Soudobá pověst o jedné tragické seanci a další urban legends, na které si vzpomínám

V současné době čtu knihy současných českých pověstí Černá sanitka a Černá sanitka – druhá žeň. Je to úžasné a doporučeníhodné čtení. Dokonce jsem se na stránkách knih setkal i s příběhy, jimž jsem sám docela věřil jako autentickým. K návštěvě doporučuji i stránky cernasanitka.cz.
Celá tato problematika je zajímavá i z magického hlediska (objevují se zde současné, živé a nutno podotknout že i velmi divoké archetypální bytosti; magická práce s nimi, zvláště v intencích chaosmagie, by mohla být velmi zajímavá…) ale nyní chci napsat o jedné zajímavé pověsti s okultní tematikou, kterou jsem slyšel někdy v polovině devadesátých let.

Mohlo to být v roce 1994 nebo tak nějak, bavili jsme se s kamarádkou o věcech magických a došlo na historku. Kamarádka slyšela o skupince mladých lidí, kteří provozovali zajímavou formu spiritismu: S použitím knihy vyvolávali ducha jejího autora. Jednou se rozhodli použít pro svou seanci Bibli. Rozpoutali tím síly, které zbořily dům, v němž seance probíhala.

Docela by mne zajímalo, zda jste se s touto pověstí v nějaké její modifikaci náhodou nesetkali. Nutno podotknout, že z mého pohledu na tom šprochu může býti pravdy trochu. V každém případě tato pověst vykazuje potřebné základní rysy: Aktéři příběhu jsou definováni vágně, příběh byl podán jako skutečný, historka obsahuje evidentní moralitu a má pointu.

Další pěknou historku jsem slyšel od kamaráda rovněž v polovině devadesátých let. Měla se odehrát na nějaké brněnské diskotéce. Přijeli tam policajti a kontrolovali, jestli tam nepaří nezletilí. Jednomu návštěvníkovi se podařilo proklouznout ven a všiml si, že před diskotékou stojí policejní auto i s klíčky v zapalování. Dostal nápad, nasedl dovnitř a nastartoval…
Policisté vyšli ven a auto nikde. Okamžitě zalarmovali své kolegy, všude po Brně se objevily uzavírky, všichni horečně hledali ukradené auto. Našli je až ráno…
„Zloděj“ je pouze přeparkoval na druhou stranu budovy, nebo snad do dvora…

Jiná pověst, o které chci dnes napsat, je všeobecně známá. Já ji slyšel kdysi od maminky ještě jako dítě:

Chlapeček sedí tiše ve svém pokoji a když se jej rodiče zeptají, co dělá, odpoví: „Číhám, číhám…“ I řeknou mu: „Jen číhej…“ No, a chlapeček, ve verzi, kterou znám já, rozstříhal deštník. V jiných verzích jsou to záclony, bankovky… zajímavé je, že jeden můj známý tvrdí, že on byl tím, kdo „číhal“. Vyloučit to nemohu, známý je, tuším, ročník 1970. Ale myslím, že v jeho případě jde spíše o paměťový klam…

Před pár lety mi kamarád vyprávěl tento drsný příběh, který se prý skutečně stal:
Rodina s dětmi byla na drahé dovolené v Nepálu. Na jednom tržišti prodával trhovec štěňata. Děti žadonily, že chtějí pejska, rodiče o tom zprvu nechtěli ani slyšet – už jen při představě, jak komplikované bude dopravit zvíře do Česka, kde sehnat veterinární osvědčení atd. Nakonec ale rodiče ustoupili, řekli si, že to snad nějak projde. Děti ukázali na pejska, kterého si přáli. Trhovec štěně vzal, zručně mu usekl velkým nožem hlavu, zabalil je do novin a předal šokovaným kupujícím…

About the author