Boží blud (recenze a úvaha)

Na knihu evolučního biologa a známého bojovníka proti náboženství Richarda Dawkinse jsem se již dlouho těšil a tušil jsem, že se mi bude líbit. Knihu jsem přečetl, líbila se mi a nyní si pokládám otázku, zda mohu za takových podmínek napsat nezaujatou recenzi…
Po pravdě řečeno si myslím, že napsat nezaujatou recenzi Božího bludu je asi nemožné, pokusím se tedy alespoň v textu oddělovat fakta od svého pohledu na ně, tedy od své reflexe.
Začnu od konce, konkrétně od doslovu č 2. Stanislava Komárka nazvaného “Jak zatočit s konkurencí” – v tomto krátkém a emocemi nabitém textu autor srovnává Dawkinse s fundamentalistickými fanatiky a nešetří přitom pohrdáním (zato však šetří jakýmikoli argumenty). Je to typická ukázka reakce intelektuála, jenž naprosto nepochopil, komu je kniha určena a jaký má cíl. Nicméně u Čecha je to pochopitelné – slovní spojení “vědecký světový názor”, jež se v knize objevuje, skutečně i po letech na našince funguje jako příslovečný červený hadr. Dawkins ale nepsal svou knihu proto, aby rozčilil české intelektuály s nezvládnutým traumatem z totality. Jeho cílovou skupinu tvoří úplně jiní lidé, konkrétně ateisté a lidé, kteří mají potřebu osvobodit se z náboženského sevření. To si nevymýšlím, autor to sám takto deklaruje. Uvědomme si, a je třeba tuto skutečnost zdůrazňovat znovu a znovu, že my žijeme v typu společnosti, v níž můžete být ateistou a nic, vůbec nic vám kvůli tomu nehrozí. Nikdo se na vás nebude koukat skrz prsty, nikdo vám nebude nadávat, žádný ředitel školy vás nevyhodí z práce, jste-li učitelem. A můžete kandidovat do parlamentu a skutečnost, že se prohlásíte za ateistu, vaše preference patrně nikterak neovlivní. Čeští ateisté, díky Bohu ;-), Dawkinse vlastně ani moc nepotřebují (i když, na druhou stranu, u nás vlastně nekvete ani Dawkinsův ateistický humanismus – my jsme vůbec tak nějak země bez přesvědčení…). Zcela jiná situace panuje ve Spojených státech amerických a právě významné menšině amerických ateistů je kniha adresována především. A věřte mi, kdybych byl americkým ateistou, byla by pro mě tato kniha velkou vzpruhou a dodala by mi sílu, útěchu a odvahu. Copak si myslíte, že, narozdíl od stoupenců všemožných náboženství, ateisté nemají nárok na svou literaturu? Ono je to vůbec zvláštní – když křesťan řekne něco nehezkého o konkurenční víře, třeba o islámu, je to v pořádku. Je to projev jeho náboženství! A vice versa. Když křesťan či muslim svorně prohlásí, že ateista, třeba Dawkins, skončí v pekle, je to v pořádku, mají na to právo, je to přeci projev jejich náboženství! Ale když ateista řekne cokoli nepřátelského o náboženství, hned se na něj snese vlna kritiky a slov o tom, kterak postrádá respekt, jenž si náboženství (narozdíl od jiných světonázorů) v naší i americké kultuře uzurpuje (mimochodem – dospěl jsem k závěru, že hovořit o “euroamerické kultuře” je nepřesné. Přinejmenším by mezi nimi měla být velmi výrazná pomlčka).
