví jako přímé a přímé jako křivé, svět zvrácených hodnot, temných pudů, divokých a nelítostných démonů v nás i kolem nás, svět, nad nímž plane Černé Slunce a vysává všechen život a lidskost. Někdy o sobě dá vědět v našich snech, někdy na nás vyhřezne v podobě strašlivého a nepochopitelného zločinu a někdy… někdy se prolomí do světa tak mohutně, že polapí celé národy a ty pak, jakkoli kulturní, začnou jednat jako posedlé, a zločin se stane všeobecnou normou. Tehdy, biblicky řečeno, Slunce a Luna ztratí třetinu své záře, třetina hvězd zmizí, a svět se ponoří do šera všeobecného šílenství, krutosti a beznaděje. Jak nás zpravují mýty (Zjevení Janovo, Matrix Revolutions etc.), stíny nakonec vždy zmizí, vyjde nové Slunce a země se obrodí. Než se tak stane, musí země projít etapou pláče a skřípení zubů a – a to především – nejtemnější hodinou před úsvitem. Je to nevyhnutelné…
To vše se děje stále znovu. Někdy v nepřehlédnutelné globální podobě, jako tomu bylo v případě nacismu, někdy v soukromí našich domácností, v malých erupcích odvrácené strany mysli lidí, do nichž „bychom to neřekli“…
Jozef Karika, slovenský mág, historik a spisovatel (což je velmi zavádějící a zjednodušená charakteristika, protože – stejně jako já – je Jozef Karika ve skutečnosti někdo jiný), se ve své tvorbě pustil do zkoumání této temné, děsivé, klifotické strany reality. Učinil tak ve své knize Zóny stínu, kdy na problematiku nahlédl z pohledu moderní magie, a činí tak i ve své beletristické tvorbě. Měl jsem tu čest číst tři jeho povídky a jednu novelu, z nichž byla zatím publikována jen povídka Dědičstvo zeme, která se stala finálovou povídkou Ceny Fantázie 2008. V každém z těchto děl se autor zabývá tím, o čem hovoří jako o půlnoční straně mysli. Není to laskavé čtení pro holubičí povahy, i když možná právě holubičí povahy by tyto povídky měly číst především, neboť ten, kdo uhýbá před temnotou, se může stát její nejsnazší obětí… Karikův způsob popisu této temné strany reality variuje od sugestivních popisů změněné vnější skutečnosti, kdy se mění svět kolem nás, k popisům změny samotného vnímajícího. Obojí je pochopitelně zpětnovazebně propojené.
V povídce Dědičstvo zeme nacházíme hlubokou sondu to odvrácené strany jak na individuální, tak na kolektivní rovině, a pro českého čtenáře není ani příliš na překážku, že se dotýká především stínů slovenské duše v souvislosti se Slovenským státem (první Slovenskou republikou). Skutečnost, že se autor trefil do černého, ukazují reakce některých čtenářů – viz Karikův článek. Obdobný záběr má i nepublikovaná povídka Biele diery, která je z příběhů, které jsem od Kariky zatím četl, zaručeně nejstrašidelnější, a rovněž se dotýká tématu Slovenska a druhé světové války. Narozdíl od Dědičstva zeme je v ní ale více akcentována individuální rovina a mystérium nenávratné proměny v ne-lidskou či snad mimo-lidskou bytost. Tím se dostáváme k dalšímu leitmotivu Karikovy tvorby – tedy k pohlcení člověka jeho vlastní či případně kolektivní temnou stranou a jeho proměny v monstrum. Nejdetailněji tak činí v novele Spoza skla ničoty, která popisuje genezi sériového vraha posedlého jakýmsi démonem či snad egregorem sadistického násilníka. Ukazuje, jak snadno lze podlehnout pokušení a stát se zrůdou a co více – jak snadno si dokážeme racionalizovat, tedy odůvodnit zcela nepřijatelné jednání. I problém racionalizace je Karikovým leitmotivem, setkáváme se s ním v různých podobách ve všech čtyřech textech. Obzvláště působivě je popsáno v povídce Blízko seba, v níž se hrdinka příběhu změní v šílenou trestající fúrii, v inkarnaci nejtemnějších aspektů Bohyně, a své jednání racionalizuje zdánlivě absurdně, ale přesto, v pokřivené realitě její mysli, dávají její vývody jakýsi podivný, ultrafeministicky klifotický – a mimochodem také velice zábavný – smysl. Obzvláště silným momentem je značná autobiografičnost Karikových textů, poznáváme jej v jeho hrdinech a autor nám tak sděluje: Ano, tyto stíny jsou ve mně a jsou, tak či onak, v každém, kdo bude mít odvahu pohlédnout do nejpopíranějších oblastí vlastního nitra. Nelze skutečně porozumět stínům v druhých či dokonce stínům kolektivním, aniž bychom nejprve neprobádali temnotu ve vlastním srdci…
Karikovy příběhy jsou mi v mnoha ohledech blízké, neboť sám také rád mapuji „zapovězená“ místa reality, rád se dostávám pod povrch věcí a pod povrch své vlastní duše. Těším se, až Karikovy příběhy vyjdou knižně a dostanou se tak k širšímu okruhu čtenářů…
