Za hradbami Města se skutečně rozkládala veliká pustina, v níž přebývali jen obrovští ohniví draci, kteří každé tři roky přilétali a odnášeli si svou krutou daň – půvabné mladé dcery bohatých mužů z Města. A ve Městě na konci světa byli kromě Filipa všichni bohatí…
Jen z jednoho směru draci nepřilétali – z chladného bouřlivého oceánu na západě. Nikdo se však neodvážil postavit loď a najít šťastnější končiny země, moře bylo příliš cizí a příliš hrozivé.
Lidé ve Městě na konci světa žili v neustálých radovánkách, při nichž se snažili zapomenout na krutou ránu, která k nim od nepaměti opět a opět přicházela. Vinice však rodily sdostatek hroznů a ženy z nich lisovaly sladce opojné víno, tryskající v desítkách kašen a fontánek, rozesetých po celém městě. Jediný Filip to víno nepil; raději zíral na plynoucí oblaka, ve kterých viděl hory a města vzdálených zemí, o kterých snil. Jednoho dne ale přišel o svůj klid, když spatřil, jak z chrámu vychází v doprovodu svého otce mladičká panna. Znal ji už dříve, jako děti si hrávali, ale teprve nyní poznal její skutečnou krásu a půvab.
Zahleděl se do jejích černých očí, zářících jako hvězdy na půlnočním nebi, a rázem zapomněl na vzdálená města ze svých snů. Líbezně se na něj usmála a od toho dne se mu zdálo už jen o Ester – tak se ta dívka jmenovala. Plynuly dny a Filip se rozhodl stát řádným měšťanem. Svůj pestrobarevný plášť pověsil na strom a odložil s ním i své dětské sny. Otevřel truhlu se zlaťáky, které zdědil po otci, koupil si bílou košili, kord a šarlatový plášť.
Začal pěstovat a prodávat květiny, jež byly stále potřeba – na slavnostní i na pohřební věnce v tom zvláštním zasněném městě. Začal pít víno z kašen a veselit se v mramorových hodovních síních. Přestal být Filipem Bláznem a stal se Filipem Zahradníkem. Ale přestože jeho květiny záhy prosluly jako nejkrásnější ve městě, lidem bylo najednou smutněji a tesklivěji, když už se neměli komu smát. Z chlapce vyrůstal úctyhodný mladý muž a z Ester dívka na vdávání. Filip jí prodával květiny s nesmělým úsměvem ve tváři, dlouho se však neodhodlal požádat ji o ruku. Když se pak městem roznesla zvěst, že se půvabná Ester zasnoubila s mladým hrabětem, jedním z nejmocnějších mužů Města na konci světa, zavřel Filip svůj krámek a odešel na luka vyplakat svůj žal.
Celé dny pak chodil jako tělo bez duše, osamělý a ztracený ve svých rozbořených snech. Když přišel den svatby, bojoval mladý muž s touhou přijít do chrámu a spatřit svou lásku, ač věděl, že pak klesne naprosto zlomen žalem. Svatebčané již vcházeli mezi vznešené sloupoví svatostánku, když v tom se městem rozezněl osamělý vyděšený hlas:“Draci přilétají!“
Desítky dalších jej následovaly: „Draci přilétají! Draci přilétají!“
A brzy už celé Město křičelo: „Draci přilétají! Draci přilétají! Draci přilétají!“
Sedm strašlivých ohnivých draků přistálo na Velkém náměstí a střechách okolních paláců a syčivými hlasy si vyžádalo svou oběť. Nemělo smyslu ukrývat dívky, obludy uměly číst v myšlenkách lidí a krutě by ztrestaly celé Město, kdyby se je někdo pokusil oklamat. Ty tam byly radovánky a duše všech lidí zachvátil strach, žal a bezmocný vztek. Mnohý muž šeptal tiché ustrašené modlitby k nebesům; vroucné prosby, aby krutý osud stihl dceru sousedovu, která je přece ošklivější, hádavější a vůbec horší, než ta jeho. A draci pátrali v myšlenkách dívek a vyřkli svůj ortel. Jedenadvacet jmen se neslo vzduchem, lidé se třásli a ani nedutali. I Filip zapomněl na svou bolest a vroucně se modlil za svou milovanou. Když pak zaznělo její jméno, bolestně vykřikl. Jak by byl nyní rád, kdyby Ester žila po boku mladého hraběte, jak rád by snášel své trápení…
Vybrané panny se shromáždily na Velkém náměstí, provázené zoufalými pohledy svých blízkých. Mnohé plakaly, jiné zas kráčely k drakům s hlavami svěšenými, jen Ester neklopila zrak – hleděla zpříma vstříc svému osudu.
Filip to už nedokázal déle snášet. Strašlivě vykřikl, tasil kord a vrhl se ke své milované s touhou uchránit ji jedinou milosrdnou ranou od strašlivého utrpení, i když věděl, že nestvůry se za jeho čin pomstí celému městu. Jeden z draků však poznal jeho myšlenky a vmetl mu pod nohy svůj ohnivý dech. Mladík omdlel bolestí a zůstal bezmocně ležet na kamenné dlažbě. Draci uchopili dívky do ohromných spárů, zamávali křídly a odletěli zpět do pouště.
Raněný se probral z mrákot až po mnoha dnech. Byl mladý a brzy se uzdravil, na pravou nohu však napadal, dračí oheň ji příliš pochroumal. Měšťané jej kárali pro jeho zbrklost, v duchu si ale Filipa vážili pro jeho odvahu a odhodlání. On ale neposlouchal jejich výtky. Rozhodl se svou milou najít stůj co stůj. Věděl, že se nevzdá, dokud bude sebemenší naděje, že je naživu. Odešel do polí, našel starou trnku, na níž kdysi pověsil svůj plášť a převlékl se do svých starých šatů. Pak si zhotovil poutnickou hůl a za svítání odešel z dlouho neotvíraných bran města.
Lidé nad ním udělali kříž a záhy se pro ně stal jen mlhavou vzpomínkou, připomínající se za kalných rán, přicházejících po bouřlivých oslavách…
Filip putoval pustinou s žalem, ale i s odhodláním v srdci. Netušil však, kam má zamířit, a tak kráčel kam jej nohy nesly. Došel až k vysoké hoře. Řekl si:“ Když vyšplhám na její vrchol a rozhlédnu se, třeba poznám, kam mám jít.“ Vydal se tedy po strmém svahu vzhůru, chvějícíma se rukama se přidržoval nepatrných skalních výstupků, když musel šplhat po strmých vápencových stěnách. Prvního dne zdolal sotva polovinu hory. Druhého dne vyrazil hned za svítání, ale cesta byla stále krkolomnější a když opět padl soumrak, vrchol hory byl stále daleko. Teprve třetího dne byl cíl jeho výstupu nadosah, ale tma přišla příliš brzy. Vtom se ale z vrcholku rozlilo podivné jasné světlo. Neváhal a začal zase šplhat. Když stanul nahoře, spatřil zvláštního muže v kápi, který držel v ruce lucernu, jež byla jistě kouzelná, neboť lampa na olej by nedokázala tak jasně zářit. Stál klidně a trpělivě a opíral se o hůl.
„Vítej, poutníku,“ pravil ten podivný muž. Filip mu pohlédl do tváře. Byla vrásčitá a ošlehaná snad všemi větry světa.
„Kdo jsi?“ zeptal se mladík.
„Jsem Pán času a čekám na ty, kteří hledají, abych jim ukázal cestu,“ pravil stařec.
„Pak jistě víš, kde najdu Ester!“ vyhrkl mladík. „A jestli je naživu,“ zašeptal poté a hlas se mu zachvěl.
Pán času se tajemně usmál.
„Žije,“ pravil tiše, jakoby sděloval tajemství. „Ale pokud ji chceš vysvobodit, musíš přemoci pána sedmi draků, neboť ten si ji vybral za svoji služebnou. Dívky z Města na konci světa slouží drakům po tři léta, pak je obludy pozřou a přiletí si pro nové. Pokud do té doby Ester nevysvobodíš, zahyne…“
Filip posmutněl. Neuměl zabíjet draky.
„Neklesej na mysli. Bude-li tvá vůle pevná a ryzí, nemůžeš být poražen. Ale čeká tě ještě dlouhá cesta. Daruji ti svou lampu. S ní se vydáš na sever, k věži, v níž přebývá černokněžník. Vejdi do ní za poledne. Pomocí lampy zlého čaroděje přemůžeš a vezmeš mu kouzelný meč, který mu již nepatří.“
„A tím mečem zabiji draka?“ zeptal se Filip.
„Ani takový meč neublíží Pánu sedmi draků,“ odvětil stařec. Ale pomůže ti při tvém putování.“
Pán času podal Filipovi svou lampu a zmizel. Mladík se nadechl – chtěl se zeptat na tolik věcí, po starci však jakoby se země slehla. Pozvedl tedy lampu, sešplahal horu a vydal se na sever.
Mnoho dní putoval mrtvou pouští, dokud v dáli nespatřil vysokou černou věž. Z jejího ochozu vzlétala hejna krkavců a kroužila nad krajem. Blížil se večer. Filip si vzpomněl na starcova slova a rozhodl se vyčkat do druhého dne, aby se s černokněžníkem střetl za poledne. Po západu slunce se ochladilo, mladík se zachumlal do svého pláště a položil vedle sebe kouzelnou lampu, která se, jak již zjistil, rozsvěcela vždy s příchodem tmy…
