Dalším často diskutovaným etickým tématem je trest smrti, přičemž se nyní bude zabývat argumentací, s níž přichází americký filosof Hugo Adam Bedau v textu Capital Punishment and Social Defense. Na internetu jsem tentokrát neobjevil odkaz na tento článek, ale po pravdě řečeno se jedná o text tak nezáživný, zdlouhavý a úmorný, že jsem měl při četbě chuť autora zabít. Myslím, že mé výpisky vcelku postačí.
I. Poznámky ze semináře
V tématech, která jsme dosud řešili, jsme zatím příliš neoperovali s empirickými daty. V čem je tento problém jiný, že najednou potřebujeme empirická data?
- pojem prevence je inherentně empirický
Za jakých okolností by mohla empirie rozhodnout předchozí témata?
- také se to tam řešilo (schopnost cítit bolest atp.), ale tam jsme se mnohem víc snažili debatovat na základě apriorních pojmů
Proto je to také těžší k diskusi – nejsme schopni od stolu zhodnotit kvalitu empirických významů.
Jaký je typ Bedauovy interpretace? Analogie (se sebeobranou). Tu však neužívá k obhajobě svého stanoviska, nýbrž ji označuje jako to, co obhájci trestu smrti tvrdí, a jeho cílem je ukázat, že ta analogie nesedí. Následně argumentuje na základě empirických dat, což lze pokládat jako podporu teze, že výchozí analogie není správná, tak i jako samostatnou argumentaci.
II. Shrnutí článku Capital Punishment and Social Defense
Analogie se sebeobranou
Trest smrti bývá označován jako společenská varianta sebeobrany. Právo na sebeobranu je spravedlivé, racionální a bere ohled na druhé. Bedau se tedy zabývá tím, co je a co není přiměřenou obranou a tvrdí, že principem sebeobrany je použití takového násilí, které je nezbytné k odvrácení hrozícího nevyprovokovaného násilnému útoku vůči vlastní osobě nebo jinému člověku (v případě ohrožení majetku není použití síly dle autora přípustné), pakliže není možné se střetu vyhnout (například utéct). Uznává, že v praxi je těžké určit, jaká sebeobrana je adekvátní, protože nemusíme mít dostatek informací o útočníkovi a musíme se rozhodovat rychle a často i instinktivně. Proto soudy netrestají ty, kteří užili nepřiměřeného násilí, protože neodhadli správně situaci a jednali pod tlakem. Za těchto okolností je morálně opodstatněné, že agresor musí nést následky svého jednání, i když je tímto následkem jeho smrt.
V případě trestu smrti je však dostatek času na dlouhé úvahy, vyhodnocení alternativ atd. Nelze to srovnat s řešením nečekané agrese. U trestu smrti neexistuje situace, kdy by nebyla alternativa.
Prevence zločinu versus odstrašování
Trest smrti bývá svými zastánci pokládán za nejlepší možnou prevenci a odstrašení. Je tomu skutečně tak? Bedau definuje preventivní počínání a odstrašující počínání jako dvě navzájem nezávislé kategorie, které ovšem často i spolupůsobí. Preventivní opatření je takové, které zabrání zločinu – může jím být zavření zločince do vězení, zabavení zbraně, ale také veřejná výzva občanům, aby byli méně lehkovážní. Odstrašující je takové opatření, které v potenciálním pachateli vyvolá takové obavy z trestu, že se neodváží zločin spáchat, aby se případným důsledkům vyhnul. Může jím být opět zavření do vězení a další tresty. Odstrašení vyvolává změnu psychického stavu pachatele, prevence nikoli.
Trest smrti jako prevence zločinu
Trest smrti je zvláštní tím, že jeho preventivní účinek ruší jeho odstrašující účinek, protože popravený člověk už nemůže být zastrašen. Je zjevné, že – co se týče prevence – popravený člověk zneschopněn spáchat jakýkoli zločin, ale zneschopnění není totožné s prevencí. Zneschopnění by bylo prevencí jen v případě, že by popravený zločinec spáchal nějaký zločin, kdyby nebyl popraven, ale potrestán jiným způsobem, například uvězněním. Jaké máme důkazy o tom, že zneschopnění v podobě trestu smrti jsou skutečnou prevencí? Studie ukazují, že opravení všech usvědčených vrahů by zabránilo množství zločinů, ale jen minimu vražd – méně než jeden z pěti set usvědčených vrahů zavraždí znovu. Nepokračování v kriminální aktivitě se u vrahů vyskytuje stejně často, ne-li častěji, jako u jiných těžkých zločinců.
Tyto skutečnosti ukazují, že rizika spojovaná s pachateli vražd, jsou v tomto směru veřejností značně přeceňována. Popravením všech usvědčených vrahů bychom předešli jen minimu zločinů.
Neexistuje způsob, jak předvídat, který z uvězněných nebo propuštěných vrahů zabije znovu. Proto pokud bychom chtěli zabránit těm málo činům, k nimž dojde, museli bychom popravit všechny usvědčené vrahy. To však žádná moderní společnost nedělá. Je to podobné jako v případě jiných rizik, u nichž nepoužíváme absolutní opatření – nezakazujeme lidem činnosti, které je mohou stát život (například řízení auta), ale přijímáme taková opatření, která rizika snižují, aniž by omezovala lidská práva. Stejně tak by pro nás bylo příliš, kdybychom popravili úplně všechny vrahy. Nechráníme společnost za každou cenu.
Trest smrti jako forma odstrašení
V této části Bedau uvádí, že je celkově obtížné změřit odstrašující účinek různých trestů a například exaktně zjistit, které zločiny, jejichž pachatelé nebyli odstrašeni hrozbou dlouholetého uvěznění, by se nestaly, kdyby byl hrozil trest smrti. Společenští vědci se po padesáti letech výzkumů shodují, že trest smrti neodstrašuje více než hrozba vězení.
Pakliže máme na výběr ze dvou trestů, z nichž oba mají stejný účinek, je morální zvolit ten mírnější. Lidský život je ceněn do té míry, do jaké je prostý bolesti, utrpení, strádání a frustrace, a ceníme-li si lidského života, měli bychom vždy možnost, jež splní účel za cenu menšího utrpení. Pokud se neprokáže, že trest smrti je v odstrašování účinnější než vězení, je třeba jako nástroj odstrašení volit méně tvrdé tresty.
Analýza ceny a přínosu trestu smrti
Plnohodnotná analýza trestu smrti se nemůže omezit jen na analýzu jeho preventivní a odstrašující funkce.
Kliničtí psychologové přinesli důkazy, že trest smrti (na rozdíl od vězení) může některé jedince motivovat ke spáchání vraždy, a to buď proto, že vrah sám touží zemřít a chce, aby jej společnost usmrtila (nemá odvahu či z jiného důvodu nechce vztáhnout ruku sám na sebe), nebo mají představu, že když společnost může legálně zabíjet, mohou i oni. Pokud tomu tak opravdu je, působí trest smrti vysloveně kontraproduktivně.
Dalším významným problémem spojeným s trestem smrti je riziko justičního omylu. Dějiny ukazují četné případy, kdy byl odsouzen a popraven nevinný člověk.
Další cenou, kterou musí společnost v případě trestu smrti zaplatit, jsou zvýšené výdaje za soudní procesy, neboť člověk odsouzený k smrti se téměř jistě odvolá, a také vyšší náklady na hlídání vězňů v celách smrti, jež mnohá vězení uvádějí.
Co kdyby popravy odstrašovaly?
Jaké by to bylo, kdyby trest smrti skutečně měl odstrašující účinek? Bedau říká, že z utilitaristického hlediska nelze zastávat názor, že trest smrti je nemorální jako takový bez ohledu na stav světa. Kdyby kupříkladu popravením vraha došlo ke vzkříšení jeho oběti, jistě by byl tento trest v takovém světě morální. Stejně tak, kdyby zcela prokazatelně svou odstrašující funkcí zachránil spoustu životů.
Pokud by však jeho odstrašující efekt byl sice reálný, ale jen malý, bylo by třeba zvážit další v předchozí části zmíněné faktory, které cenu trestu smrti zvyšují. Je třeba zvažovat všechny eventuality.
Kolik životů viníků vyváží život jediného nevinného?
Nezodpovězenou otázkou, kterou musí vzít utilitaristé v potaz, je, jak moc prospěšný by musel trest smrti být, aby bylo oprávněné jej zavést. Bedau přichází s myšlenkovými experimenty, jejichž podstatou je úvaha, kolik zachráněných životů nevinných lidí musí poprava zachránit, aby byla ospravedlnitelná. Ukazuje, že je rozdíl, pokud by jeden život popraveného viníka zachránil deset nevinných životů a když by to byla jen polovina života (dvě popravy by vedly k záchraně jednoho člověka). Co kdyby popravení všech vrahů snížilo roční počet vražd na 5000, zatímco popravení každého desátého by počet vražd ročně snížilo na 5001? Bylo by oprávněné popravit všechny, abychom ušetřili jeden nevinný život ročně? Pakliže přikládáme i životu viníka nějakou hodnotu, nemůžeme se takovým kalkulacím vyhnout. A skutečnost je taková, že i kdybychom popravovali všechny vrahy, efekt by byl sotva znatelný. Tudíž pokud jsou trest smrti a uvěznění v podstatě srovnatelné, nelze pro trest smrti argumentovat z hlediska ochrany společnosti.
Spravedlivá justice a trest smrti
V poslední části příspěvku Bedau argumentuje tím, že podle amerických statistik převládají mezi odsouzenými k smrti chudí černí muži, tedy že systém je nespravedlivě vychýlený. Ukazuje se, že lidé, kteří byli v USA odsouzeni k smrti, nebyli „nejhorší z nejhorších“, ale lidé, kteří si nemohli dovolit kvalitní obhájce ani odvolání, lidé, kteří si nemohli dovolit sympatické svědky atp. Typickou ukázkou rasových předsudků jsou v tomto směru hrdelní tresty za znásilnění (do roku 1977): Černí násilníci byli odsuzováni k smrti podstatně častěji něž bílí, zválště pak pokud znásilnili bílou ženu.
Pokud nějaký trest takto svádí k uplatnění rasových předsudků a je ve většině případů trestem pro chudé, není spravedlivý.
III: Kritika Bedauova článku
- Ač nejsem příznivcem trestu smrti, musím říci, že mi Beauova argumentace připadala místy dosti slabá a problematická. Ztotožňuji se s názorem, že trest smrti není analogický k sebeobraně a to z důvodů, které udává Bedau, ale nikoli absolutně. Jsou případy, kdy jiná alternativa, jak zajistit ochranu nevinných neexistuje a je třeba je vzít v potaz: Jedná se především o válečný stav a výjimečný stav (extrémní živelná katastrofa, epidemie…), kdy instituce, jako je vězení, nepřichází v úvahu. Je zjevné, že v takových situacích se zvyšuje pravděpodobnost justičního omylu, ale i tak je v zájmu společnosti, aby byla práva obvykle viníkovi přiznávaná, omezena. Za normálního chodu společnosti však Beauova argumentace platí.
- Argumentace, že stejně, jako nezakazujeme auta, nepopravujeme všechny vrahy, i když by se tím mohlo zachránit několik nevinných životů, je neadekvátní analogií, jak ostatně zaznělo na semináři. Nicméně existuje plausibilní argument, proč nepopravit všechny vrahy, i kdyby to vedlo k zachránění životů několika nevinných: Nebylo by to spravedlivé. Intuitivně cítíme, že existují různé motivy pro vraždu a že vražda v afektu, jíž viník lituje, sám se udá policii atd., je něco jiného, než promyšlená chladnokrevná vražda naplánovaná a provedená bezcitným psychopatem. Zde mimochodem poznamenávám, že justice často hodnotí, coby brutální, přísněji vraždy, u nichž je kolem spousta krve, přičemž ve skutečnosti rozseknutí hlavy sekerou způsobuje méně utrpení než třeba uškrcení.
- Co se týče argumentace ekonomičnosti či neekonomičnosti trestu smrti, to neumím dost dobře posoudit. Intuitivně mi připadá trest smrti levnější než doživotí, ale je fakt, že v USA tráví odsouzenci v celách smrti dlouhé roky i desetiletí.
- Autor zcela pomíjí diskusi ohledně uspokojení pozůstalých po zavražděném, tedy roli trestu smrti jako spravedlivé odplaty. A mnozí pozůstalí se skutečně poprav zúčastňují a jsou spokojeni. Otázkou samozřejmě je, zda uspokojení práva na pomstu patří do právního řádu. Možná se k této záležitosti ještě vrátím.
- Ohledně ceny života pachatele vraždy: Připadá mi celkem zajímavé, že s trestem smrti souhlasí např. američtí konzervativci spojení s evangelikálním křesťanstvím. Nesnižuje trest smrti šanci viníka činit pokání, obrátit se atd.?Osobně souhlasím s tím, co zaznělo na semináři: I doživotně odsouzený vrah má ještě určitou šanci se napravit a určitým způsobem alespoň zčásti přinést společnosti nějaké odškodnění, vytvořit nějaké hodnoty. Pakliže můžeme (máme prostředky) člověku takovou šanci dát, měli bychom tak učinit.
- Co se týče diskriminačního užití trestu smrti: To ovšem poukazuje na diskriminační justici jako takovou a samozřejmě to velice účinně zviditelňuje celý problém. Nicméně je třeba podotknout, že pokud by se nezměnila justice jako taková, vedlo by zrušení trestu smrti v USA pouze k tomu, že chudí černí muži by byli za vraždy častěji odsuzováni na doživotí než bohatí bílí. Nebylo by to tak kruté, ale bylo by to v principu stejně nespravedlivé. Osobně jsem toho názoru, že nespravedlnost soudní moci je přímo úměrná míře její zprivatizovanosti. Dokud si bude moci bohatý obstarat kvalitnější právní službu než chudý, bude rovnost před zákonem do značné míry iluzorní. Ale to už je nad rámec diskuse o trestu smrti, proto je nejvyšší čas skončit a přenechat slovo případným diskutujícím
