Pokusil jsem se o fenomenologickou redukci různých teorií – ale některé teorie jsou příliš protikladné a následující popis je třeba vnímat pouze jako jeden z možných, byť snad z těch pravdě podobnějších. Je také třeba maximální opatrnosti při hledání paralel s jinými duchovními systémy, i když se místy nabízejí. Já tak činit nebudu – tam, kde se nabízejí, čtenáře jistě samy napadnou, tam, kde je to ošidnější, bych se dopouštěl nepodložených spekulací.
Badatelé se obvykle shodují v členění lidské bytosti na pět složek: Khat (fyzické tělo), Khaibit (stín), duši Ka, duši Ba a ducha Akh či Ach. Přestože na sobě tyto složky různým způsobem závisejí, je třeba si uvědomit, že mají vysokou míru autonomie a vystupují samostatně. Na druhou stranu se jejich vlastnosti místy překrývaly a přesné vymezení je proto dosti obtížné.
Khat – fyzické tělo bylo, o tom nemůže být sporu, pokládáno za neodmyslitelnou součást lidské bytosti – a to i po smrti. Na jeho přetrvání závisela další existence většiny (případně všech) dalších složek lidské bytosti. Proto byla lidským ostatkům věnována ve starém Egyptě tak extrémní péče, pro dnešního člověka jen obtížně pochopitelná. Uvědomme si, že zde neexistuje koncepce nesmrtelné duše – a vlastně ani duše v obvyklém pojetí vůbec.
Další člověkovou složkou, jež ale bývá v některých pramenech pomíjena, je Khaibit – stín. Tento pojem ve staroegyptských představách patrně označoval vyživující sílu duše, která nese a přenáší energii, ale také entitu schopnou pohybu neobvyklou rychlostí. Některé prameny jej pojímají jako výsledek lidských zkušeností, minulosti, paměti. Po smrti zůstává Khaibit u mrtvého těla. V pozdějších dobách nabýval hrozivých rysů a v lidových představách mohl být pojímán jako strašidlo. Zobrazován byl jako stín s lidským okem.
Následuje Ka – duševní síla, plodivá síla, energie, duše schopností, ale také dvojník. V každém případě se duše Ka aktivně podílela na lidském životě i před smrtí – bývá o ní psáno i jako o ochranném duchu. Je ovšem představitelné, aby byla určitá složka duše pojímána jako vnitřní i jako vnější síla. Koneckonců i dnes například říkáme, že někoho popadl amok, byť zřejmě již většina z nás pod pojmem „amok“ nemyslí zlého ducha, ale nezvládnutý vnitřní afekt. Ve starověku tomu tak ale nebylo, neboť úroveň vědomí a sebe-vědomí byla menší a hranice mezi Já a vnějším světem byla méně zřetelná a propustnější. Pokládám za možné, že zmatky v oblasti staroegyptské koncepce duše mohou souviset se snahou vnášet dnešní představy typu „buď a nebo“ tam, kde mohly být obojím. Ale zpět k duši Ka. Rodí se spolu s člověkem, ale smrtí těla její existence nekončí – závisí ale na uchování těla a na obětech, přinášených zemřelému. Obvykle měl člověk jen jednu, ale panovník jich mohl mít více a bohové jich obvykle měli více vždy, přičemž každá Ka pak zodpovídala za určitou schopnost (nebo jí byla).
Původně byla patrně samostatným božstvem, což bude platit i u dalších probíraných složkách duše. Stejně tak o Ka i o dalších složkách bude platit, že zřejmě původně byly spjaty pouze s králem případně s bohy, teprve později na ně (stejně jako zřejmě na posmrtný život vůbec) získali nárok i prostí smrtelníci. Symbolem – hieroglyfem Ka byly ruce vztyčené v gestu, jež odpovídá našemu „vzdávám se“.
Tím, co snad nejvíce koresponduje s pojmem duše, je Ba. Tato složka duše zřejmě nejvíce odpovídala především homérské psýché. Na rozdíl od ostatních se nepodílela na pozemském životě, aktivní začala být až v okamžiku smrti. Původně patrně hrála roli strážce mrtvého těla. Její význačnou vlastností byla pohyblivost, schopnost být kdekoli. Původně přináležela jen králi a bohům. Ba bohů sestupovaly během obřadů do svých pozemských obrazů, Ba člověka absolvovala, za pomoci Ka, po smrti cestu popisovanou zádušními texty. Zobrazována byla jako pták (jestřáb, sokol?) s lidskou hlavou. Dalo by se říci, že během pozemského života Ba spí a probouzí se v okamžiku smrti? A že mohly existovat způsoby, jak ji probudit už před smrtí? Možná. Ale je to jen má spekulace. V každém případě byla ale duše Ba smrtelná a podléhala verdiktu posmrtného tribunálu, vážení srdce. Se srdcem také zřejmě souvisela.
Tak, jako lze (s výhradou) hovořit o Ba jako o duši, pojmu duch víceméně odpovídá Akh (Ach) – lépe: zářící duch (achu = schopnost vyzařovat, moc ducha). V soudobé české literatuře převládá přepis Ach, v anglické Akh. Dříve se používal přepis Khu. Nutno v této souvislosti podotknout, že původní vokalizace většiny staroegyptských slov je, patrně navždy, zahalena tajemstvím. Některé prameny přiznávají zářícímu duchu Akh existenci nezávislou na ostatcích, jiné nikoli. Důležité je, že se Akh podílí na pozemském životě, po smrti se vydává jinou cestou (zádušní texty se věnují především pouti Ba; kam se ubírá Akh není detailně rozpracováno. Méně vědecky ortodoxní přístupy naznačují, že se vrací do nebe pro další tělo, ale pro myšlenku převtělování ve staroegyptském náboženství neexistují přesvědčivé důkazy. Ovšem ani proti ní…). Zobrazován bývá jako zářící pták. Lze říci, že je nejautonomnější složkou člověka, snad by jej bylo možné přirovnat ke Svatému andělu strážci či, moderněji, k bytostnému Já (Self).
Tolik tedy, víceméně ortodoxně, ale též nemístně stručně, k této závažné problematice. Nutno ale dodat, že její přehledné, důkladné a přitom důvěryhodné podání se v literatuře hledá dosti obtížně, zvláště člověku, jenž není zběhlý v egyptologii.
