Logika vědeckého zkoumání

Logika vědeckého zkoumání je jedním z nejdůležitějších děl rakouského filosofa a teoretika vědy, kritického racionalisty Karla Raimunda Poppera, dílem, jemuž (spolu s kritikou totalitních postojů) věnoval celý svůj život. Podívejme se tedy, co v této objemné, více než šestisetstránkové, knize nalezneme…
V předmluvách, zvláště pak v předmluvě k prvnímu anglickému vydání, nás autor seznamuje s východisky svého myšlení, které je dobré mít při četbě na paměti. Narozdíl od logických pozitivistů se Popper nedomnívá, že neexistují žádné filosofické problémy a že lze vše zredukovat na problematiku používání jazyka. Píše: “Já však jsem přesvědčen, že existuje alespoň jeden filosofický problém, o nějž se zajímají všichni myslící lidé. Je to problém kosmologie: problém pochopení světa – včetně nás samých a našeho poznávání jakožto součásti světa. Jsem přesvědčen, že veškerá věda je kosmologií, a zajímavost filosofie, stejně jako vědy, spočívá pro mne výhradně v jejím přínosu ke kosmologii.” (s. XVI) K dalším východiskům, patří teze, že neexistuje žádná určitá metoda filosofie, která by jí byla vlastní – filosofové jsou svobodní ve výběru metody. Poté se obrací k ústřednímu problému epistemologie, který byl vždy problémem růstu vědění. “A růst vědění lze studovat nejlépe tak, že studujeme růst vědeckého vědění.” (s. XVI) Proč tomu tak je? Protože, odpovídá Popper, vědecké poznání je jakoby zvýrazněný zdravý rozum (s. XXIV).

Kniha samotná je rozdělena na tři (respektive čtyři) nerovnoměrné části. První část, jež má pouze dvě kapitoly, část druhou, nejobsáhlejší (8 kapitol), Dodatky a Nové dodatky.

První část knihy – Úvod do logiky vědy – (strany 4-37) je uvedením do celého díla, představením autorových tezí a jejich důsledků. Domnívám se, že minimálně těchto 33 stran by si měl přečíst každý, kdo se alespoň trochu zajímá o metodologii vědy a chce mít přehled o Popperově příspěvku k této problematice. Celá první část knihy je navíc psána prostým a snadno srozumitelným jazykem, neboli – dobře se čte.

Klíčová témata otevřená v prvních dvou kapitolách, jsou problém (a kritika) indukce. Indukce je podle Poppera nadbytečná a vede k logickým rozporům; pokusíme-li se ji založit na zkušenosti, musí vést k nekonečnému regresu. Popper k tomu píše: “To, že v souvislosti s principem indukce mohou snadno vznikat nekonsistence, by mělo být jasné z Humova díla; tedy, že pokud se jim lze vyhnout, pak jen s potížemi. Neboť princip indukce musí sám být universálním tvrzením. Pokusíme-li se tedy pokládat jeho pravdivost za známou ze zkušenosti, pak se objeví přesně týž problém, který vedl  k jeho zavedení. Abychom jej zdůvodnili, museli bychom znovu použít induktivní inference; a abychom zase zdůvodnili je, museli bychom předpokládat induktivní princip vyššího řádu a tak dále.” (s. 5)

Dalším autorovým cílem je eliminace psychologismu. Je přesvědčen, že je třeba “ostře rozlišovat mezi procesem vymýšlení nové ideje a metodami a výsledky jejího logického zkoumání.” (s. 8). To, jak se ideje rodí, je záležitostí empirické psychologie. Nic takového, jako logická metoda získávání nových myšlenek, neexistuje. Nelze tedy racionálně rekonstruovat kroky, které vedly vědce k objevu. Ač to Popper neuvádí, možná záměrně, protože se odmítá zabývat psychologií objevu, je možné, že indukce by mohla fungovat jako jeden z psychologických (a nikoli logických) intuitivních mechanismů, jež stojí na počátku nových nápadů.

Poté, co Popper odstřihne psychologii vědy, ukazuje, kde je místo pro racionalitu a logiku. Je to oblast testování teorií, které může probíhat pouze deduktivně.

Nyní je třeba rozlišit vědecká tvrzení od metafyzických výroků, čímž se dostáváme k problémům demarkace a falsifikovatelnosti. Ukazuje, že žádnou empirickou teorii nelze verifikovat, tedy dokázat. Důkazy, tedy správně předpovězené  události, vedou k tomu, že teorii pokládáme za koroborovanou – což Popperův termín pro teorie, které se osvědčily, ale jakákoli událost, jejíž výskyt teorie popírá, a jež nastane, tuto teorii falsifikuje. Tento přístup pochopitelně plyne z odmítnutí indukce a z důrazu na deduktivní metodu. Aby falsifikovatelnost plnila svoji demarkační úlohu, musí být vlastností každé teorie, jež má být zvána empirickou a vědeckou. Neboli: “empirický vědecký systém musí dovolovat své vyvrácení zkušeností.” (s. 20) Tvrzení, které není falsifikovatelné, je metafyzické. Což ovšem, jak Popper na mnoha místech zdůrazňuje, neznamená, že je nesmyslné. Jeho demarkace se netýká, narozdíl od logických pozitivistů, smyslu, ale pouze vymezení vědeckých empirických tvrzení. Ve skutečnosti pokládá Popper metafyziku za užitečnou – například metodologická pravidla lze chápat jako metafyzické principy.

