Jen v málokteré kultuře jsou lidé ze smrti vyloženě nadšení, ale nikde ji nevnímají a nevnímali s takovou panickou hrůzou, s jakou ji pojímá naše „vyspělá“ civilizace. Když uvážíme, že smrt je jedním z invariantů platných pro všechen vyšší život, tedy něco, co máme společné napříč všemi rozdíly, je absurdita postoje ke smrti, jíž je naše civilizace prodchnuta, vlastně až neuvěřitelná…
Za nejviditelnější projevy euroamerického přístupu ke smrti považuji:
1.Odsouvání a vytěsňování – a to jak z mysli (tedy o smrti „slušný člověk“ nepřemýšlí, nemluví, nepřipravuje se na ni atd.) a též prostorově (umírání v nemocnicích, LDNkách, domovech důchodců – tedy co nejdále od pohledu „zdravých, mladých a perspektivních lidí“). S tím souvisí také skutečnost, že jsme od svých školních let připravováni pouze na život a nikoli též na smrt.
2.Herkulovský archetyp, jímž se řídí většina lékařů a nejen jich – tím mám na mysli boj se smrtí za každou cenu. Z vlastní zkušenosti a na vlastní oči vím, jak takový boj vypadá: Pacientovi je o nějaký ten měsíc prodloužen život za cenu naprosto neadekvátního snížení kvality tohoto života. Pacient ale tuto „léčbu“ neodmítne, neboť díky nesmyslné tradici odsouvání a vytěsňování smrti odmítá připustit, že by bylo podstatně lepší a příjemnější prostě zemřít.
3.Náhražková smrt – tedy smrt například nafilmovaná, smrt v televizi, smrt v počítačové hře. Smrt, která na tu skutečnou nepřipraví ani co by se za nehet vešlo. Všimněme si, že rodiče dětí jsou ve zprávách upozorňovány, že následující záběry jsou drastické v případě, že jde o obrázky skutečných mrtvol. Smrt v akčním filmu je víceméně přijatelná, neboť ji nikdo neprožívá jako skutečnou. Tím se ale stává zcela bezcennou…Důsledkem toho všeho je skutečnost, že naprostá většina lidí by si podle průzkumů přála zemřít doma mezi svými blízkými, přičemž v naprosté většině případů se tak ve skutečnosti neděje. Dalším důsledkem je obrovské množství naprosto zbytečně trpících lidí, které by bylo třeba nechat zemřít, protože „nechat zemřít“ nemusí být projevem krutosti a bezcitnosti, ale naopak hlubokého soucitu.
Těžko říci, kde hledat kořeny dnešní thanatofobie. V tomto směru nebudu, jak je u mě často zvykem, vinit křesťanství, i když vzhledem k tomu, že bylo významnou formující silou naší civilizace, jistý podíl mít bude – hledal bych jej asi u německého protestantismu, který byl formujícím činitelem pozdější průmyslové civilizace. Společně s humanistickou tradicí zaměřenou na individualitu, vlivem osvícenství a radikálním snížením dětské úmrtnosti tak skutečně mohla vzniknout živná půda pro dnešní přístup euroamerické civilizace ke smrti. Tibetský buddhismus učí, že ke každé slabosti je třeba přistupovat jako k potenciálnímu zdroji síly. Není možné vrátit se k tradiční formě života, jež měla realistický pohled na věci poslední, je třeba udělat krok vpřed, zachovat si pojem individuality a z tohoto zorného úhlu znovu přehodnotit nejen postoj k životu, ale i ke smrti, neboť „život smrt jsou fáze jediného projevu energie.“ (A. Crowley, Kniha Thothova, s. 131)
1.Odsouvání a vytěsňování – a to jak z mysli (tedy o smrti „slušný člověk“ nepřemýšlí, nemluví, nepřipravuje se na ni atd.) a též prostorově (umírání v nemocnicích, LDNkách, domovech důchodců – tedy co nejdále od pohledu „zdravých, mladých a perspektivních lidí“). S tím souvisí také skutečnost, že jsme od svých školních let připravováni pouze na život a nikoli též na smrt.
2.Herkulovský archetyp, jímž se řídí většina lékařů a nejen jich – tím mám na mysli boj se smrtí za každou cenu. Z vlastní zkušenosti a na vlastní oči vím, jak takový boj vypadá: Pacientovi je o nějaký ten měsíc prodloužen život za cenu naprosto neadekvátního snížení kvality tohoto života. Pacient ale tuto „léčbu“ neodmítne, neboť díky nesmyslné tradici odsouvání a vytěsňování smrti odmítá připustit, že by bylo podstatně lepší a příjemnější prostě zemřít.
3.Náhražková smrt – tedy smrt například nafilmovaná, smrt v televizi, smrt v počítačové hře. Smrt, která na tu skutečnou nepřipraví ani co by se za nehet vešlo. Všimněme si, že rodiče dětí jsou ve zprávách upozorňovány, že následující záběry jsou drastické v případě, že jde o obrázky skutečných mrtvol. Smrt v akčním filmu je víceméně přijatelná, neboť ji nikdo neprožívá jako skutečnou. Tím se ale stává zcela bezcennou…Důsledkem toho všeho je skutečnost, že naprostá většina lidí by si podle průzkumů přála zemřít doma mezi svými blízkými, přičemž v naprosté většině případů se tak ve skutečnosti neděje. Dalším důsledkem je obrovské množství naprosto zbytečně trpících lidí, které by bylo třeba nechat zemřít, protože „nechat zemřít“ nemusí být projevem krutosti a bezcitnosti, ale naopak hlubokého soucitu.
Těžko říci, kde hledat kořeny dnešní thanatofobie. V tomto směru nebudu, jak je u mě často zvykem, vinit křesťanství, i když vzhledem k tomu, že bylo významnou formující silou naší civilizace, jistý podíl mít bude – hledal bych jej asi u německého protestantismu, který byl formujícím činitelem pozdější průmyslové civilizace. Společně s humanistickou tradicí zaměřenou na individualitu, vlivem osvícenství a radikálním snížením dětské úmrtnosti tak skutečně mohla vzniknout živná půda pro dnešní přístup euroamerické civilizace ke smrti. Tibetský buddhismus učí, že ke každé slabosti je třeba přistupovat jako k potenciálnímu zdroji síly. Není možné vrátit se k tradiční formě života, jež měla realistický pohled na věci poslední, je třeba udělat krok vpřed, zachovat si pojem individuality a z tohoto zorného úhlu znovu přehodnotit nejen postoj k životu, ale i ke smrti, neboť „život smrt jsou fáze jediného projevu energie.“ (A. Crowley, Kniha Thothova, s. 131)
