Jako člověk studující magii rád čas od času navštívím stránky Klubu skeptiků. Pokládám je za vynikající a doporučeníhodný nástroj každého, kdo se zabývá magií, zvláště pak magií pragmatickou či postmoderní, tedy nikoli magií jako formou náboženství (tzv. „vysoká magie“).
Takovou magii bychom mohli definovat třeba jako umění dosahovat výsledků řekněme poněkud nestandardními cestami, založenými na cílených změnách psychiky pomocí utilitární implantace víry a účelové manipulace s vnitřní realitou, přičemž verifikovatelnost dosažených výsledků je vždy sporná (nutno dodat, že mág není vědec a dosáhne-li kýženého výsledku, může být spokojen). Zatímco věřící člověk, včetně věřícího mága, automaticky přijímá nějaké dogma a to nutkavě hájí proti každému, kdo by se opovážil je zpochybnit, postmoderní mág by měl zacházet s vírou jako s nástrojem, který je užitečný v rámci kontextu magické práce, ale neměl by se stát jeho světonázorem. Pěkným příkladem je Jozef Karika, který ve svém Kurzu praktickej mágie uvádí, že z pozice běžného člověka na magii nevěří. Potíž nastane ve chvíli, kdy magik přijme nějakou víru jako fakt a začlení ji do svého všednodenního světonázoru. To se může snadno stát. Pokud se totiž setkáváme v kontextu magické práce s nějakým fenoménem či máme opakující se zkušenost, a v rámci svého studia narazíme na popis stejného fenoménu či stejné zkušenosti, můžeme spolu s tímto popisem automaticky přijmout i interpretační model s tímto popisem spjatý. A malé dogma je na světě…
Obvykle si toho ani nepovšimneme, dokud nás s tímto faktem někdo nekonfrontuje. Až v okamžiku, kdy svou víru začneme emotivně hájit, si uvědomíme, že něco není v pořádku – v tom lepším případě (kdy už máme za sebou nějaké ty introspektivní techniky). Případně názor oponenta odmítneme, protože „my prostě víme, že to tak je, tečka.“
Říká se také, že čím člověk zachází, tím také schází. Užíváme-li víru jako nástroj, můžeme v nestřeženém okamžiku nějaké formě víry podlehnout. Neboli, jak píše Karika, „je nutné se vyvarovat klamu hermetismu, kabaly či astrologie, které se domnívají vysvětlovat tam, kde jen osobitým jazykem popisují.“ (KARIKA, J.: Magie v postmoderním světě, in: Zóny stínu, Vodnář: Praha, 2003. s. 315).
Proto je užitečné udržovat se permanentně ve střehu a spolu s vírou mít ve své magické truhlici i skepsi (skepse a víra jako proces solve et coagula… et solve etc…). V tomto směru jsou aktivity Klubu skeptiků nedocenitelné. Těm, kteří nejsou alespoň na povšechné úrovni obeznámeni s problematikou přírodních věd, lze jejich stránky doporučit především – minimálně proto, aby si vyjasnili, co lze a co nelze považovat za (přírodo)vědecké (ve smyslu, jak je přírodní věda v současnosti chápána). Pokládám to vůbec za důležitou (i když nikoli nezbytnou) součást všeobecného vzdělání. Ale i ti magikové, kterým tato problematika není cizí, jistě ocení výrazný rozkladný magický potenciál, jímž jsou stránky nabity. Je to očišťující.
Zároveň je ale nutno varovat před rizikem implantování skepse jako světonázoru (změna skepse ve skepticismus). Tím by popřela sama sebe a stala by se vírou hájenou stejně emotivně, jako jakékoli jiné dogma. Což je přesně to, co se přihodilo přírodovědcům, kteří se s Klubem skeptiků a jeho marností naplněným sisyfovským archetypem identifikovali. Důsledkem je vnitřní nepružnost a především slepota k čemukoli, co se vymyká dogmatu (v tomto případě současnému stavu přírodních věd vnímanému jako Pravda a nikoli jako Proces); dále též patrně uzavření se možnosti změny paradigmatu a tedy omezení prostoru pro invenci. Což ale nic nemění na skutečnosti, že se jejich prostřednictvím dostává mágovi do rukou vynikající pracovní nástroj umožňující účinně rozkládat použité a dále nepotřebné víry.