Dalším důležitým tématem knihy je problém “empirické báze”, tj. problém, týkající se empirické povahy singulárních tvrzení a toho, jak se testují. I zde je třeba eliminovat psychologismus a zabývat se nikoli subjektivními zkušenostmi, nýbrž “objektivními logickými vztahy, existujícími mezi rozličnými systémy vědeckých tvrzení a uvnitř každého z nich.” (s. 23). Z toho plyne další důležité téma, jímž je problematika vědecké objektivity na straně jedné a subjektivních přesvědčeních na straně druhé. Popper jasně vymezuje, že “objektivita vědeckých tvrzení spočívá ve faktu, že mohou být intersubjektivně testována.” (s. 24) Jev přitom musí být pravidelně reprodukovatelný kýmkoli, kdo provede předepsaným způsobem odpovídající pokus. Náhodně se vyskytnuvší “okultní jevy” (Popperův termín) není možné brát v potaz, neboť nejsou opakovatelné a intersubjektivně testovatelné.

V druhé kapitole se dozvíme více o vlastní teorii vědecké metody. Popper objasňuje, že všechna kritéria, o nichž byla zatím řeč, lze obcházet, abychom stůj co stůj zachránili nějakou hypotézu před falsifikací, ale že něco takového nemůže být cílem a metodou empirických věd, které usilují o růst vědění. Metodologie slouží k tomu, aby se jí poctiví vědci drželi a napomáhali tak růstu vědění. Popper pokládá metodologická pravidla za konvence, za pravidla hry empirické vědy. A součástí těchto pravidel je přesvědčení, že věda je hrou bez konce – ten, kdo by se rozhodl, že dosáhl úplného poznání, které již není třeba testovat, by tuto hru přestal hrát.

Metodologická pravidla jsou těsně spjata s kritériem demarkace, ale toto spojení není čistě deduktivní nebo logické. Pravidla se konstruují aby zajistila použitelnost kritéria demarkace. Cílem metodologie není přinášet hlubší pravdy, ale především pomoci vyjasnit logickou situaci a řešit různé problémy. Popper poznamenává, že nemálo metafyzických nauk, by bylo možné interpretovat jako hypostáze metodologických pravidel. Sem spadá například princip kauzality, který je hypostází pravidla vždy hledat příčiny jevů.

V druhé části knihy, nazvané Některé strukturální složky teorie zkušenosti, se Popper podrobně věnuje jednotlivým problémům a to jak těm, jež byly zmíněny výše, tak i mnoha dalším. Nezbývá mi, než je pouze stručně shrnout. V třetí kapitole se autor zabývá detailnějším vymezením teorie, přičemž klíčové je rozdělení tvrzení na striktně univerzální (“tvrzení pro všechna”) a striktně existenciální (“tvrzení pro některé”), přičemž jen první jsou falsifikovatelná neboť mohou mít podobu zákona, který zapovídá nějaké jevy. Kapitola čtvrtá se zabývá falsifikovatelností, polemikou s kritiky této koncepce, jejím logickým zkoumáním a rozlišením výskytu a události, přičemž událost označuje jako to, co je na výskytu typické nebo universální. Není to výskyt, ale až událost, co může teorii falsifikovat. V páté kapitole se zeširoka zabývá problémem empirické báze a tím, co lze pokládat za základní tvrzení – jsou to tvrzení, které mají tvar singulárních existenciálních tvrzení (“Na tom a tom místě v tom a tom čase se vyskytuje X”). Opět se vrací k problému testovatelnosti a klade důraz na opakovatelnost a intersubjektivitu. V dodatku pak zdůrazňuje, že “základ” “základních tvrzení” není pevný a také že neexistují žádné čisté observační věty, protože náš jazyk je prosáklý teoriemi (což je také jeden z jeho argumentů proti indukci). Důležitá je kapitola šestá, v níž se zabývá stupni testovatelnosti. Zde zdůrazňuje – a věnuje se tomu i později – že teorie, která má více potenciálních falsifikátorů, je logicky méně pravděpodobná, ale, osvědčí-li se, má větší výpovědní hodnotu, než teorie s menším množstvím potenciálních falsifikátorů.

V sedmé kapitole, jejímž tématem je jednoduchost, se opět věnuje stupňům falsifikovatelnosti, přičemž teorie, která má vysoký stupeň falsifikovatelnosti rovněž lépe odpovídá požadavku jednoduchosti. Estetické hledisko jednoduchosti Popper odmítá. Tématem osmé kapitoly je pravděpodobnost. V této velmi náročné části knihy si klade za cíl poskytnout nové základy počtu pravděpodobnosti – především proto, aby se mohl později vypořádat s pravděpodobnostním posuzováním pravdivosti hypotéz. Závěry, k nimž došel, pak uplatňuje v oblasti kvantové teorie (kapitola devátá) a poté v desáté kapitole, nazvané “Koroborace aneb Jak teorie obstojí při testování”. Tato důležitá kapitola začíná větou “Teorie nelze verifikovat, mohou se však ‘osvědčit‘” (s. 269). Popper zavádí pro osvědčenost teorie termín koroborace, protože potřeboval své pojetí odlišit od souvislostí spojených s pojmem konfirmace. A v čem se tedy jeho hledisko liší? Především v tom, že odmítá spojovat stupeň koroborace s vyšší pravděpodobností teorie. Ukazuje, že čím je teorie testovatelnější, tím je z logického hlediska méně pravděpodobná. Stupeň koroborace nemůže být totéž, co pravděpodobnost. Autor situaci ve vědě shrnuje (v novém dodatku *I) takto: “Myslím, že si budeme muset zvyknout na myšlenku, že se na vědu nemůžeme dívat jako na ‘soubor vědění‘, nýbrž spíše jako na systém hypotéz; to znamená na systém odhadů nebo anticipací, které v principu nemohou být zdůvodněny, s nimiž však věda pracuje, dokud tyto hypotézy obstojí v testech, a o nichž nemáme nikdy právo říkat, že víme, že jsou ‘pravdivé‘ nebo ‘více či méně jisté‘, ba ani ‘pravděpodobné‘” (s. 346-7)

Desátou kapitolou končí hlavní text, ale čtenáři je nabídnuto dalších 277 stran dodatků. Nebudu se jimi detailně zabývat, většinou jen doplňují a zpřesňují výše naznačená témata z hlavního textu, především zde autor dále rozvíjí problematiku pravděpodobnosti, koroborace a vyvracení indukce.

Jak shrnout toto monumentální dílo, na němž autor průběžně pracoval více než padesát let od jeho prvního vydání v roce 1934? Z hlediska kontextu se jistě jednalo o reakci na Vídeňský kroužek a novopozitivismus vůbec, ale, jak autor uvádí, ústřední myšlenky pocházejí již z mládí a nejsou prostředím Vídeňského kroužku ovlivněny.

Kniha na mne působí dojmem, že se nesnaží tvrdit, že je přesným popisem toho, jak to ve vědě chodilo a chodí, i když se Popper odvolává na příklady z historie. Jeho cílem je, zdá se mi, vytyčit určitý ideál, tedy jak by to mělo být. Ve skutečnosti patrně věděl, že vědci často hájí své teorie před falsifikací, že je ve vědě spousta politiky a jiných zájmů, jichž se ovšem týká sociologie a psychologie vědy, nikoli logika vědeckého zkoumání. Odpovídá však taková demarkace skutečnosti? S ostrou kritikou Popperova pojetí přišel Paul K. Feyerabend, především v 15. kapitole své  Rozpravy proti metodě. Feyerabend tvrdí, že kontext objevu a kontext zdůvodnění nelze oddělit, že jde o nerozdělitelnou směs, a že věda, která by se řídila Popperovými požadavky, by zanikla, protože ve skutečnosti funguje jinak, je “rozmazanější” a “iracionálnější”, než si metodologové dokáží představit (Feyearabend, str. 176n.). Je tedy Popperova Logika vědeckého zkoumání ve skutečnosti iluzorní, akademickou a od reality odtrženou filosofií? Abych mohl celou záležitost poctivě uzavřít, musel bych přečíst mnoho dalších studií, nicméně si myslím, že Popper odvedl obrovský kus důkladné práce a nabídl metodologům velmi užitečné myšlenkové nástroje, které, mimo jiné, v dnešní době kupříkladu dobře slouží v boji proti tzv. “vědeckým kreacionistům” a jiným blouznivcům, kteří usilují o zrovnoprávnění svých nauk s vědou. Navíc – navzdory některým Feyerabendovým protipříkladům – kupříkladu zrození moderní fyziky, jež započalo na přelomu 19. a 20. století a vyústilo ve speciální a obecnou relativitu a v kvantovou mechaniku, zjevně odpovídá Popperovým metodologickým představám (patrně právě tento proces Poppera do značné míry inspiroval).

Komu je Popperova kniha určena? Osobně pokládám znalost Popperových tezí za součást základního vzdělání každého, kdo se chce zabývat problematikou vědecké metody. Není to, s výjimkou prvních dvou kapitol, snadná kniha, vyžaduje spoustu přemýšlení a určitou znalost logiky, ale je to také dílo, které čtenáře procvičí v myšlení a nabídne mu spoustu témat k dalším úvahám…

 

About the author

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *