Existuje mnoho různých „spouštěčů“ recidivy. Jedním z nich je – i když by to laika možná nenapadlo – úspěch…
Ve své praxi jsem již několikrát zažil, že se klientovi začalo dařit, získal novou, dobře placenou, práci, našel si partnerku a jejich vztah se slibně rozvíjel a pak přišla jako blesk z čistého nebe recidiva a vše, co bylo – obvykle s nemalým úsilím – vybudováno, přišlo vniveč. Někdy klient recidivu zvládl, přeléčil se a byl schopen pokračovat v cestě. Někdy nikoli…
Pokaždé, když se setkám s takovýmto případem, jsem ohromen mocí, kterou droga nad závislým má. Rozum závislému říká, že stačí jediný doušek alkoholu a vše, co bylo pracně vybudováno a získáno – dobrá práce, uspokojující a láskyplný vztah, vize životní perspektivy… – bude ztraceno. Ale cosi uvnitř v duši závislého disponuje mocí, na kterou je někdy i vědomí hrozby velkých a bolestných ztrát krátké. Vyvolává to ve mně pocit respektu a pokory…
Ale vraťme se k problematice úspěchu jako spouštěče recidivy. Poté, co člověk trpící závislostí překoná počáteční problémy, vydrží abstinovat a uspořádá si život, nastává okamžik, kdy skutečně vidí plody svého úsilí. Často se instinktivně touží odměnit a odměna prostřednictvím drogy je v mysli pevně zakořeněna. Takový člověk rovněž ztrácí ostražitost. Může začít věřit, že „to možná zvládne ukočírovat“. A někdy člověku se závislostí nezbývá než jednou, dvakrát, vícekrát na vlastní kůži prožít, že „to“ opravdu nejde. Dokud vůle střízlivět sídlí pouze v rozumu, ve vědomí, může být snadno přemožena silnějšími impulsy z hlubin podvědomí. Bolestné zkušenosti s recidivami jsou někdy prostě nezbytné… Důležitá je pokora – dokud závislý se svou nemocí bojuje, ale nepřijme ji s pokorou, neskloní se před mocí, kterou nad ním má, ztroskotává často (poté, co překoná mnoho různých krizí negativního charakteru) právě ve chvíli, kdy se daří – neboť právě v takových chvílích se nedostatek pokory projeví nejspíše. Ke vzdoru a odporu, které fungují při klasické podobě krize, a jež by se daly charakterizovat slovy „toto mě nezlomí!“ stačí vůle a odhodlání. Ale když se ocitne nahoře, může snadno ztratit soudnost a ze svých výšin spadnout.
Jak lze takovým situacím v terapeutickém procesu předcházet? Především je třeba mít na vědomí, že nejen těžké životní krize, ale paradoxně i úspěchy mohou být kamenem úrazu. Bývá užitečné vést klienta k tomu, aby se naučil odměňovat sám sebe jinak než alkoholem. Jeden můj klient zjistil, že jej nesmírně uspokojuje, když si po práci koupí zmrzlinu. Pak už nemá myšlenky na pivo, které si v minulosti za odměnu dopřával. Dále je třeba pracovat s klientem na úrovni tělové zkušenosti, pocitů a prožívání. Dobré je zpracovávání minulých zkušeností s recidivami. Velice užitečné je pracovat s klientem na umění „pouštět“ věci, předávat je „Vyšší moci“ neboli samoléčivým procesům v nevědomí. Důležitá je harmonická rovnováha vnitřní měkkosti a disciplíny…
To všechno může pomoci, ale někdy je i přesto recidiva nevyhnutelná. V tom případě je třeba ji pokud možno s klientem zvládnout, přeléčit a využít jako terapeutický faktor. Ale někdy to prostě nedopadne dobře ať děláte, co děláte…
Pokaždé, když se setkám s takovýmto případem, jsem ohromen mocí, kterou droga nad závislým má. Rozum závislému říká, že stačí jediný doušek alkoholu a vše, co bylo pracně vybudováno a získáno – dobrá práce, uspokojující a láskyplný vztah, vize životní perspektivy… – bude ztraceno. Ale cosi uvnitř v duši závislého disponuje mocí, na kterou je někdy i vědomí hrozby velkých a bolestných ztrát krátké. Vyvolává to ve mně pocit respektu a pokory…
Ale vraťme se k problematice úspěchu jako spouštěče recidivy. Poté, co člověk trpící závislostí překoná počáteční problémy, vydrží abstinovat a uspořádá si život, nastává okamžik, kdy skutečně vidí plody svého úsilí. Často se instinktivně touží odměnit a odměna prostřednictvím drogy je v mysli pevně zakořeněna. Takový člověk rovněž ztrácí ostražitost. Může začít věřit, že „to možná zvládne ukočírovat“. A někdy člověku se závislostí nezbývá než jednou, dvakrát, vícekrát na vlastní kůži prožít, že „to“ opravdu nejde. Dokud vůle střízlivět sídlí pouze v rozumu, ve vědomí, může být snadno přemožena silnějšími impulsy z hlubin podvědomí. Bolestné zkušenosti s recidivami jsou někdy prostě nezbytné… Důležitá je pokora – dokud závislý se svou nemocí bojuje, ale nepřijme ji s pokorou, neskloní se před mocí, kterou nad ním má, ztroskotává často (poté, co překoná mnoho různých krizí negativního charakteru) právě ve chvíli, kdy se daří – neboť právě v takových chvílích se nedostatek pokory projeví nejspíše. Ke vzdoru a odporu, které fungují při klasické podobě krize, a jež by se daly charakterizovat slovy „toto mě nezlomí!“ stačí vůle a odhodlání. Ale když se ocitne nahoře, může snadno ztratit soudnost a ze svých výšin spadnout.
Jak lze takovým situacím v terapeutickém procesu předcházet? Především je třeba mít na vědomí, že nejen těžké životní krize, ale paradoxně i úspěchy mohou být kamenem úrazu. Bývá užitečné vést klienta k tomu, aby se naučil odměňovat sám sebe jinak než alkoholem. Jeden můj klient zjistil, že jej nesmírně uspokojuje, když si po práci koupí zmrzlinu. Pak už nemá myšlenky na pivo, které si v minulosti za odměnu dopřával. Dále je třeba pracovat s klientem na úrovni tělové zkušenosti, pocitů a prožívání. Dobré je zpracovávání minulých zkušeností s recidivami. Velice užitečné je pracovat s klientem na umění „pouštět“ věci, předávat je „Vyšší moci“ neboli samoléčivým procesům v nevědomí. Důležitá je harmonická rovnováha vnitřní měkkosti a disciplíny…
To všechno může pomoci, ale někdy je i přesto recidiva nevyhnutelná. V tom případě je třeba ji pokud možno s klientem zvládnout, přeléčit a využít jako terapeutický faktor. Ale někdy to prostě nedopadne dobře ať děláte, co děláte…
