aneb O Spánku a Probouzení
MOTTO:
Horníček: Kdy procitáte?
Werich: chvíli nechápe Prosím?
Horníček: Kdy pro-ci-tá-te?
Werich: opět chvíli nechápavě přemýšlí … To je latinsky?
Horníček: To snad ne, proboha ? To bych ani nerozuměl.
Werich: To je „De procitáte“?
Horníček: Né kde. Kdy?
Werich: Ne kde, kdy. „Dé procitáte“ jako je „De profundis“?
Horníček: Ale né, to už je úplně vaše věc, to bychom se neptali. To ne.
Werich: „Dé procitáte“ …
Horníček: … No kdy vy ráno …
Werich: Á … kdy procitám!
Horníček: Nó!
Werich: Verwechslauschen, že ano ? Jakmile se probudím.
Horníček: Jakmile se probudíte … A probouzíte se …
Werich: Hned po procitnutí … před procitnutím …
Horníček: Á … takže … po … před … ano … A mezi tím?
Werich: Mezitím mám pomalý metabolismus.
(předscéna ze hry W+V „Těžká Barbora“)
Možná vám moje úvahy připadnou poněkud nesouvislé, ale pokuste se souvisle zachytit Sen. Pojmeme-li vyprávění o Skutečnosti jako o Snu, musíme hovořit nesouvisle. Tak činí i David Lynch ve svém filmovém převyprávění Duny Franka Herberta, jejímž shlédnutím jsem zaplnil jednu ze svých kulturních mezer. Nepřipadla mi, mimochodem, tak nepochopitelná, jak se o ní tvrdí…
Možná, že kdyby se objevila až v devadesátých letech a nikoli v roce 1984, byla by diváky přijata s větším pochopením (a věřím, že Lynch by navíc nebyl nucen k drastickým střihům… doporučuji shlédnout director’s cut neboli delší televizní verzi).
Ostatně Matrix Reloaded je první polovinou dlouhého filmu, stejné by to mohlo – a mělo – být i s Dunou. U Matrixu jsme se naštěstí dočkali (non)revoluce... Žijeme v době Probouzení a tuto dobu (či, lépe řečeno, přijetím tohoto jejího charakteru dostatečnou částí publika a producentů) Lynch poněkud předběhl (v dnešních bouřlivých časech může být i desetiletí let celá věčnost). Ovšemže na myšlence probuzení Spáče nestaví (z filmů) jen Duna, Blade Runner (ten musel čekat celé desetiletí na svou skutečnou verzi!), Totall Recall, Videodrome, Dark City (velmi doporučení hodný film!), Equilibrium, Island… a pochopitelně Matrixová epopej, ale i mnoho dalších kulturních počinů (například strhující muzikál Tommy). Zmiňuji záměrně ty komerční, tedy ty, které nepromlouvají pouze k hrstce intelektuálů, nýbrž kladou si mnohem obtížnější úkol – promlouvat k většině… Troufám si tvrdit, že takových počinů bude přibývat.
Žijeme v době probouzení a začínají to prociťovat nejen výjimeční duchové, jakými byli Aleister Crowley, Ladislav Klíma či Timothy Leary, ale i širší veřejnost. Čím je však toto probouzení, toto proCITání (PRO-CIT-TÁNÍ?)? O jaké vědomí, o jaké cítění tu jde?
Použijme analogii měřítek. Moderní teorie chaosu zdokonalila pradávnou myšlenku Herma Trismegista o analogii makrokosmu a mikrokosmu tím, že objevila, jak se struktury v různých měřítkách až znepokojivě podobají.
Vír, který vznikne při vypouštění vany, je analogický vířivému pohybu galaxie s gravitačním motorem v podobě gigantické černé díry v jejím nitru…
Vyfouknu kouř z cigarety a můžu pozorovat miniaturu grandiózních turbulencí v nitru Slunce…
Mluvíme-li o probouzení, pak proces procitání jednotlivce a možný nový evoluční krok lidstva mohou mít podobné rysy.
O spánku a probouzení jednotlivce něco málo vím. Znám sny, nočních můry, přízraky duše a boj s nimi. Znám i cykly spánku a bdění ve více než v jedné, té nejobvyklejší, rovině.
Pokud naše civilizace spí (a musí spát, má-li spět k probuzení), jaké se jí zdají sny? Filmy, jako je Matrix naznačují, že ten náš civilizační sen začíná nabývat jistých znepokojivých rysů, které jsou již natolik intenzivní, že začínají být brány jako fakt nejen „probuzenými“, ale i samotnými spáči. Mnozí znají ten podivný okamžik, kdy si ve snu uvědomíme, že sníme. Ale to ještě neznamená, že jsme vzhůru. Přesto nám to dává do ruky nástroj k probuzení či k ovládnutí snu. Umíme jej použít? A chceme jej použít? Myslím, že stále ještě nepřišla tak hrozná noční můra, aby se snící lidstvo přirozeně neobávalo stavu bdělosti, – to jest neznáma, jež vždy nahání strach.
Máme-li se poučit z minulosti, připomínám, že podobnou epochou lidstvo zákonitě neprochází poprvé. Celkem dobře zmapovaným obdobím je období tzv. etického zlomu, jež probíhalo od šestého století před Kristem (Lao c‘, Buddha, Zarathuštra, vznik filosofie ve starověkém Řecku, proroci Izraele…). Po Kristu pak následovalo postupné usínání a spánek… Tolik k Osiridovu aeonu. Lze z toho odvodit, že cca první pětina každého aeonu je charakterizována bdělostí a zbytek spánkem? Je snad bdělost chaosem myšlenek, idejí, nápadů a spánek pak jejich uspoŘÁDá(vá)ním? Pak by leccos z toho, co známe, bylo ve skutečnosti obráceně…
A co vy? Jak jste na tom? Spíte? Sníte? A jaký sen? (Spát a snít není totéž!; – dovedete si představit, jakou podobu by měla bezesná fáze spánku lidstva?!)
Nebo se právě probouzíte a mžouráte zalepenýma očima do kalného úsvitu?
Či snad jste již bdělí?
I nejhlubší spánek v sobě obsahuje struktury bdělosti, stejně, jako v sobě bdělost analogicky obsahuje struktury spánku a snu. Všímavý člověk je dokáže objevit.
Závěrem ještě jeden pro někoho snad znepokojivý fakt – po Spánku přichází Probuzení, ale po období Bdělosti přichází únava a přináší s sebou Usínání a Spánek…
