Film Ishira Hondy Godžira (který veřejnost zná spíše pod zkomoleným názvem Godzilla) z roku 1964 odstartoval boom filmových monster v Japonsku a je dnes pokládán za klasiku žánru.
Jak tento 54 let starý snímek působil na mne?
Nutno podotknout, že jsem od něj neočekával příliš. Čekal jsem laciné triky, sebeparodující kouzlo nechtěného a spíše nostalgickou zábavu než hlubší filmový zážitek. Takový dojem ve mně vyvolal film Gappa (z roku 1967), který mne jako dítě uchvátil a jako dospělého rozesmál. Godžira však byla jiná. Ano, jsou zde na dnešní dobu naivní triky, reálná auta či vrtulníky se mění v rozšlápnuté makety, jejichž kašírovanost je občas do očí bijící, přesto však Godžira působí mnohem vyspěleji než o třináct let mladší Gappa. Jedním z důvodů, proč je snímek po vizuální stránce působivý i nyní, je patrně skutečnost, že jde o film černobílý a použité triky nepůsobí v kontrastu k reálnému prostředí tak křiklavě. Celkově působí vizuální stránka filmu příjemně expresionistickým dojmem a zvláště scény monstrem likvidovaného Tokia jsou i dnes nesmírně působivé.
Opusťme ale nyní vizuální stránku filmu a zamysleme se nad jeho příběhem a poselstvím. Děj je vcelku prostý – testy jaderných zbraní v Tichomoří způsobily, že z hlubin vystoupilo pravěké, padesát metrů vysoké a ohnivým dechem vládnoucí monstrum, které – poté, co zničilo několik lodí – začalo ve velkém pustošit pobřeží Japonska. Veškeré pokusy o jeho likvidaci selhávají; netvor přežije pokus zničit jej elektrickým proudem, kanonádou, leteckým útokem… Jedinou nadějí je objev mladého vědce; objev, jehož zveřejnění může ohrozit svět ještě více, než sama Godžira…
Ve filmu mne poněkud rušily vědecké nesmysly v podobě dva miliony starých jurských nesttvůr spolužijících v hlubinách (a tedy bez potřeby vzdušného kyslíku) s trilobity; o ohnivém dechu, jímž ještěr vládne ani nemluvě atd. atd.
To ale ve skutečnosti není zvlášť důležité, protože Godžira není dinosaurus, ale drak… Je zosobněním ničivých sil přírody, která „vrací úder“, jejž dostala v podobě rozpoutaného nukleárního pekla. Zde je nutno připomenout sílu japonského traumatu z jaderných zbraní, která se mimo jiné objevuje i ve filmu – Godžirou zničené Tokio velice připomíná trosky Hirošimy a problematika radiace je ve filmu všudypřítomná…
Příroda tedy v podobě nezničitelného netvora vrací úder lidstvu – a ten úder je slepý a ničivý. Godžira neútočí na ty, kdo to zavinili, útočí prostě na lidi jako takové, aniž by rozlišovala mezi nevinnými a viníky. Nemá žádný konkrétní cíl, prostě se vynoří z hlubin a zanechává za sebou spoušť. Přeneseme-li sdělení na symbolickou rovinu v intencích hlubinné psychologie, pak vědomá zpupnost (hybris) člověka probouzí nezkrocené síly nevědomí, které mají potenciál jej zničit. Totéž bychom mohli říci o kolektivním vědomí a kolektivním nevědomí lidstva. Současně je ale třeba vzít v potaz i doslovnější pojetí – tedy že Země skutečně vnímá co na ní my lidé tropíme a konkrétně jaderný výbuch je pro ni velmi citelný.
Zajímavé je vyústění filmu – Godžira může být zničena pouze použitím dalšího destruktivního plodu lidského vědomí, další potenciální zbraně hromadného ničení. Film tak sděluje, že se lidstvo ocitá na ostří nože, kdy bude muset balancovat mezi dvojím zničemím: buď katastrofou, jíž si přivodí samo (jaderná válka) nebo rozbouřenými silami přírody. Řešením, které film nabízí, je zodpovědný přístup k vlastnímu tvůrčímu potenciálu. Tedy nikoli odklon od vědy, ale její etizace – a to někdy i za cenu oběti nejvyšší.
Závěrem tedy mohu říci, že mne Godžira velice příjemně překvapila a potěšila. Za shlédnutí rozhodně stojí i nyní – zvláště proto, že problematika, jíž se snímek věnuje, je (i přes změny, k nimž ve světě od jeho vzniku došlo), stále aktuální…
