Dnes nabízím k přečtení sugestivní Goethovu báseň o tom, že děti bychom měli brát vážně. Skutečnost, že MY něco nevidíme, ještě neznamená, že TO neexistuje…
Jan Wolfgang Goethe: Král duchů.
Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?
Otec to s dítětem domů jedou;
synáčka milého v náručí má
a tiskne a hřeje a objímá!
„Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?“ –
„“Tatíčku, což krále duchů nevidíš?
Hle, krále se srstí a s korunou!““ –
„Mé dítě, jen vodní to páry jsou.“
‚Pojď, dítě milé, pojď ke mně sem!
Zde krásně spolu pohrajem;
má louka je pěkná, květnatá,
a máti moje má šat ze zlata.‘
„“Ach táto, tatíčku, slyšíš-li nyní,
jaké mi král sliby tajně činí?““ –
„Spokoj se, mé dítě, a bázně nech;
suchéť to listí šumí po sadech.“
‚Pojď, dítě zlaté, pojď jen se mnou,
mé dcerky ti pilně sloužit budou;
mé dcerky. ty v noci tance mají,
ve spánek tě tancujíc uzpívají.‘
„“Ach táto, tatíčku, což nevidíš
těch dcerek králových tam vody blíž?““ –
„Vidím, vidím to, mé dítě milé:
vrby jsou to šeré a vyhnilé.“
‚Aj, rád tě mám, jsi švarný, musím tě mít;
a sám-li nepůjdeš, chci síly užít.‘ –
„“Ach táto, tatíčku! Již po mně sahá,
král duchů již v moci své mne má!““
I hrůza jest v otci a dává se v cval,
své úpící dítě v náručí jal;
přijíždí do dvorce v mysli traplivé,
leč dítě v náručí již – neživé.
Přel. Karel Jaromír Erben.
(Čítanka pro pokračovací kursy při školách měšťanských, v Praze nákladem J. Otty, 1908; s. 57-58; pozn. text nebyl upraven dle současných pravopisných norem)
—
Zapátrejte v paměti a ponořte se do svých nejstarších vzpomínek. Snad si vzpomenete na podivné věci, které vám dospělí nevěřili…
A až uslyšíte z dětských úst, že pod postelí je bubák, pokuste se místo mávnutí rukou raději zbystřit zrak!
—
V dalším pokračování knihomolského seriálu poznáte S. K. Neumanna nikoli jako zpitomělého autora „Rudých zpěvů“, ale jako mladého perspektivního neopohana!