Ale zpět ke knize. Jak již jistě víte či alespoň tušíte, nejedná se o odbornou religionistickou, či jakoukoli jinou vědeckou, publikaci, nýbrž o knihu filosoficko-etickou, knihu, která vyjadřuje světonázor autora a s touto optikou nahlíží na problematiku náboženství. Nebo také můžete říci, že je to “ateistická agitka” – a budete mít pravdu. Jenže, a to je třeba zdůraznit, na tom není vůbec nic špatného. Spočítejte, kolik u nás za posledních dvacet let vyšlo agitek křesťanských, kolik zde vyšlo knih, které povzbuzují věřící, ať už katolíky nebo protestanty. A všimněte si, a to pokládám za zvláště podstatné, že v žádné z nich nenajdete kritický doslov, nad žádnou z nich nikoho ani nenapadlo se pozastavit či ji jakkoli korigovat. Když křesťané vydávají své knihy, je to v pořádku, když vydá knihu představitel radikálního humanistického ateismu, je to lump? A zde se dostáváme k jednomu z klíčových motivů knihy, jímž je zvyšování povědomí o určitých skutečnostech, například o tom, s jakou samozřejmostí se chováme k určité výseči možných ideologií jinak, než ke zbytku. Osobně soudím, že toto hájení, jež se na náboženství vztahuje, je v podstatě nežádoucím vedlejším produktem jinak dobré a užitečné náboženské tolerance.
K jakému světonázoru se tedy Richard Dawkins hlásí? Je monista, nevěří v nadpřirozeno, příroda a její zákonitosti v něm vyvolávají zážitky numinózna, a báječně mu to takto v životě funguje. A má potřebu se o to dělit, či – řečeno jeho vlastním jazykem – je šiřitelem tohoto memplexu (nikoli však nějakého “evolučního náboženství”, jak je mu podsouváno v doslovu – náboženství musí splňovat kritéria, která sekulární naturalistický humanismus nesplňuje).
Otázkou zůstává, nakolik je Dawkins schopen odstupu, tedy nakolik si uvědomuje, kdy opouští svět přírodních věd a vstupuje na půdu filosofie a etiky. Ono se totiž obojí v jeho knize, a nutno dodat, že nevyhnutelně, prolíná. V kapitolách, v nichž polemizuje s kreacionismem a stoupenci tzv. “inteligentního designu”, hovoří a argumentuje z pozice přírodní vědy. A prosím, nechoďte na mě s postmoderním blábolením o tom, že ti kreacionisté mají vlastně také pravdu, jen věří jinému paradigmatu atd.
Evolučně-biologicky (a z mého pohledu dosti věrohodně) pojímá vysvětlení morálky, zajímavý je jeho poukaz na měnící se zeitgeist, přičemž s tím, jak se mění etické hodnoty, nemají náboženství dle autora nic společného – a už vůbec ne jejich svaté knihy… Zde bych se pozastavil, protože toto je opravdu důležitý postřeh. Setkáváme se s názorem, že bez Boha není morálka myslitelná a že naše morálka vychází z té které svaté knihy, v našem kulturním okruhu z Bible. Jenže v Bibli nalezneme ohromné množství morálních maxim, jež jsou v dnešní době naprosto nepřijatelné. Ty ovšem pomineme a vybereme si to, co odpovídá naší, ve skutečnosti světské a humanistické, a nikoli tedy starověké biblické (Dawkins má pifku především na Jahveho a já s ním v tomto naprosto souzním), morálce. Jenže Písmo samo neposkytuje žádný klíč k takovému výběru, jediným klíčem je naše vlastní mravní ustrojení. Ve skutečnosti bychom dokázali “ty správné” maximy jednání najít ve spoustě jiných knih, nebo je s pomocí trochy introspekce sami napsat…
Zpracování některých témat knihy pokládám za slabší. Poněkud mě zklamalo vysvětlení vzniku náboženství jen jako vedlejšího produktu, nechtěného dítka, které se zrodilo z jinak užitečné schopnosti dětského mozku přijímat a internalizovat to, co se dozví od rodičů a kmenových vůdců. Náboženství je z tohoto pohledu vlastně jakýsi virus, který na lidech parazituje. Taková teorie mi připadá příliš zjednodušující a autor zcela pomíjí skutečnost, že by náboženství mohlo poskytovat nějakou evoluční výhodu. Dále se zmiňuje i o jiných teoriích, nicméně dává najevo, že náboženství je pro něj především druhem memetické infekce. V tomto směru je dle mého názoru třeba pro doplnění číst Robina DunbaraDavida Lewis-Williamse a v neposlední řadě kvalitně zpracované shrnutí různých teorií v knize “Bůh jako psychický virus” Petra Bakaláře.
Zajímavá je autorova polemika s agnosticismem, v níž ukazuje, že pokud nevíme, zda něco existuje či nikoli, neznamená to, že by to existovalo s přesně padesátiprocentní pravděpodobností. On sám pochopitelně pokládá existenci Boha za krajně nepravděpodobnou, přičemž opakovaně argumentuje tím, že Stvořitel by musel být natolik komplikovaný, že jeho vznik by byl ještě mnohem nepravděpodobnější, než jev, který je jím vysvětlován. Což vede k nekonečnému regresu.
Zajímavá a pro mne naprosto srozumitelná je Dawkinsova polemika s menšinou věřících vědců (čímž jsou myšleni kupříkladu křesťané a nikoli filosofičtí panteisté). Dawkins je ptá, jak je možné současně být biologem a věřit v narození z panny, kříšení mrtvých a především pochopitelně ve zmrtvýchvstání. Dawkins má pocit, že je to trapné a já se mu, po pravdě řečeno, nedivím. Podle jeho názoru totiž tato věroučná tvrzení spadají do sféry přírodních věd, i když je už asi nikdy nebudeme moci skutečně prozkoumat. A pokud všechny ty zázraky opustíme, zůstane nám ještě vůbec nějaké křesťanství? Nehledě na to, že jsou to právě zázraky, které většinu věřících zajímají především…
V knize je toho na více než čtyřech stech stranách pochopitelně mnohem více a není možné to všechno postihnout. Dawkins je kritizován místy za to, že volá na podporu svých tvrzení osobnosti z minulosti a podsouvá jim, že kdyby disponovali dnešními vlastnostmi, byli by ateisty. Mimo jiné zmiňuje (i když musím uznat, že dosti opatrně) i Newtona, což je poněkud komické, protože zrovna Newton byl velmi náboženský člověk. Inu, prostě když Dawkins tvrdí, že by si někdo z minulosti něco dnes myslel jinak, je to pochopitelně pouhá spekulace. Podstatné ale je, že zrovna na této autorově libůstce nestojí žádný argument. Další kritika se týká faktu, že se kniha orientuje téměř výhradně na judaismus, křesťanství a islám (nepočítáme-li krátkou, ale velmi zábavnou vsuvku o cargo kultech). Bylo by jistě zajímavé přečíst si kritiku zaměřenou kupříkladu na náboženský (třeba tibetský) buddhismus, hinduismus či praktiky šintoismu, ale nechtěli bychom toho po autorovi příliš mnoho? Musíme skutečně uvážit autorovy možnosti a především cílovou skupinu, která pochází z euro—amerického kulturního okruhu a logicky se tedy orientuje na náboženství, jež jsou v tomto ohledu nejdůležitější.
Bez ohledu na to, co v knize chybí, podstatné je, že je to velmi čtivá publikace (což u Dawkinse nepřekvapuje), dosti zábavná, argumentačně slušně zvládnutá a navíc obsahující řadu fakt, jež zaujmou i religionisty, například co se týče aktuální náboženské scény v USA a v Británii. Odhaluje také spoustu pokrytectví spojeného s náboženstvím a jeho tematizováním a klade provokativní a důležité otázky – například se ptá, na základě jaké kvalifikace vlastně povoláváme náboženské představitele, aby se vyjadřovali k etickým otázkám? Poukazuje také na pokrytectví zdánlivého oddělení náboženství a vědy: Když věda postuluje něco, co se náboženství nehodí a snižuje pravděpodobnost jeho tvrzení, pak je to “odlišné magisterium”, které nemá k duchovním otázkám co říci. Takto se náboženští představitelé vyjádřili například v případě, kdy byla v kontrolované studii jednoznačně vyvrácena takzvaná “uzdravující moc modlitby”. A Dawkins se ptá: Řekli by totéž, kdyby experiment moc modlitby potvrdil? Řekli by “To nás nezajímá, protože věda je odlišné magisterium!”? Sotva…
Důležité je, že kniha není založena pouze na popírání – či, lépe, na radikálním zpochybňování – existence Boha a smysluplnosti náboženství, Dawkins nabízí i pozitivní alternativu založenou na humanismu a naturalismu, tedy k úctě a obdivu k lidským bytostem a k přírodě, přičemž tuto alternativu pokládá za pravdivější a lepší životní postoj než náboženskou víru, s čímž osobně naprosto souhlasím.
Zmínil jsem, že v knize jsou dva doslovy. O vzteklém a nenávistném doslovu Komárkově jsem již psal, předchází mu rovněž kritický, a z mého pohledu dosti nemastný-neslaný, doslov recenzenta Filipa Jaroše, který se dovolává korektnosti a agnosticismu. Znovu mi to nedá, abych se nezeptal, proč by vlastně měl být hlasatel naturalisticko-humanistického ateismu korektní a proč by měl ustupovat něčemu, s čímž bytostně nesouhlasí, navíc když se kritizovaná strana korektně často nekoná a prochází jí to (protože, narozdíl od humanistického ateismu, má náboženství ona několikrát zmíněná exkluzivní práva…).
Je ostatně zajímavé, že český vydavatel doplnil knihu právě odmítavými doslovy. Šlo mu snad právě o vyvolání zdání jakési (vydavatelské) korektnosti a “vyváženosti”? Vím, že jsem zaujatý, ale na mě osobně doslovy působily spíše trapně…
Jak to tedy s náboženstvím je? Je kořenem zla či nikoli? Je naturalistický humanistický ateismus lepší variantou? A může tato kniha někoho obrátit?
Domnívám se, že náboženství určitě není kořenem všeho zla, to ostatně netvrdí ani Dawkins, ale náboženské ideologie ke zlu ve světě bezpochyby přispívají, zvláště v dnešní době, a je správné a užitečné tuto skutečnost kriticky reflektovat. Mohou být jiné ideologie, třeba humanistický ateismus, lepší? Nelze v této souvislosti nevzpomenout na Velkou francouzskou revoluci a na zvěrstva, jež byla napáchána ve jménu rovnosti, volnosti, bratrství a antiklerikalismu. Neboli – jakákoli ideologie by v nás měla vyvolat pocit ostražitosti. Domnívám se ale, že pokud je do současného humanismu zabudován důraz na pluralitu, nejedná se o ani zdaleka tak nebezpečnou ideologii jakými jsou islám, určité křesťanské směry, marxismus, nacismus a další. Jsem stoupencem Popperova hodnocení a poměřování metafyzik (a ideologie jsou metafyzické systémy) na základě domýšlení jejich důsledků. V tomto smyslu Dawkins, i když je úzce a jednostranně zaměřený, bezpochyby odvádí důležitý díl práce. Přesto bychom potřebovali nějakou (meta)kritiku zacílenou na veškeré v současné době relevantní ideologie, nikoli tedy pouze na ideologie náboženské.
Nyní odpovím na otázku poslední: Pokud někdo váhá a hledá, tato kniha jej může nasměrovat, může si díky ní uvědomit, že má právo opustit náboženství, o němž pochybuje či kterému již stejně nevěří. Skutečného věřícího nepřesvědčí, neboť, jak víme (přistupme nyní na autorovu logiku), blud je nevývratný a ten boží není výjimkou… Člověka, který je duchovně opravdu na výši (nebudu nyní řešit, co přesně to znamená), by kniha rozhodně neměla jakkoli urazit či naštvat. U spousty religiózních lidí a intelektuálů patrně dokáže vyvolat silný metaforický břichabol spojený s tendencí autora nenávistně pozvracet. A ateistům, pro něž je psána především, bezpochyby poslouží jako pramen živé vody…

About the author

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *