V teologii je devatenácté století stoletím dějin. Vedle historicko-kritického bádání o písemných pramenech monoteismu izraelského a křesťanského ve Starém a Novém zákoně a s tím souvisejícího zpracování náboženských dějin, znamenají dějiny dogmatu v teologii 19. století hlavní pole práce a nově objevené bohaté naleziště nových poznatků. Oba tyto nejvíce zpracovávané obory souvisejí spolu tak, že dějiny dogmatu jsou pokračováním dějin křesťanství. Na obojím poli bylo vykonáno velmi mnoho, a to nejen pro teologii, ale i pro historii, náboženskou filosofii a religionistiku.
HARNACKOVO POJETÍ DĚJIN DOGMATU:
Harnackovy „Dějiny dogmatu“ líčí vnitřní vývoj křesťanství po stránce myšlenkové jako proces a plod řeckého ducha na půdě evangelia. Obsah křesťanství byl podle něj pojmově zpracován myšlenkovými postupy řecké filosofie tak pronikavě, až tyto postupy úplně a neodlučitelně s obsahem splynuly, dle Harnacka spíše k jeho újmě. Křesťanství dodalo věc, obsah, ale povšechná řecká vzdělanost byla půdou, řecká filosofie nástrojem zpracování a římská říše rámcem vzrůstu a tvorby. Pro Harnacka vznik a vývoj dogmat znamená pořečtění evangelia, tudíž zesvětštění něčeho, co bylo duchovní a absolutní, a tím zčásti zpronevěření evangelia sobě samému. Vznik dogmatického křesťanství v katolicismu znamená úpadek a zeslabení evangelia a křesťanství vůbec. Dogmata vlastně do křesťanství nenáležejí. Tímto procesem se ovšem (to Harnack uznává) stalo křesťanství náboženstvím světovým – ale za cenu zesvětštění.
Tento důraz součinnosti řeckého ducha ve tvorbě dogmat je zvláštností Harnackova pojímání v dějinách dogmatu. V tom spočívá jeho síla a původnost, ale také jednostrannost a slabost. Proto je třeba číst jeho vývody po této stránce kriticky. Harnack ukazuje, že dogmata připravovali teologové, nejednou i „kacíři“, upravovala je filosofie, přičemž nejednou bylo těžiště zájmu posunuto od podstatného k zevnějšímu. Sleduje, jak se oficiální dogma vyvíjelo z různých názorů, obyčejně kompromisem. Katolicismus se mu pak jeví jako nejjednotnější a nejbezohlednější pokus o rozřešení otázky světového názoru na základě křesťanství ve formě dogmatické.
OBSAH „DĚJIN DOGMATU“:
Není samozřejmě možné shrnout celý obsah Harnackovy knihy. V Úvodu do nauky o dějinách dogmatu se autor zamýšlí nad dosavadními způsoby zpracování této látky a nad metodologií obecně. Nejprve podává vlastní definici náboženství jako praktické záležitosti člověka, neboť v něm jde o blaženost a o síly ke svatému životu. Ve všech náboženstvích jsou tyto síly vázány buď na určitou víru nebo na určitý kult, za jehož původ se udává boží zjevení. Křesťanství pak definuje jako náboženství, v němž síla k blaženému a svatému životu je vázána na víru v Boha jakožto otce Ježíše Krista. Pokud se věří v tohoto Boha jakožto všemohoucího Pána nebes i země, obsahuje křesťanské náboženství určité poznání Boha, světa a světového účelu; pokud však učí, že Bůh může být dokonale poznán jen v Ježíši Kristu, nelze je odloučit od historického vědění. Potřeba shrnout obsah náboženství ve věroučných článcích je křesťanství zrovna tak vlastní jako snaha dokázat, že tyto články jsou – vzhledem k poznání světa a dějinám – pravdivé. Proto vzniká snaha najít pro ně takový výraz, který by nebyl ohrožen kolísáním poznání přírody a dějin, který by se dokázal udržet proti každému možnému poznání. Ale problém, který tím vzniká nepřipouští dokonalého rozřešení, neboť všechny poznatky jsou podmíněné, náboženství však chce svou bezpodmínečnou podstatu uplatnit též v oboru poznání. Nejpřednějším pokusem rozřešení je ten, který učinil katolicismus, a který přejaly církve vzešlé z reformace, ovšem s velkou výhradou. Prohlásil se tu původ několika křesťanských a předkřesťanských spisů i ústního podání za božský; z nich se vyvodily pojmově formulované, pro apologetickou potřebu vyhraněné, mezi sebou související články víry, které mají za obsah poznání Boha, světa a spasitelských úmyslů božích a směřují k oblažení lidí. Tento komplex (dogmata) byl pak prohlášen za podstatný obsah křesťanství, jehož uznání je vyžadováno od každého věřícího a je podmínkou spasení náboženstvím slibovaného. Tímto obsahem zaujala křesťanská společnost určité, domněle neochvějné stanovisko k poznání světa a k dějinám, vyjádřila svou náboženskou víru v Boha a Krista. Zároveň tak dala teologům látku, která je schopna dalšího rozvedení v neomezené míře.
Úlohou dějin dogmatu je:
1. Vypátrat vznik tohoto dogmatického křesťanství.
2. Popsat jeho vývoj. Přičemž vývoj dogmatu, v principu neomezený, považuje ovšem Harnack za de facto ukončený. V Předpokladech dějin dogmatu se zabývá počátky křesťanství a jeho židovským a řeckým myšlenkovým pozadím. Zdůrazňuje mimo jiné i Pavlovu zásluhu na rozšíření křesťanství v tehdejším helénistickém světě.
„Dějiny dogmatu“ jsou dvoudílné – podle dvou základních úkolů této disciplíny (viz výše). Ve Vzniku církevního dogmatu sledujeme vymezování křesťanské věrouky nejprve proti židovství a záhy také proti helénskému „pohanství“ a herezím. Historicky jde o vývoj křesťanského myšlení zhruba do konstantinovského obratu.
Ve Vývoji církevního dogmatu se pak zabývá epochou počínající christologickými spory a končící prvním vatikánským koncilem. Drtivá část textu se ovšem přirozeně rovněž týká prvního tisíciletí; dvě kapitoly jsou pak věnovány scholastice.
Zakončení dogmatu v katolické církvi vidí jednak v kodifikaci středověkých nauk proti protestantismu (Tridentinum) a poté v prvním vatikánském koncilu.
V protestantismu definuje Lutherovu redukci věrouky a kritiku panující tradice a dogmatu. Zároveň definuje dogmata zachovaná i v reformovaných církvích. Luthera kritizuje za to, že zanechal svým přívržencům dogmatiku, která se jeví jako nanejvýš zmatený, nedostatečný útvar: ne jako novostavba, nýbrž jako modifikace zděděného. Luther nestanovil tedy nic konečného, nýbrž jen učinil počátek potřebné opravy dle svých vlastních zásad.
ZÁVĚR:
Jako nekřesťan, pozorující vývoj křesťanské dogmatiky z povzdálí, v něm, na rozdíl od Harnacka shledávám jistý nepřekonatelný půvab. Dějiny dogmatu jsou pro mne dějinami upřímné snahy vysvětlit nevysvětlitelné a najít jednotu v beznadějných protikladech. Jako religionista pozoruji, jako filosof – obdivuji…
Dějiny dogmatu vidím coby součást kontinuálního proudu myšlení, který nikdy nenajde „definitivní řešení“. Myšlení, kde sama Cesta je skrytým cílem.
Podle K. Bartha lze Harnackovy dějiny dogmatu zařadit do proudu empiricko-pragmatické historiografie, jenž existoval společně s historiografií dualistickou, která chápala dějiny jako dějiště posledních rozhodnutí, na němž se objevuje na jedné straně Bůh a na druhé ďábel. Oba tyto proudy byly kritizovány například F. Ch. Baurem, jenž pojímal dějiny očima Hegelovy dialektiky…
Osobně se domnívám, že je nemožné napsat definitivně správné dějiny čehokoli, natož pak církve nebo dogmatu. My si můžeme jen ze všech těch úhlů pohledu postupně vytvářet svůj vlastní, opět pohříchu omezený, názor.
POUŽITÁ LITERATURA:
Adolf Harnack: „DĚJINY DOGMATU“, Kalich – Praha, 1974 (fotomechanický přetisk prvního vydání z r. 1903)
Karl Barth: „PROTESTANTSKÁ TEOLOGIE V XIX. STOLETÍ – Svazek II. – Dějiny“, Kalich – Praha, 1988, (str. 489-499)
