Jsme jenom myši v poli… Zemřel Filip Topol

Právě jsem zaregistroval zprávu, že dnes po těžké nemoci zemřel ve svých 48 letech Filip Topol, hudební skladatel, básník, šansoniér, klavírista a “krasobruslař”.

Hudba Psích vojáků doprovázela mou pouť magickými roky první poloviny devadesátých let, provázela i jejich mnohem chmurnější druhou polovinu, v níž se naplno projevilo moje onemocnění. Vždy jsem měl raději texty Filipa Topola než jeho bratra Jáchyma, i když i jeho poesie si velmi cením. Ale Filip mi promlouval do duše, rezonoval s ní, s její bolestí, se snahou vyslovit tu nevyslovitelnou bolest, kterou jsem prožíval. Jedna z mých dívek, Karolína, mi v roce 2001 dala kazetu s albem Střepy, které pokládám za nepřekonatelnou poetickou zpověď, z níž mrazí a jež současně povznáší i sráží na kolena. A těžkých letech 2002-2004 jsem poslouchal Psí vojáky několikrát týdně, často, když bylo pěkně, se sluchátky na uších v brněnském parku Lužánky, kde jsem ležel v trávě, díval se do větví stromů a pozoroval mezery mezi listy. Poslouchal jsem v té době především alba LeitmotivStřepyMyši v poli a jiné příběhy, Hořící holubi a společné album Filipa Topola a Agon Orchestra. Znovu a znovu jsem si pouštěl píseň Krasobruslař a rozuměl jsem.Měl jsem rád obě verze písně, původní i tu s Agon Orchestra, ale v té druhé byla naléhavost sdělení vyšponována vpravdě na maximum:

Později jsem už Psí vojáky tak často neposlouchal, snad proto, že se můj vlastní život poněkud uspořádal a možná jsem dokonce měl iluzorní pocit, že mi lidé rozumí – či dokonce, že rozumím sám sobě. Byl jsem obrácen ke světu a věřil jsem, že budu-li myslet pozitivně, podaří se mi “něčeho dosáhnout”, prostě takové ty bludy, jimž po třicítce podléhá kde kdo – a zapomíná na střepy. V posledních letech jsem se k poslouchání Psích vojáků vrátil, i když ne tak intenzivně, jako kdysi, a říkal jsem si, že musím zajít na nějaký koncert. Naposledy jsem byl na koncertě Psích vojáků někdy v devadesátých letech a byl to ohromně intenzivní, extatický, doslova šamanský, prožitek. Vím, že letos na jaře, kdy jsem měl naposledy tu možnost, by to už nebylo ani zdaleka tak zběsilé, ale i tak je mi líto, že Filipa Topola u klavíru již nezažiji.

Dnes večer zapálím svíčku, otevřu láhev vína a pustím si Střepy. Můžete-li, pusťte si je se mnou a rozumějte. Jsme jenom myši v poli, osamělí krasobruslaři snažící se prolomit bariéru vlastní subjektivity a sdělit nesdělitelné, ale bruslíme-li jako o život, je s námi Bůh.

Děkuji za všechno, Filipe, tvá hudba a poesie bude až do konce mou součástí…

About the author

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *