Letos jsem poprvé pobyl Mezi světy. Tedy – mezi světy pobývám prakticky pořád, ale Mezi světy jsem pobyl poprvé. Jaké dojmy si z tohoto setkání českých magiků odnáším?
Předně musím říci, že z určitých důvodů budu schopen celou akci komplexně vyhodnotit až o něco později, tipoval bych, že za pár měsíců, v době, kdy mi bude jasné to, co mi nyní jasné není. Ano, vím, že mluvím v hádankách – a tak to také zůstane, dokud nezapadne jeden důležitý střípek mozaiky, bez nějž nedokáži vytvořit celkový obraz. Bude to pozoruhodný obraz, tak či onak. Ale dosti hádanek a obraťme se ke střípkům, o nichž otevřeně hovořit lze:
Atmosféra byla skvělá hned od začátku. Lidé se trousili sem tam, Cody se snažil organizovat a vysvětlovat, co jest v penzionu u Výletů zapovězeno, a celá ta sebranka působila podobným dojmem, jako pytel blech, z něhož polovinu kdosi vysypal v místní hospodě…
Moje katastrofální paměť na lidi vedla k tomu, že jsem byl permanentně ve střehu a snažil se odezírat z očí potkávaných lidí, s kým se znám a s kým nikoli. Nakonec se vše obešlo bez trapasu a nastal druhý obvyklý problém: Zapamatovat si jména, přezdívky či magická jména lidí, kteří se mi představili. Ovšemže to nešlo, takže jsem se pak po zbytek pobytu věnoval jmennému rekonstrukcionismu, kdy jsem analyzoval seznam přítomných, který jsem si před cestou prozřetelně vytiskl, a vylučovací metodou hádal možná jména těch, kteří mi vypadli z hlavy…
Ale dosti již osobních postesků na adresu nesnesitelně svévolné paměti a nyní k programu.
Nutno podotknout, že zaručeně nejzajímavějším programem byl pokec v kuloárech, hospodě a přede dveřmi penzionu (cigárplac). Osobně mi nejvíce utkvěly rozhovory s Lindou Dragonari, fra. Eirixionem, Namezem, Merim a Otakarem ((ex?)Galenem Growem).
Druhou nejzajímavější částí programu byly rituály. Cody uspořádal rituál k uctění mezopotamského boha ohně Girry. Znamenalo to pro mne, že jsem se musel naučit dvě věty v jakémsi jazyce, o němž jsem si nebyl zcela jistý, jestli to je nebo není sumerština, což trošku poškádlilo můj perfekcionismus. Rituál byl skvělý stejně jako sám Girra.
Druhý rituál, jehož jsem se zúčastnil, proběhl v režii Lindy Dragonari. Byl v něm velmi dramaticky a pro zúčastněné docela adrenalinově zpřítomněn příchod Ragnaröku coby střetu prvopočátečních principů ohně a ledu. Linda, Tygr a Meri si zaslouží moji poklonu, stejně jako sova v lese, která přesně věděla, kdy má zahoukat.
Proběhly i další rituály, jichž jsem se neúčastnil.
Přirozeně nelze opomenout přednášky. Některé byly vynikající formou i obsahem, některé jen formou nebo jen obsahem, z některých jsem odešel před koncem…
Zvláště mne oslovily tyto: Tygrovo povídání o totemových zvířatech a práci s nimi z pohledu postmoderního šamanismu (včetně řízené meditace, díky níž jsem se opět setkal se svým nejskrytějším zvířetem síly), Namezova přednáška o kvantové fyzice v souvislosti s magií (oceňuji zvláště srozumitelnost, pokud Namez je či bude pedagog, bude vynikající pedagog!), přednáška Catalessi o jí vynalezené runové divinační metodě spojená s velmi užitečným návodem, jak o runách a o písmenech přemýšlet z tvarového hlediska, a Mobova přednáška o pokračovatelích thelémského proudu – zvláště pak diskuse o Bertiauxovi. Nezapomenutelná byla i přednáška Lindy Dragonari Pohanství dnes, v níž šlo mimo jiné o to, zda správné pohanství má být něco jiného než skanzen či folklórní kroužek a není vůbec od věci prosit bohy o pomoc, pokud nám kupříkladu zkolabuje počítač… Pozoruhodný byl i Otakarův seminář alikvótních zpěvů. Myslel jsem si, že se budu stydět, ale nakonec jsem se ani moc nestyděl a vydával jsem všemožné divné zvuky vcelku bez uzardění.
Zcela soukromou záležitostí byly procházky blízkým lesoparkem, ať už v tichu nebo při poslechu Pavlici. Často byla mlha či drobně pršelo, bylo to velmi melancholické. Zvláště, když jsem narazil na místní hřbitov s desítkami pohřbených jeptišek, mnichů a farářů… S hřbitovem nesousedil, jak by se dalo očekávat, kostel, ale poněkud zchátralá budova třípatrové sýpky. V sobotu v noci jsem v tom lesíku navíc zabloudil, byla hustá mlha zmléčnělá svitem Luny, bylo to nádherné bloudění. A stromy, stromy byly znepokojivě lovecraftovské – přesně tak, jak o tom píše Hine v Pseudonomiconu.
Už dlouho jsem nestrávil tak zajímavé a podnětné dny, které nedokázaly pokazit ani časté bolesti hlavy a pálení žáhy, které mě průběžně trápily, a ani jiné drobné nepříjemnosti, které by mi pobyt za jiných okolností mohly otrávit. Ani trošku se mi nechtělo vrátit se z toho mezisvětí domů…
Z osobního hlediska jsem získal mnohé – především jednu novou a nečekanou perspektivu, nečekaný pohled na sebe sama a na dění klem sebe. V tomto smyslu jsem se opravdu ocitl mezi světy. Ale to je skutečně hodně osobní a více třeba za těch pár měsíců…
Doufám, že organizátoři nepřišli o nervy a že nejpozději za rok budu mít možnost prožít další úžasná setkání Mezi světy…
Atmosféra byla skvělá hned od začátku. Lidé se trousili sem tam, Cody se snažil organizovat a vysvětlovat, co jest v penzionu u Výletů zapovězeno, a celá ta sebranka působila podobným dojmem, jako pytel blech, z něhož polovinu kdosi vysypal v místní hospodě…
Moje katastrofální paměť na lidi vedla k tomu, že jsem byl permanentně ve střehu a snažil se odezírat z očí potkávaných lidí, s kým se znám a s kým nikoli. Nakonec se vše obešlo bez trapasu a nastal druhý obvyklý problém: Zapamatovat si jména, přezdívky či magická jména lidí, kteří se mi představili. Ovšemže to nešlo, takže jsem se pak po zbytek pobytu věnoval jmennému rekonstrukcionismu, kdy jsem analyzoval seznam přítomných, který jsem si před cestou prozřetelně vytiskl, a vylučovací metodou hádal možná jména těch, kteří mi vypadli z hlavy…
Ale dosti již osobních postesků na adresu nesnesitelně svévolné paměti a nyní k programu.
Nutno podotknout, že zaručeně nejzajímavějším programem byl pokec v kuloárech, hospodě a přede dveřmi penzionu (cigárplac). Osobně mi nejvíce utkvěly rozhovory s Lindou Dragonari, fra. Eirixionem, Namezem, Merim a Otakarem ((ex?)Galenem Growem).
Druhou nejzajímavější částí programu byly rituály. Cody uspořádal rituál k uctění mezopotamského boha ohně Girry. Znamenalo to pro mne, že jsem se musel naučit dvě věty v jakémsi jazyce, o němž jsem si nebyl zcela jistý, jestli to je nebo není sumerština, což trošku poškádlilo můj perfekcionismus. Rituál byl skvělý stejně jako sám Girra.
Druhý rituál, jehož jsem se zúčastnil, proběhl v režii Lindy Dragonari. Byl v něm velmi dramaticky a pro zúčastněné docela adrenalinově zpřítomněn příchod Ragnaröku coby střetu prvopočátečních principů ohně a ledu. Linda, Tygr a Meri si zaslouží moji poklonu, stejně jako sova v lese, která přesně věděla, kdy má zahoukat.
Proběhly i další rituály, jichž jsem se neúčastnil.
Přirozeně nelze opomenout přednášky. Některé byly vynikající formou i obsahem, některé jen formou nebo jen obsahem, z některých jsem odešel před koncem…
Zvláště mne oslovily tyto: Tygrovo povídání o totemových zvířatech a práci s nimi z pohledu postmoderního šamanismu (včetně řízené meditace, díky níž jsem se opět setkal se svým nejskrytějším zvířetem síly), Namezova přednáška o kvantové fyzice v souvislosti s magií (oceňuji zvláště srozumitelnost, pokud Namez je či bude pedagog, bude vynikající pedagog!), přednáška Catalessi o jí vynalezené runové divinační metodě spojená s velmi užitečným návodem, jak o runách a o písmenech přemýšlet z tvarového hlediska, a Mobova přednáška o pokračovatelích thelémského proudu – zvláště pak diskuse o Bertiauxovi. Nezapomenutelná byla i přednáška Lindy Dragonari Pohanství dnes, v níž šlo mimo jiné o to, zda správné pohanství má být něco jiného než skanzen či folklórní kroužek a není vůbec od věci prosit bohy o pomoc, pokud nám kupříkladu zkolabuje počítač… Pozoruhodný byl i Otakarův seminář alikvótních zpěvů. Myslel jsem si, že se budu stydět, ale nakonec jsem se ani moc nestyděl a vydával jsem všemožné divné zvuky vcelku bez uzardění.
Zcela soukromou záležitostí byly procházky blízkým lesoparkem, ať už v tichu nebo při poslechu Pavlici. Často byla mlha či drobně pršelo, bylo to velmi melancholické. Zvláště, když jsem narazil na místní hřbitov s desítkami pohřbených jeptišek, mnichů a farářů… S hřbitovem nesousedil, jak by se dalo očekávat, kostel, ale poněkud zchátralá budova třípatrové sýpky. V sobotu v noci jsem v tom lesíku navíc zabloudil, byla hustá mlha zmléčnělá svitem Luny, bylo to nádherné bloudění. A stromy, stromy byly znepokojivě lovecraftovské – přesně tak, jak o tom píše Hine v Pseudonomiconu.
Už dlouho jsem nestrávil tak zajímavé a podnětné dny, které nedokázaly pokazit ani časté bolesti hlavy a pálení žáhy, které mě průběžně trápily, a ani jiné drobné nepříjemnosti, které by mi pobyt za jiných okolností mohly otrávit. Ani trošku se mi nechtělo vrátit se z toho mezisvětí domů…
Z osobního hlediska jsem získal mnohé – především jednu novou a nečekanou perspektivu, nečekaný pohled na sebe sama a na dění klem sebe. V tomto smyslu jsem se opravdu ocitl mezi světy. Ale to je skutečně hodně osobní a více třeba za těch pár měsíců…
Doufám, že organizátoři nepřišli o nervy a že nejpozději za rok budu mít možnost prožít další úžasná setkání Mezi světy…