„Jste očekáván, Pane,“ uklonil se démon. „Satan je už na cestě. Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení?“
„Ano, děkuji,“ zamumlal návštěvník a poněkud překvapeně hleděl na pekelníka, který vypadal jako pojišťovák.
‚Jen aby to s těmi změnami nepřehnali,‘ pomyslel si.
„Rybu?“ navrhl démon.
„Ano. S hranolky.“
*
Muž v bílém zrovna dojídal, když se otevřely dveře a do přijímacího pokoje vešel vysoký muž v šarlatovém fraku. Havraní vlasy, plnovous a pichlavé černé oči návštěvníka potěšily. Už začínal mít strach, že i tato tradice vzala při reorganizaci za své.
Potřásl si se Satanem rukou.
„Vidím na vás, že jste překvapen,“ začal Vládce Pekel s úsměvem. „Věřím však, že budete překvapen příjemně.“
*
„Zde vyvíjíme nové metody trýznění pro nejhlubší kruhy Pekla. Vaření v kotlích je už dávno překonané,“ vysvětloval Satan. „Ale mučení kapalinou jsme rozhodně nezavrhli. Naši nejlepší démoni bez ustání zdokonalují různé typy žíravin s co nejvyšším faktorem bolestivosti leptání. Zde vidíte výsledek…“
Návštěvník se zájmem procházel mezi desítkami skleněných válců, v nichž se zmítala zrudlá, zfialovělá, zhnědlá i zežloutlá nahá těla mužů i žen, mladých i starých. Částečky pomalu odleptávané kůže vířily v kapalině.
Technik, který seděl u terminálu počítače na protějším konci zkušebny, vstal uklonil se příchozím a pokračoval v předstírání, že se usilovně věnuje své práci.
„Pozoruhodné,“ prohlásil návštěvník a mimoděk zaťukal na sklo. Mladá dívka sebou zběsile zaškubala a při tom pohybu jí upadl levý prs a tři prsty na pravé ruce. Kapalina se zakalila chuchvalci krve.
„Toto není nijak výjimečný vzorek, ale chtěl bych vás upozornit zvláště na látku, zkoušenou ve válci dvacet tři. Zatím nemá název, ale uvažujeme, že bychom jí v příštím kvartálu nahradili dosud užívaný Samaelit,“ podotkl Vládce pekel.
V uvedeném válci se škubal v explozích bolesti mladý muž. Průzračná kapalina už stejnoměrně odleptala kůži a nyní se propalovala nervovými zakončeními. Na rozdíl od ostatních zkušebních objektů neměl hlavu nad hladinou; jeho ústa se křečovitě chvěla.
Muž v bílém vrhl na Satana udivený pohled.
„Žíravina je natolik obohacena kyslíkem, že umožňuje úplné ponoření. Oběť přitom neustále zakouší pocit dušení. Bolestivost se zvyšuje i leptáním zevnitř a to při stejné délce přežití, jako u Samaelitu. Podobně jako Samaelit obsahuje dostatečné množství živin, které zásobují dosud žijící buňky. Látka navíc přenáší zvuk desetkrát lépe než běžné kapaliny, což dojde uplatnění až v projektovaném novém Ohnivém jezeře. Ten název je spíše obrazný, ale věřte, že tam odsouzeným bude zatraceně horko. Na samém dně Jezera bude nepřetržitě hrát naše nejlepší boiling metalová kapela – Bubble Doom.“
Návštěvníkovi stačil pouhý pohled na tvář staženou utrpením a zbytky rtů zkroucené do němého výkřiku, ale přesto přistoupil k terminálu počítače a vyžádal si příslušná data k válci. Rostoucí křivka udávala 99.96% bolesti a to byl muž v žíravině už téměř tři roky.
„Jaká je prognóza?“ vydechl fascinovaně.
„Padesát let,“ prohodil jen tak mimochodem Satan. „Potom už bude třeba jeho tělo obnovit.“
„Padesát let… A poslouchat k tomu boiling metal. Říkáte, že ještě nemáte název? Navrhuji Satanit.“
„Děkuji,“ řekl Vládce pekel. „Původně jsem chtěl dát této látce vaše jméno, ale je pravda, že Satanit zní lépe.“
„Jak pokračují práce na Jezeře?“
„Hloubení je skončeno a do měsíce začneme napouštět Satanit,“ prohlásil Satan s náležitou pýchou. „A kotle už definitivně skončí jako šrot k přetavení.“
„Není to škoda?“ zamyslel se nahlas návštěvník. „Jsou tak staré…“
„Dva, tři kousky dáme do Muzea starých metod,“ usmál se Satan. „Minulost je i pro nás důležitá, i když přirozeně hledíme hlavně do budoucnosti. Avšak – neztrácejme čas, s prohlídkou jsme teprve začali…“
*
„Díky zdokonaleným žíravinám se stalo opékání nad ohněm zcela neefektivním a to i přes snahy některých tradicionalistů – zvláště pana Belzebuba – o zdokonalení postupů. Proto je nyní uplatňováno jen v rámci psychického týrání. Mučení ohněm jako takové jsme nahradili mnohem účinnější a variabilnější elektřinou…“
Satan otevřel dveře do další místnosti.
Desítky elektrických křesel.
Desítky drátů.
Desítky těl.
A miliony záškubů…
Satan ukázal na elektrody, přisáté k oholené lebce starce, sedícího na křesle číslo tři. Vyschlé tělo se škubalo v jakémsi podivném, ale pravidelném rytmu. Tvář, pokrytá dávno zaschlým bělmem vyteklých očí, se kroutila v neustále se měnících grimasách hrůzy a bolesti. Obličejové svaly díky neustávající námaze značně zmohutněly.
„Zde experimentujeme přímo s centry bolesti v mozku oběti. A nyní věnujte prosím pozornost číslu pět…“
Tam se svíjela tlustá žena středního věku. Konce drátů v podobě trojzubců se zpětnými háčky pevně vězely ve vrstvě tuku. Z celého mohutného těla se linul odporný zápach spáleniny. Žena ječela a jazyk jí přitom kmital mezi opuchlými rty. Zarudlá kůže se vlnila, jako by pod ní něco vřelo a skutečně – občas se s prasknutím vyvalila ven bublina páchnoucího plynu a vytekl bělavý hnis. Ňadra už dávno praskla a stekla do ženina klína.
„Oproti trojce zažívá jen desetinovou bolest,“ komentoval podívanou Satan. „Ale při hromadném trýznění hříšníků musíme myslet i na efekt – jde o psychologický moment. Pracujeme na skloubení metod tři a pět.“
„A jaká je současná praxe?“
Muž v bílém bezděčně sáhl do kapsy a vytáhl cigarety. „Eternal – Lights?“ pousmál se Satan.
„Přirozeně.“
„Dávám přednost silnějším kalibrům“ poznamenal Vládce pekel a ubalil si Dark Eternal. Potom oběma připálil.
„K té praxi,“ Satan rozkošnicky vypustil z úst oblak kouře, „Užíváme starší typ odvozený od elektrošokové terapie, ale nové milénium uvítáme prototypem, jejž nyní usilovně vyvíjíme.“
„Vidím, že jste leccos pochytili od smrtelníků,“ pravil zadumaně muž v bílém.
„Stejně jako vy,“ opáčil Satan. „Ostatně – smrtelníci jsou velmi inspirativní, to připouštím, a my se snažíme dotáhnout jejich nápady k dokonalosti.“
Ještě jednou přejeli pohledem zmítající se mučená těla a vydali se do zkušebny plynů.
*
Za sklem, které neprodyšně oddělovalo jednotlivé kóje, lapali po dechu hříšníci, odsouzení k neradostnému údělu zkušebních zvířátek. Dvojice chvíli mlčky pozorovala vypoulené oči, vyplazené jazyky a vystouplé žíly na trpících tělech.
„Dušení,“ zamyslel se nahlas Vládce pekel, „spojuje psychické i fyzické utrpení, probouzí děs, vrozený všemu, co dýchá. A paniku…“
Muž v bílém přikývl.
