Pamatujte si vy všichni, že existence je ryzí radost; že všechny chmury nejsou nic než jakoby stíny; ty pominou & jsou pryč; ale ta jest tím, co přetrvá.
(Liber AL vel Legis II:9)
Utrpení je stínem, nemá vlastní podstatu. Ale dopadá-li na někoho světlo, stín je nevyhnutelný. Jak tedy zaplašit stíny (a nikoli je pouze přesunout jinam)? Světlo musí vycházet zevnitř, nikoli z vnějšku. Dokud bude člověk osvícen vnějším zdrojem světla, bude doprovázen stínem. Proto bylo v minulém aeonu utrpení tak nerozlučně a přirozeně spjato s duchovní cestou.
V této souvislosti si dovoluji poznamenat, že to podle mě v minulém aeonu nebyla chyba, protože duchovní úroveň prostě ještě nedozrála k zvnitřnění středu. Chyba je to teprve nyní. Nepokládám za dobré soudit dnešníma očima duchovní zákonitosti minulosti. Píši to proto, že se s takovým přístupem setkávám. Ale zpět k utrpení: Lze se utrpení zbavit pouze tím, že se dozvíme, že je stínem? Ne. Je třeba začít zářit, projevit hvězdu v sobě. Soror Esta Quae Ardet ve své přednášce uvedla, že stíny je třeba zaplašit, aby se Hadit projevil. Jenže ve skutečnosti je to právě projevený Hadit, kdo zaplaší stíny. Snaha zaplašit stíny, aby se stalo cokoli, třeba projevení Haditu, je podle mě scestná, neboť takový člověk bude donekonečna tančit kolem různých světelných zdrojů a stíny budou tu tam tu onde, ale budou – právě pro svoji bezpodstatnost – nezničitelné. Proto také nepokládám za zvlášť užitečná prohlášení typu „Utrpení je blbost!“ Ten, kdo již září, to ví, ten, kdo nikoli, zareaguje defensivně. Koneckonců i Aleister Crowley, ač byl nepochybně hodně daleko, se bránil tomu, co mu bylo zvěstováno a je otázkou, zda by zjevení přijal, kdyby je pouze četl. Pravdu o utrpení je třeba podávat formou přiměřenou úrovni toho, kdo ji přijímá. Liber AL vel Legis ostatně není pro duchovní začátečníky a tak je k ní třeba přistupovat. Utrpení nemá podstatu a objektivní bytí, ale pro trpícího může v být v danou chvíli až příliš skutečné. Nebuďme příliš příkří k těm, kdo dosud nezáří a trpí, jsou-li na správné cestě, protože to, co prožívají, je přirozené a nezbytné a je-li jejich utrpení velké, patrně na ně dopadá hodně světla. Horší je to u těch, kdo „citu mají málo“ (AL I:31), protože člověk má větší naději porozumět bezpodstatnosti velkého utrpení spíše než drobných starostí. A pak jsou zde ti, kteří jsou na duchovním scestí a své utrpení definitivně glorifikovali. Těm patrně opravdu nemá význam věnovat větší pozornost… Z vlastní praxe vím, že je lepší vést člověka k vnitřnímu světlu, jež nakonec samo stíny rozptýlí; zpočátku třeba jen částečně a na chvíli, ale to stačí – stačí aby si člověk jen jednou uvědomil stínovou podstatu utrpení a pokud i v budoucnu stínům podlehne, toto podlehnutí už nikdy nebude zcela bezvýhradné. Vnímám to tak u sebe, vnímám to tak u druhých.
A hodnota utrpení, dosud tak módní? Je třeba provést záměnu: Nikoli utrpení-stín má hodnotu, hodnotu má světelný zdroj, jenž člověka osvítil. Je třeba se jen podívat správným směrem…
V souvislosti s problémem utrpení je třeba se zmínit o buddhismu, který bývá někdy označován za filosofii utrpení, což je ale označení mylné, alespoň pokud jde o původní nauku. Buddhismus utrpení neglorifikuje, naopak nabízí techniky, jak se jej zbavit skrze uvědomění si jeho iluzornosti. Buddhismus pokládá za zdroj utrpení především nevědomost a váhu mu přikládá pouze v tom, že pojmenovává utrpení jako reálně existující subjektivní problém nevědomé mysli. Tato nauka místy ochabla a zdegenerovala, jak už to s naukami bývá, ale původní učení neslibovalo za utrpení žádnou odměnu.
