Nemravnost kapitalismu a nezbytnost revoluce

Kapitalismus je nemravný, protože bezohledně vykořisťuje přírodní zdroje, zvířata a lidské bytosti. To jistě není žádný nový poznatek, ale přesto pokládám za užitečné rozebrat takto fakta podrobněji.

Úvod

Předně je třeba říci, že kapitalismus není možné pokládat za mravný proto, že stalinismus a takzvaný reálný socialismus byly nemravné (což byly). Jednak proto, že se v jejich případě nejednalo o skutečný socialismus (byly přítomny vykořisťování a privilegovaná třída), jednak proto, že z faktu, že je něco lepší, automaticky neplyne, že je to dobré. Náš režim v období normalizace byl rozhodně lepší než třeba současný režim v KLDR, ale to neznamená, že byl dobrý. Navíc je třeba podotknout, že hovoříme-li o kapitalismu, nehovoříme tím nutně také o demokracii (ať už jakékoli). Kapitalismus není jen záležitostí vyspělých liberálně demokratických zemí, kapitalismus stejně tak nalezneme v zemích autoritářských, jako je třeba Čína, nebo více či méně rozvácených, jako jsou země africké.

Klíčovým termínem pro pochopení kapitalismu, je vykořisťování. V původních intencích se hovořilo především o vykořisťování člověka člověkem v podobě kumulace nadhodnoty vytvořené dělníky v rukou kapitalisty. Kapitalismus ovšem vykořisťuje nejen lidské bytosti, ale také přírodu a zvířata.

Vykořisťování přírody

Začněme u přírody, respektive přírodních zdrojů. Neúprosná logika globálního kapitalismu velí (nad)produkovat ohromná množství věcí, upřednostňovat kvantitu před kvalitou a manipulovat lidi k nákupu věcí, které ve skutečnosti vůbec nepotřebují. Důsledkem je devastující těžba surovin, plýtvání ubývajícími zdroji ropy a produkce obrovského množství odpadu. Je jistě správné, že jsme se jakž takž naučili třídit odpad, ale environmentálně nejcitlivějším přístupem je odpad neprodukovat. Zdá se, že mnozí z nás stále žijí v iluzi, že přírodní zdroje jsou nevyčerpatelné a že si není třeba lámat hlavu znečištěním. V případě Evropanů je to zřejmě důsledek „outsourcování“ problému do zemí Třetího světa – naše komíny už nijak zvlášť okolí nezamořují a své přírodní zdroje excesivně nedrancujeme. Čínské komíny jsou daleko, stejně jako doly v afrických zemích. Vykořisťování přírody poněkud sešlo z očí a tím i z mysli. Pokud se však domníváme, že se k nám ten bumerang jednou nevrátí, lžeme si do kapsy.

Snaha o globální změnu přístupu, například zavedením emisních limitů, je sice chvályhodná, ale nedostatečná, protože bez systémové změny se jedná jen o snahu umenšit ty nejhorší dopady lidské činnosti, navíc často bez valného úspěchu. Čína či Indie poukazují na fakt, že současné vyspělé země vybudovaly své bohatství díky environmentálně bezohledné industrializaci, proč by jim tedy mělo být toto právo upíráno? Ale ani Spojeným státům až donedávna nebylo zrovna po chutí participovat na snaze omezit vliv člověka na globální klima – a kdo ví, jaké názory v USA převládnou po Obamovi.

Environmentální problém nelze vyřešit regulacemi; dokud bude systém akcentovat výrobu zboží s krátkodobou životností, bude přítomna i značná environmentální zátěž způsobená výrobou a produkcí odpadu.