„Jak vidíte, i v této oblasti jsme již značně pokročili. Bafomet vyvinul ideálně vyváženou kombinaci dusivé, otravné a zpuchýřující složky plynu a výsledek je, jak vidíte, dokonalý. Nyní už jen zkoumáme psychické účinky různých barev plynu.“
Satan ukázal na dívku v první kóji. Upřela na dvojici pohled plný zoufalství. Široce rozevřená ústa jakoby se snažila něco říci.
„Ještě vidí,“ podotkl Satan.
„Všiml jsem si.“
Po jejím těle stékaly pramínky čehosi žlutého. Tekutina vytékala z kráterů drobných vřídků. Najednou praskla bulva levého oka a sklivec stekl po tváři. Dívka si protřela oči v zoufalé snaze ulevit nesnesitelnému pálení a vytřela si z důlku i druhé oko.
„Už nevidí,“ podotkl lakonicky Satan. „Jak dlouho tam už je?“
„Deset let,“ zazněla překvapivá odpověď. „A ještě nejméně osmdesát ji čeká. V naprosté tmě a tichu. Pak projde regenerací a bude umístěna do Jezera…“
„A co tresty za méně závažné hříchy?“ otázal se muž v bílém.
„Dobrá tedy, pojďte…“ povzdechl si Satan.
*
Démon zarazil trojzubec do břicha vcelku mladého muže, zručným trhnutím vyrval střeva a namotal je. Vnitřnosti se na rozpáleném kovu škvařily, po rukojeti stékala krev, sliz a výkaly. Muž řval a mlátil hlavou ze strany na stranu. Přísavky elektrod na vyholené kůži však držely pevně a stimulovaly mozek, aby odsouzenec neupadl do bezvědomí. „Sadista,“ pokrčil rameny Vládce pekel. „Nikdy nikomu neublížil, ale měl hříšné představy. A támhle ta ženská to samý.“
Satan mluvil o ženě, zručně naražené na kůl. Muž v bílém věnoval jejím vypouleným očím a napjatému tělu, páchnoucímu potem, jen zběžný pohled.
„A co děláte s masochisty?“
„Nikdo nemůže mít zálibu ve všech druzích bolesti. Naši psychoanalytikové každého nového hříšníka důkladně proklepnou a poznamenají vše potřebné do jeho karty. Podívejte – támhleten nenávidí hmyz…“
Ve skleněné kóji řval mladík, jehož nahé tělo už značně nabobtnalo stovkami žihadel vos, které kroužily všude kolem něj. Marně se snažil rozbít sklo, marně se snažil uniknout. Hmyzí tělíčka byla všude. Zamotaná ve vlasech, nacpaná v ústech i v nose… a bodala a bodala…
„Nepříjemný způsob, jak strávit nekonečně dlouhou dobu u nás, ale věřte tomu, že oproti skutečným trestům je toto hotová rekreace…“ zabručel Satan se stopou lítosti v hlase.
„Co udělal?“
„Nevěřil ve Vás ani v posmrtný život. Myslím, že jsme ho už vyvedli z omylu. Ale toto není příliš zajímavé, i když i v oblasti krátkých trestů se snažíme přicházet s novými nápady. Dbáme na to, aby si naši klienti nezvykli na svůj trest a neotupěli. Ale rád bych vám ještě ukázal…“
Muž v bílém obleku se podíval na hodinky. Fontánka za sklíčkem ukazovala půlnoc.
„Promiňte, Satane, ale mám ještě jiné povinnosti. Po těch necelých dvou tisíciletích, co jsem tu byl naposledy, jste toho hodně zlepšili. Můžu vám rovnou říci, že jsem velmi spokojen a v tomto smyslu budu referovat i svému Otci. Písemné vyjádření dostanete do týdne, ale to je jen formalita.“
Vládce pekel doprovodil vzácného hosta k Bráně a když ji za ním zavřel, cítil, jak mu spadl kámen ze srdce.
„Kriste Ježíši,“ vydechl ulehčeně Satan.
