Vážený pane Poláku,
byl jste opravdu první, který projevil touto cestou o slovník zájem. Ale rychle přibylo do této chvíle dalších 42 zájemců. Bude to pěkná knížka a slízneme za ni velké prskání esoteriků, potrefených hus. Na druhé straně je pěkná představa, že ani oni nemají o těch pestrých oborech a odvětvích tolik informací jako prof. Heřt, který je zvyklý pracovat s fakty, umí si sehnat informace, prostudovat problematiku a má tah na branku.
Pokud napíšete recenzi, rádi ji uveřejníme na našem webu a jistě i ve Zpravodaji, což je dokonce mírně honorováno
Zdravím srdečně
Věra Nosková (skeptička, spisovatelka, nakladatelka).
napsala mi nakladatelka. Moje zvědavost okamžitě vzrostla. Měl jsem sice podezření, že výkladový slovník tohoto typu je pro jediného autora příliš velké sousto, nicméně lidé s širokým záběrem skutečně existují a třeba k nim pan Heřt patří. Očekával jsem tedy dílo s širokým záběrem, dílo, které mne podnítí k přemýšlení o vlastních postojích a názorech, dílo, které mne vyprovokuje k plodnému vnitřnímu dialogu… Když kniha konečně dorazila, dychtivě jsem se do ní začetl. Hned v předmluvě Věry Noskové se dočteme, že esoterici všeho druhu se často vyhraňují proti vědě, která je pro ně, jako pro laiky často nesrozumitelná. Právě tak jsou ale pro racionálně uvažujícího člověka nesrozumitelné pseudovědecké obory a oblast esoteriky, zvláště pak jejich terminologie, přičemž na trhu chybí kritická literatura v tomto směru. Cílem předkládané publikace je „popsat termíny z oblasti okultismu a pseudověd tak, jak je chápou a vysvětlují jejich zastánci, propagátoři a provozovatelé a doplnit tyto informace kritickým pohledem, který se opírá o logické myšlení, přírodní zákony, vědecké poznatky i hodnocení dalších kritiků.“ (s. 4, zdůrazněnou mnou). Vzhledem ke skutečnosti, že kniha má 264 stran a přitom obsahuje 268 hesel, jsem poněkud znejistěl. Ale kdo ví? Zakázal jsem si jakoukoli předpojatost a řekl jsem si, že se třeba se autorovi podařilo jednotlivá hesla zpracovat při zachování proklamovaných cílů knihy ve formě výstižných a trefných zkratek…
V závěru předmluvy paní Nosková definuje cílovou skupinu knihy jako čtenáře, kterého „zajímá souboj racionality s iracionalitou“ (s. 4.). Kritika konkrétních jevů je tedy pojmenována jako boj s iracionalitou. Vyhlášení války iracionalitě je u spisovatelky (!) poněkud překvapivé, i když je patrně důsledkem skutečnosti, že autorka předmluvy nedomyslela dosah takového tvrzení. Iracionalita je přirozenou součástí lidského života – umění, láska, záliby… tolik iracionálních jevů. Je snad racionální vést boj se zamilovanými? Budeme vědecky potírat stavitele modelů lodí v láhvích? Nicméně nepíši recenzi na předmluvu a postoupím dále:
Následují poznámky autora, kde se dočteme: „Rozhodli jsme se pro výběr těch nejdůležitějších hesel, především těch, jejichž analýzou jsme se sami zabývali, ale aby přesto výběr pokryl celou esoterickou a pseudovědeckou oblast.“ (s. 5.) Dále autor uvádí, že se soustředí především na problematiku jevů rozšířených v České republice. „Hesla jsou zpracována tak, že je nejprve podána definice termínu a objektivní popis fenoménu, a po něm pod názvem „Hodnocení“ je uveden podrobnější výklad kritický.“ (s. 5.).
Následující pasáž je ovšem ohromující: „Pokud jde o prameny, použili jsme vedle slovníků, encyklopedií a také esoterické a paravědecké literatury všechnu dostupnou kritickou literaturu včetně informací z internetu. Soupis hlavních kritických zdrojů je uveden na konci knihy. Publikace a články obhájců, propagátorů paranormálních jevů a esoteriky neuvádíme. Takových pramenů je totiž v kontrastu s minimem kritické literatury nepřehledné množství a jsou snadno dostupné na pultech knihkupců, v knihovnách i na webových stránkách.“ (s. 5.). Tak tomu říkám postoj hodný seriózního badatele! Zanechám však ironie a vysvětlím, proč je tento přístup, který by mimochodem neprošel ani autorovi bakalářské práce, hodný kritiky: Pokud chci popisovat nějaký fenomén, který je utvářen lidmi, obvykle se setkám s širokou škálou názorů, teorií, přístupů či „škol“. To platí ve vědě a (patrně ještě více) v oblasti tzv. esoteriky. Pokud autor proklamuje, že bude popisovat termíny tak, jak je chápou jejich zastánci, opravdu bych rád věděl, které zastánce má konkrétně na mysli. Jedná-li se o dílo jednotlivce či sektu jednotlivcem vedenou, je to celkem jasné, ale pokud jde například o astrologii či magii, kde se setkáváme s desítkami různých směrů a přístupů, vágní odkaz na pulty knihkupectví mne opravdu neuspokojuje!
Neobvykle se pak až na šesté straně seznamujeme s autorem samotným: Prof. MUDr. Jiří Heřt, Dr.Sc. je lékař, profesuru získal v oboru anatomie, hlavním předmětem jeho zájmu byl výzkum pohybového aparátu člověka. Jako závodní lékař se v Chomutově setkal s působením léčitelů. Problematice alternativní medicíny a později i pseudovědy v celém jejím rozsahu (sic!) se intenzívně věnuje od r. 1985. Byl iniciátorem a autorem tří zásadních publikací Alternativní medicína, možnosti a rizika, Homeopatie, clusterová medicína a antroposofická medicína a Akupunktura, mýty a realita. Je editorem čtyř sborníků Věda kontra iracionalita 1-4 a autorem mnoha článků na téma esoteriky a pseudovědy v odborném i populárním tisku. Bohatá je i jeho přednášková činnost. Profesor Jiří Heřt je členem předsednictva, a několik let byl předsedou Českého klubu skeptiků SISYFOS.
Musím říci, že k četbě jednotlivých hesel jsem na základě výše zmíněných skutečností již přistupoval s nefalšovaným skepticismem, nicméně jsem se snažil udržet mysl otevřenou a nepředpojatou. Nahlédněme tedy nyní do slovníkové části této ambiciózní publikace…
Nejprve k tomu, co mohu hodnotit vcelku kladně: Nejsem sice v oblasti alternativní medicíny odborníkem, ale zdá se, že pokud se hesla týkají této oblasti, autor slovníku má značný přehled a je znát, že se touto problematikou zabývá. Přesto však, vzhledem k tomu, jakých nepřesností se, jak uvidíme, dopouští v heslech, s jejichž problematikou obeznámen jsem, si nejsem jist, nakolik mám brát autora vážně. Nicméně musím například souhlasit s opakujícím se varováním před přijímáním alternativní terapie libovolného druhu jako všeléku, panacey, které může vést k zanedbání konvenční léčby a k poškození pacienta. Musím však zdůraznit jednu důležitou skutečnost: Autor i v těchto celkem kvalitně zpracovaných heslech opomíjí citace, což je důležité ve chvíli, kdy například prohlásí, že „Diagnostické metody jsou neúčinné a neúplné. Specifická účinnost nebyla v experimentech ani v klinických studiích kromě sporných výjimek ověřena.“. Autor odkazuje pouze na skeptickou sekundární literaturu. Osobně bych u tak ambiciózního projektu očekával odkazy na příslušné studie – a to včetně oněch letmo zmíněných sporných výjimek. Bez toho máme co do činění s pouhým referátem a nikoli s hodnotným výsledkem dlouholeté badatelské činnosti autora…
V pořádku jsou i hesla jako je Selektivní vnímání, Cold reading či Barnumův efekt, což ovšem nepřekvapuje, protože jde o důležitou pojmovou výbavu každého racionalistického skeptika. Důležité je heslo Pseudověda, v němž definuje pseudovědu, paravědu a pavědu. Sám zmiňuje, že jsou často užívány synonymně, ale zmiňuje i to, že někteří v těchto pojmech nacházejí významové rozdíly. „Jako pseudovědu lze označit disciplínu, která se vydává za vědu a která používá, i když často neadekvátně, vědeckou metodiku i vědeckou terminologii, zejména tu módní, ale spočívá na chybných premisách. Termín paravěda se používá pro označení parapsychologických disciplín, tedy těch, které operují s neexistujícími duchovními „energiemi“ nebo silami, s mimosmyslovými nebo záhadnými jevy. Konečně pavědou myslíme disciplíny zcela nesmyslné, absurdní, které s vědou nemají už nic společného“. Autor se ale tohoto terminologického rozdělení bohužel dále nedrží a termíny užívá libovolně, takže například theosofii, což je náboženský proud, který nemá s vědou prakticky nic společného, značuje za pseudovědecký světový názor.
Nyní se obrátím k heslům, při jejichž četbě jsem skutečně prskal, ale nikoli proto, že bych byl potrefenou husou, nýbrž proto, že se v příslušné problematice velmi slušně orientuji a mohu s čistým svědomím prohlásit, že byla napsána nadočekávání špatně a diletantsky. Tak v hesle Alchymie autor píše, že, mj., vychází představy „o třech esenciálních solích“. Každý jen trochu okultně vzdělaný laik ví, že alchymie pracovala se třemi základními principy: Rtutí, Sírou a Solí, které měl autor patrně na mysli. Kdyby platila slova, že pan prof. Heřt je zvyklý pracovat s fakty, umí si sehnat informace, prostudovat problematiku a má tah na branku, nikdy by se takové neznalosti nedopustil. Dalším heslem, které si zaslouží moji pozornost, je Astrologie. Autor tvrdí, že: „Základní představou astrologie je přesvědčení, že každé nebeské těleso, planeta i hvězda ovlivňují život lidí, a to individuálně, v závislosti na datu narození.“ Dále pak pracuje s tím, že astrologie je nesmyslná, protože žádné takové vlivy neexistují. Autorovo tvrzení se nezakládá na pravdě, protože současní astrologové hovoří o vlivech pouze metaforicky a rozhodně není jejich základní představou přesvědčení o nějakém druhu fyzikálního působení nebeských těles. Vytvářejí jiné hypotézy, založené na souběhu nebeských a pozemských cyklů, na Jungem definovaném principu synchronicity a podobně. Tyto teorie by bylo možné podrobit velmi sžíravé skeptické kritice, kdyby o nich ovšem autor slovníku vůbec věděl! Takto kritizuje něco, čemu už dávno nikdo z kritizovaných nevěří. Pro mne to znamená, že ani v této oblasti autor žádné informace nesháněl a problematiku neprostudoval.
Dalším problematickým heslem je Geomancie. Autor neví, že existují dva odlišné fenomény pod tímto názvem, a nevědomky vytváří jejich syntézu. Konkrétně píše, že je to „středověká esoterická představa, podle které je Země živá bytost, duchovní organismus, se kterým je možno komunikovat a ovlivňovat ho. Pomocí geomancie lze také věštit budoucnost.“. Pikantní je, že autor zde k dějinám přistupuje z esoterického a nikoli z vědeckého úhlu pohledu pohledu! Esoterikové či okultisté rádi prohlašují, že učení, které hlásají, má své kořeny ve středověku, starověku či třeba v Atlantidě. Ale racionální historik by poznamenal, že zmíněná esoterická představa o Zemi je naopak novodobou záležitostí a nikoli „středověkou představou“. Chyba nastala asi v okamžiku, kdy autor zjistil, aniž by ovšem sháněl informace a studoval problematiku, že o geomancii psal například již středověký učenec Agrippa z Nettesheimu – a ten ji pojednával jednak jako věštění „z pohybů, hluku, dmutí, chvění, trhlin, otvorů a výparů země a jiných podobných úkazů“ a jednak jako systém tzv. geomantických figur, který je ovlivněn astrologií, má přesně daná pravidla výkladu (vychází z náhodně určených východisek typu sudá-lichá, která jsou pak zpracována do horoskopu podobného obrazce, který je interpretován). Dnes se tento druh geomancie (opravdu bych raději psal geomantie, ale držím se autorovy terminologie) příliš často neprovozuje, což je škoda, protože má své nesporné kouzlo… Skutečnost, že autor směšuje dva jevy do jednoho a na tom základě se navíc dopouští typicky nevědeckého tvrzení o „středověké představě“ je dalším tristním důkazem jeho nekompetentnosti.
Scestné je i heslo Jasnovidectví. Autor uvádí, že jde o „schopnost vidět bez použití zraku.“. To je zavádějící, protože ono „vidění“ je v jasnovidectví míněno i v přeneseném významu, jako odhalování skrytého. Často nejde u jasnovidectví o vidění konkrétního objektu zájmu, ale o vidění symbolických obrazů, které jasnovidec následně dekóduje. Zcela nepřijatelné je autorovo tvrzení, že: „Při prověřování schopností jasnovidců se vždy zjistilo, že jde o šarlatány, kteří své kousky provozovali s pomocí jiných osob. Jasnovidci vždy selhali, když nabízeli, že zjistí místo, kde se nachází vrah, unesená osoba nebo ztracené dítě.“ Prohlásit všechny jasnovidce za šarlatány, tedy vědomé podvodníky, je opravdu silná káva. Také tvrzení o tom, že vždy selhali, lze označit za zcela nevědecké. Jsou doloženy případy, kdy se jasnovidec „strefil“ – a po pravdě řečeno bych se divil, kdyby tomu tak nebylo. Argument náhody bych totiž v této souvislosti akceptoval, tvrzení, že se nikdy žádný jasnovidec nestrefil opravdu nikoli.
Jen krátce se zastavím u hesla Kletba. Autor konstatuje, že: „Dosud se údajně používá u haitských Afroameričanů.“. Dovoluji si poznamenat, že nikoli údajně a nikoli jen u nich, ale našli bychom ji i mnohde jinde, včetně naší domoviny. Rozhodně nejde pouze o záležitost minulosti, jak z textu vyplývá. Další nepřesnosti se autor dopouští v hesle Konstelace rodinné, „systemické“, kde prohlašuje, že „v ČR jde o metodu v oficiální psychoterapii nepoužívanou“. To není pravda, je provozována v rámci Modelu růstu, akreditované psychoterapeutické metody. Mně tato metoda shodou okolností příliš blízká není, ale to nic nemění na skutečnosti, že argumentačně chybné je také autorovo tvrzení, že metoda je nevěrohodná, protože ji často provozují nekvalifikované osoby.
V hesle Kontaktéři autor poněkud nepochopitelně hovoří v souvislosti s kontaktéry kolem Ivo Bendy o „zajímavém koníčku, recesi“. Nevím jak je to s panem Bendou, ale celý myšlenkový systém Vesmírných lidí nápadně připomíná klinický obraz paranoidní schizofrenie a celý tento fenomén by si zasloužil multidisciplinární výzkum ze strany psychiatrů, psychologů a religionistů… Další hrubka je v hesle Křesťanská věda – ta nebyla založena, jak píše autor, v 60. letech 20. století ale v 70. letech století devatenáctého.
Obzvláště jsem se těšil na heslo Magie. Autor nezklamal a pojednal téma povrchně a bez jakékoli přidané vypovídací hodnoty. Zmiňuje termín „sympatetická magie“ a naznačuje Frazerovo odlišení magie a náboženství, aniž by ovšem Frazera uvedl jako zdroj. Píše o tom, že magie má umožnit jednat v rozporu s přírodními zákony, což je zavádějící, protože to v žádném případě necharakterizuje všechny magické přístupy. Autor naprosto opomíjí hermetismus, okultismus (na ten odkazuje jako na heslo, to však v knize chybí!), moderní magii, vysokou magii, chaosmagii, postmoderní magii… Vlastně vše od 18. století do současnosti! A přitom, pokud má starost o současné české poměry, by se měl soudobou magií zabývat především! Navíc opomíjí čarodějnictví, wiccu, všechny směry novopohanství (zmiňuje v jiném hesle pouze Keltománii), urbanšamanismus…
Když už jsme u té magie: V hesle Pentagram označil zmíněný obrazec za pětiúhelník, patrně jej tedy nikdy neviděl. Ostatně – proč heslo Pentagram a ne heslo Kříž, Hexagram, Nilský kříž… A co třeba zaštiťující heslo Symbol okultní – nebylo by to lepší řešení?
Obdobně tragické je heslo Tarot a mnohá další… Osobně autorovi doporučuji ke studiu nejprve Dějiny magie Richarda Cavendishe, které jsou dobrým a skeptika v žádném případě nerozčilujícím úvodem do problematiky a dále pak (k nejmodernějším trendům) esej Jozefa Kariky Magie v postmoderním světě, který je doslovem jeho knihy Zóny stínu, a který skvělou střelbou současného mága do vlastních řad. Nutno přečíst v mnou doporučeném pořadí…
Mohl bych pokračovat dál a dál ve výčtu autorových omylů a nepřesností, po pravdě řečeno jich mám plný zápisník, ale soudím, že na základě dosud napsaného si již čtenář učinil svůj názor na to, jak je na tom pan profesor Heřt co se týče práce s fakty a sháněním informací. Věřím také, že moje dosavadní „prskání“ snad nikdo nemůže považovat za projev potrefené husy, ale za zhnusení nad mizerně odvedenou prací. Dovolím si odbočku: Pokud se Klub skeptiků SISYFOS rozhodne někdy v budoucnu vydat skutečně hodnotný výkladový slovník tohoto zaměření, nabízím své služby: Rád a s chutí zpracuji všechna výše zmíněná hesla a to tak, že budou věcně správná a samozřejmě patřičně racionalisticko-skepticky pojatá. Prostě budou mít ten správný skeptický šmak. Co na to říkáte? Na honoráři netrvám, na uvedení autorství včetně medailonku ano. Berte nebo nechte být…
Nyní se obrátím k řekněme metodologickému rámci knihy. Je pozoruhodné, za kolik jevů podle autora může postmodernismus, který utkvěle spojuje s Feyerabendovým termínem „anything goes“ (všechno je možné), přičemž tomuto termínu nerozumí a Feyerabenda patrně nečetl – jinak by věděl, že Feyerabend se (zjednodušeně řečeno) zabývá dvěma základními tématy: 1) Že vědecké objevy nemusejí nutně plynout z dodržování racionální metodologie a že pokroku ve vědě lze dosáhnout kontrainduktivními postupy (a v tomto smyslu je možné „všechno“ – sám Feyerabend toto slovní spojení vnímá jako aforismus, jako „zděšený výkřik racionalisty, který se dívá na historii“ a nikoli jako nový princip či dokonce dogma!) a 2) Že vědecké objektivní racionální poznání není jedinou platnou hodnotou, ale že hodnotné je i poznání nevědecké, subjektivní a neracionální. Prostě že život není jen o vědě a objektivitě. Je smutné, že z tak rozsáhlého a mnohokrát přepracovaného díla, jakým je Feyerabendova Rozprava proti metodě, vyňal pan Heřt (a činí tak i další „Skeptikové“!) jediný výrok a jím vysvětluje celou postmodernu! Ale vraťme se k démonu jménem Postmodernismus, který má své zlovolné prsty třeba ve vzestupu esoteriky, ve fantastických teoriích pseudovědců, v ekologismu, satanismu, waldorfském školství… Snažím se představit si ty masy lidí hltající Feyerabenda či Lyotarda a na základě této závadné četby propadají esoterice a přiklánějí se k pavědám… Autor by si měl uvědomit, že postmoderní filozofie sice skutečně kritizuje i vědu či současnou společnost, ale především ji reflektuje. Pokud se nějaký vědec obává podvratného vlivu filozofa, pak s dotyčným vědcem opravdu něco není v pořádku…
Ještě si dovoluji zmínit, že profesor Heřt sice vytváří terminologické rozdělení paravěda-pseudověda-pavěda, ale nedrží se jej a používá tyto pojmy synonymně. Místy sám sobě odporuje, když se jednou zaštiťuje Popperovým principem falzifikovatelnosti hypotéz a jindy jej odmítá jako překonaný atd. Některé argumentační vývody jsou tak špatné, že je to pro racionálně myslícího člověka téměř utrpením číst, například když (v hesle věda) píše, že moderní věda je jediným zdrojem přesného, objektivního, reprodukovatelného, intersubjektivního, „pravdivého“ poznání. Následně polemizuje s postmodernisty, kteří tvrdí, že věda je jedním z mnoha způsobů poznání. To lze prý vyvrátit tím, že pokud je poznání definováno tak, jak je uvedeno výše, pak takové poznání mimovědeckým způsobem dosažitelné není. QED? Nikoli. Autor dokázal pouze to, že mimovědeckým způsobem není dosažitelné poznání tak, jak jej definoval, nic více, nic méně…
V hesle Léčitelství hovoří autor o současné medicíně jako „medicíně založené na důkazech“, na str. 131 pak (v hesle Magnetoterapie) sám uvádí, že existuje výrazný názorový rozdíl v hodnocení metody – úspěchy hlásí jen lékaři, kteří přístroje používají v praxi, zatímco teoretická pracoviště účinek nepotvrzují. A jak je to tedy s tím založením na důkazech? Není to přeci jen tak, že medicína užívá i metody založené na domněnkách, ad hoc hypotézách či teoreticky nezdůvodněné empirii?
Při četbě knihy prošpikované jednoznačnými prohlášeními o tom, co všechno dozajista neexistuje, pak nabývá čtenář dojmu, že existuje jen to, co je (přírodo)vědecky dokázané. Všechno ostatní je iracionální a pokud to jakýmkoli způsobem ovlivňuje praktický život, i nebezpečné či alespoň podezřelé. Takovou koncepci bych byl i ochoten v rámci četby této knihy přijmout jako vnitřní pracovní myšlenkový model, i když bych se s ním v běžném životě ztotožnit nemohl, ale co přijmout ani omluvit nedokážu, je autorovo diletantství a do očí bijí neznalost základních faktů o velkém množství témat, která se rozhodl zpracovat. Celkově vzato na mne kniha působí jako sbírka textů povětšinou na úrovni středoškolských referátů. Ani výběr hesel není systematický a logický (Viz heslo Pentagram místo hesla Symbol okultní, chybějící hesla Okultismus a Hermetismus, nesmírně komické, ale jinak zcela zbytečné heslo Vampýři, v němž se dozvídáme, že pijí krev a nikdo už na ně nevěří – autor také mohl napsat něco hezkého o vodnících, že?)
Přemýšlím, pro koho by tato kniha mohla být užitečná a upřímně řečeno mne žádná cílová skupina nenapadá. Chyb je v knize tolik, že bych ji s klidným svědomím nemohl doporučit ani jako nástroj k základní orientaci v problematice esoteriky a podobných témat. Jedinou výjimkou jsou zmíněná hesla z oblasti alternativně medicínské a metodologicky skeptické, které by dobrou základní orientaci snad poskytnout mohly. Kniha není ani zábavná, provokující a ironizující jako Mornsteinův Utopený Archimedes, který je sice v mnoha směrech nekorektní, ale na nic (a zvláště pak na výkladový slovník) si nehraje a byl evidentně psán především za účelem popíchnout a zaprovokovat (a přesto obsahuje kvalitnější bibliografii než slovník Heřtův!).
Nemohu si pomoci – Výkladový slovník esoteriky a pavěd je kniha tak špatná, že, ač rozhodně nejsem ekologista, lituji stromů, které musely padnout, aby mohl být zcela zbytečně potištěn tak pěkný bílý papír…
Na závěr své recenze připojuji svou trošku do mlýna a v rámci velkého světodějného souboje racionality s iracionalitou připojuji své slovníkové heslo:
Umění
Uměním označujeme lidskou činnost (nebo výsledek této činnosti) zaměřenou na produkci „krásna“. Dělí se na umění výtvarné, hudbu, literaturu, dramatické umění, pohybové umění a další, smíšené, disciplíny. Zpočátku bylo spojeno s magií, později s náboženstvím, posléze se částečně osamostatnilo, ale stále zůstává v zajetí pseudovědeckých koncepcí a v poslední době i postmodernismu. Naukou o „krásnu“ se zabývá estetika.
Hodnocení: Ústřední kategorie umění i pavědy, která se jím zabývá (estetiky), tedy „krásno“ je neměřitelná, subjektivní, duchovní „veličina“, která nemá vědecké opodstatnění stejně jako představa o objektivní existenci nějakého „estetického působení“, založená na víře v existenci vědě neznámé síly. Umění samo zakládá velký byznys, kdy lidé utrácejí mnohdy nemalé peníze, aby získali zcela fiktivní a objektivně neexistující „krásno“. Umění nemá žádné praktické využití – ovšem s výjimkou zisku umělců, překupníků a distributorů, kteří na něm profitují. Vytvářeno je buď psychicky labilními jedinci nebo „profesionálními umělci“ za účelem zisku. Podezřelé jsou i jeho magické a náboženské kořeny zároveň se skutečností, že v současné době je pod vlivem postmoderní filozofie. Alarmující je také skutečnost, že nejen umění, ale i pavěda estetika jsou vyučována na vysokých školách. 