Ničení životního prostředí je špatné nejen proto, že si tím řežeme větev, na které sedíme, ale i z etického hlediska. Teologicky řečeno je to hřích. A je to hřích jak podle klasického pojetí, v němž lze hřešit vůči bližnímu, tj. člověku, a vůči Bohu, tak z moderního hlediska, které vychází z hlediska rozšíření etického horizontu mimo rámec lidské společnosti, tj. i na zvířata a biotopy. V prvním případě je to mravní provinění jednak vůči lidem, kteří žijí v oblastech postižených důsledky masové výroby, jednak vůči našim potomkům, kteří budou nuceni žít v horších podmínkách než my sami. Z teologického hlediska je to také hřích vůči Bohu, který dal lidem Zemi do péče a my jsme tudíž povinni s ní nakládat jako řádní hospodáři, nikoli ji devastovat. Konec konců zkažení země lidmi bylo jednou z příčin biblické potopy. Kromě toho lze v moderním smyslu hovořit i o autonomní etické hodnotě přírody jako takové, například vyhubení živočišného druhu či zničení vzácného biotopu, i kdyby pro nás nemělo žádný praktický význam, lze srovnat, řekl bych, třeba se zničením Mony Lisy.

Vztah člověka a přírody a upozorňování na negativní důsledky konzumerismu není jen součástí agendy radikálně levicových či zelených stran a uskupení, ale také některých konzervativců, kteří volají po návratu k „původní prostotě“. Zde vidím problém v tom, že takový návrat prostě není možný. Stejně, jako současnou alarmující situaci nevyřeší dílčí snahy o regulaci v rámci kapitalistického systému, nevyřeší ji ani pokus o regres kamsi do mýtického bukolického středověku. Lidé si většinově takovou možnost patrně dobrovolně nezvolí, navíc je nás na něco takového příliš mnoho. S tím souvisí i paradox eticky zodpovědného chování: Pokud by se, co se konzumu týče, všichni lidé dobrovolně uskromnili a kupovali jen věci, které opravdu potřebují, zlikvidovalo by to celá velká průmyslová odvětví, vedlo k masové nezaměstnanosti a nakonec by byl skromný život nejspíš nahrazen životem v bídě. Rozhodně schvaluji eticky zodpovědnou spotřebu, například preferování fair trade výrobků – takové spotřebitelské chování sice nezmění situaci jako takovou, ale může vést alespoň k dílčím posunům k lepšímu. Současně jde o natolik pomalý proces, že nezpůsobí žádnou hospodářskou katastrofu ve výše uvedených intencích. Problém hnutí fair trade je, že je záležitostí středních a vyšších vrstev společnosti. Člověk chudý nebo chudobou ohrožený si takový luxus obvykle nemůže dovolit. A protože vývoj současného kapitalismu vede k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými a k pádu středních vrstev směrem dolů, nedávám spotřebitelskému tlaku zaměřenému na kupování eticky nezatížených produktů velkou šanci na úspěch. To, co opravdu potřebujeme, nejsou dílčí změny, ale zásadně nová forma ekonomické a politické racionality.

Vykořisťování zvířat

Přejděme k druhému bodu, jímž je vykořisťování zvířat. K tomu samozřejmě docházelo v jakémkoli režimu – a je neodmyslitelně spjaté i s kapitalismem, v němž nabývá svých nejextrémnějších podob. Podobně jako vykořisťování přírody se povětšinou odehrává mimo rámec naší každodenní pohodlné evropské reality – v tomto případě za zdmi našich i zahraničních zvířecích koncentráků (rozuměj velkochovů a laboratoří) a vyhlazovacích táborů (rozuměj jatek). Většina lidí, řekl bych, kdesi v hloubi duše , co se zvířatům, jejichž maso a mléko konzumují, děje, ale dělá všechno proto, aby ten tichý a nepříjemný hlas svědomí přehlušila. Dopady kapitalismu na vykořisťovaná zvířata jsou enormní. To, čeho se dopouštějí velkochovatelé vůči cítícím bytostem se zdá být až bizarně kruté, ale obvykle nejde o projev formu uspokojovanání nějakých sadistických choutek. Bestiální zacházení se zvířaty má v kapitalistickém kontextu zcela racionální důvod – efektivitu. Efektivita je totiž to jediné, co v kapitalismu hraje roli. Vezmeme-li v potaz konkurenční tlaky, tak producentovi masa a mléka opravdu nezbývá nic jiného než minimalizovat náklady a maximalizovat zisky tím, že zvířata ve své péči do mrtě vyždímá. Takoví lidé, soudím, žijí dva paralelní životy, život slušného člověka milujícího svou rodinu a přátele atd., a neúprosného mučitele, který si zakázal soucit s bytostmi, které – aby se z toho nezbláznil – prostě musí považovat za pouhé věci. Je to myslím podobné, jako v případě mentality velitele koncentračního tábora.

Jenže zvířata nejsou věci, nejsou to nějaké „živé stroje“. Zvířata nejsou vyráběna, zvířata se rodí! Termín „živočišná výroba“ pokládám (spolu s termínem „lidské zdroje“) za jedno z nejcyničtějších a nejohavnějších slovních spojení vůbec.

Zvířata, která trpí abychom mohli jíst maso, vejce a mléčné výrobky, mají nervovou soustavu podobnou naší, jsou schopna cítit bolest, strach, úzkost, ale i lásku a štěstí tak, jako my. Mají, každé jedno, vlastní osobnost, záliby, přednosti i zlozvyky. Kdo má či měl psa, kočku, papouška nebo třeba potkana, to moc dobře ví. Přesto se lidé dojímají nad utrpením týraného psa a jedí maso týraného a brutálně usmrceného prasete, které se co se intelektových a osobnostních charakteristik psu více než vyrovná.

Nepatřím k lidem, kteří učinili veganství svým náboženstvím a ideologií a zabývají se v současné době takovými „problémy“ jako je vykořisťování včel; myslím si, že konzumace potravin živočišného původu a chov hospodářských zvířat je součástí lidské přirozenosti, protože evoluce člověka se nezastavila v době, kdy jsme se živili převážně ovocem. Je docela dobře možné, že další lidská evoluce bude směřovat opět k čistě rostlinné stravě, konec konců dobře vyvážená rostlinná strava dokáže člověku poskytnout vše, co potřebuje, nicméně myslím, že i některé části lidské kultury, určité tradice, umění a řemesla mají svou etickou hodnotu a patří k nim i některé tradice, umění a řemesla spojená s chovem hospodářských zvířat nebo s lovem. Jsem ovšem také přesvědčen, že „živočišná výroba“ žádnou etickou hodnotu nemá, masová produkce masa, vajec a mléka je čisté zlo. Ještě ryzejším zlem jsou pak kožešinové farmy. Můžeme vést diskusi o tom, zda potřebujeme jíst živočišné produkty či nikoli, ale je zcela zjevné, že nepotřebujeme kožichy.

Je třeba se v této souvislosti pozastavit i nad osudem zvířat v laboratořích. Jsem přesvědčen, že pokusy na zvířatech mají v určitých případech smysl. Ostatně – ortodoxní vegan by měl odmítat i většinu léků a lékařských zákroků (a to i veterinárních), protože vznik prakticky každého léku je vykoupen řadou zvířecích mučedníků. Protože však pokládám lidský život za hodnotnější než život zvířecí, jsem ochoten takovou praxi akceptovat, nicméně za určitých podmínek: Jak jsem řekl, lidský život má větší hodnotu než život zvířecí, ale nikoli lidská bolest. Nabízí se zde jednoduchý analogický příklad: Pokud bychom měli zvolit, zda má zemřít dospělý člověk, který je hodnotným členem společnosti, má rodinu, třeba je dokonce vynikající vědec či umělec atd., nebo těžce mentálně postižené dítě, patrně bychom dali přednost prvnímu. Pokud bychom ale měli volit, kdo z těch dvou bude podroben bolesti, nebyla by to ani zdaleka tak jednoduchá volba, protože konec konců dospělý inteligentní člověk má lepší schopnost vydržet utrpení, zvláště pokud mu rozumí a pokud ví, že je dočasné, než mentálně postižené dítě, jež nemá šanci pochopit proč se mu to děje. Proto jsme dle mého soudu oprávněni zabít zvíře ve prospěch člověka, nikoli však je mučit. Vím, že se to v případě testování léků bez zvířecího utrpení někdy neobejde, ale etickou normou by měla být snaha takové utrpení co možná minimalizovat a v žádném případě netýrat zvířata zbytečně (a už vůbec ne kvůli kosmetice a drogistickému zboží).

Část lidí si hrozné postavení hospodářských a pokusných zvířat uvědomuje a usiluje v tomto směru o nápravu zejména výzvou k etické formě spotřeby, tedy stejně jako v případě hnutí fair trade. Takové počínání opět zcela schvaluji, ale problém to rozhodně neřeší. Platí zde totéž, co pro fair trade – ne každý si to může dovolit. Před pár lety jsem se zúčastnil konference o biopotravinách a připletl jsem se ke kuloárovému rozhovoru, v němž jedna žena říkala, že nechápe, jak můžou lidi kupovat „ty nechutné levné sračky“. Vzpomněl jsem si přitom na dobu, kdy jsem měl pořádně hluboko do kapsy a jediné měřítko, kterým jsem potraviny posuzoval, byl poměr cena/výkon. Pokusil jsem se té ženě tuto zkušenost zprostředkovat, ale bez úspěchu.

A tak přesto, že „živočišná výroba“ je nemravná, zatěžuje životní prostředí, spotřebovává obrovské množství vody a surovin, v mnoha zemích vede k devastaci lesních porostů apod., lidé budu i nadále kupovat „levné sračky“, nebudou-li mít jinou možnost. Košile je prostě bližší než kabát – a to ostatně platí i o lidech, kteří v zemích třetího světa produkují potraviny na úkor pralesních biotopů. Často opravdu nemají ve světe ovládaném nabídkou, poptávkou a produktivitou jinou šanci jak přežít.

Jedinou cestou, jak vyřešit problém systematického mučení zvířat, je – stejně jako v případě ničení přírody – zbavit se kapitalismu a nahradit jej jinou ekonomickou racionalitou. Ta by v tomto případě vedla k akcentování rostlinné výroby určené lidem a ne k výkrmu zvířat, která dokáže vyprodukovat potraviny s daleko menšími náklady – vskutku by lidé na naší planetě nemuseli hladovět, kdyby nebyly tuny obilovin neefektivně transformovány v kila zvířecí svaloviny.

Zdá se mi, že konkrétně pokud jde o vykořisťování zvířat má i dílčí aktivismus svůj velký smysl a dokáže měnit věci k lepšímu rychleji, než v případě devastace přírody či vykořisťování lidí, nicméně tak může úspěšně činit především ve vyspělých zemích se silným sociálním státem a nepříliš rozevřenými nůžkami mezi bohatými a chudým, tedy v zemích s určitými socialistickými rysy. Neregulovaný kapitalismus je naopak schopen tyto snahy velice rychle pohřbít.

Vykořisťování člověka

Vykořisťování člověka člověkem je samozřejmě marxistickým tématem par excellence. Na rozdíl od Marxovy doby však není v moderní evropské společnosti tak zjevné. Samozřejmě i v Evropě jsou lidé vykořisťováni, někdy i brutálně, ale není to masový problém, není to povětšinou do očí bijící. Pracovní trh je v Evropě regulován řadou zákonů a norem, je nepřípustná dětská práce, máme zákony pokud jde o délku pracovní doby, nárok na dovolenou atd., máme i více č i méně dobré mechanismy jak se postarat o lidi, kteří o práci přišli nebo pracovat z různých důvodů nemohou. Lidé u nás občas páchají z existenčních důvodů sebevraždy, což je zlé, ale nemáme kupříkladu problém s podvýživou populace. Krátce: Aktuální stav není ideální, ale mohlo by to být horší. Mnohem horší. Proto dnešní Evropané problém vykořisťování obvykle příliš palčivě nepociťují. Ale měli by!

To skutečné vykořisťování bylo opět – jako tomu bylo v případě vykořisťování přírody a zvířat – „outsourcováno“, vymístěno mimo náš horizont, zejména do východoasijských zemí (výroba) a Afriky (těžba surovin). