Simon (prostě Simon, žádné příjmení) je Američan, jenž se proslavil především díky vydání své verze Necronomiconu (tzv. babylónská). Od roku 1984 po něm není ani vidu ani slechu, jen se občas objeví nějaká nová kniha. Podobně jako tomu bylo u Necronomiconu zvolil zajímavé téma zabývající se především tou oblastí magie, které se často (a podle mne nepřesně) říká černá.
Ve své knize zkoumá Simon, nakolik byli katoličtí kněží ovlivněni magií a nakolik byla moderní evropská magie ovlivněna právě katolickými kněžími. Vychází z Grimoáru papeže Honoria III. – nevěří sice, že by byl napsán zmíněným papežem, ale poukazuje na skutečnost, že grimoár byl bezpochyby napsán pro kněze, protože pouze kněz může provádět rituály, jejichž součástí je posvěcení chleba a vína. Podle všeho byl také duchovním napsán, přinejmenším jeho první, démonologická, část. Proč by však kněží potřebovali praktikovat magii? Simon sleduje dvě linie vysvětlení. Jednou z nich je prosté pokušení plynoucí z moci, jež byla knězi dána – moc katolického kněze je obrovská proto, že svátosti, které uděluje, nezávisejí na jeho morálních kvalitách. Dále má schopnosti exorcisty a pokud je schopen démony vyhánět, plyne z toho, že je umí také přivolat. Autor je toho názoru, že je vcelku pochopitelné, že takovému pokušení podlehli nejen řadoví kněží, ale i biskupové a zřejmě i několik papežů. Druhou linií, kterou autor sleduje, je přetrvávání pohanských představ a zvyklostí na venkově. Rolníci očekávali, že nový bůh (a potažmo i jeho kněz) pro ně bude dělat to, co dříve dělali bohové pohanští. Od kněze tedy neočekávali pouze duchovní služby, ale především služby magického charakteru týkající se uzdravování dobytka, úrody a podobně. Simon ukazuje, že tato role kněží přetrvávala na evropském venkově až do 18. století. Je tedy logické, že praktická magie agrárního typu, která tvoří poslední část Honoriova grimoáru, byla pro kněze zajímavá.
Autor se dále v knize zabývá problematikou černé mše, jež rovněž vyžaduje odpadlého, ale vysvěceného, kněze, a srovnává ji s tantrickými praktikami cesty levé ruky, dále pak vlivem okultních skupin na katolickou církev, kdy rozebírá různá zajímavá spiknutí a politické machinace, jež málem vedly na začátku 20. století ke zvolení (tajného) zednáře a okultisty kardinála Rampolly papežem. Všímá si také problematiky vatikánského bankovního skandálu, který ovšem s magií souvisí už jen volně. Vcelku se zde jedná o docela zajímavé drby o zednářství, okultsmu a Vatikánu…
Je tomu skutečně tak, že evropskou magickou tradici významnou měrou ovlivňovali odpadlí kněží? Pokládám to za možné, i když se domnívám, že by si tato problematika zasloužila mnohem podrobnější studii – Simonův text má pouhých 72 stran a je tak spíše uvedením do problematiky než vyčerpávající studií.
Druhou část knížky tvoří překlad zmíněného Grimoáru papeže Honoria III. Je rozhodně zajímavé si jej přečíst, i když podle něj už v současné době asi nikdo magii praktikovat nebude. Ale i v tak starém textu lze hledat inspiraci pro vlastní praxi…
Závěrem se zmíním o překladu – místy je poněkud toporný a kniha by si zasloužila lepší redakční práci. Občasné nepřesnosti v překladu však nejsou na překážku k porozumění textu. Knihu vydaly Levné knihy (KMa) a stojí pouhých 29Kč, což je cena vpravdě lidová. Docela by mne zajímalo, jak se Levným knihám podařilo spojit se se Simonem, získat autorská práva a ještě to vydat tak levně. Nebo že by se neptaly? Kdo ví. Třeba se z produkce Levných knih dočkáme i levného Necronomiconu 😉
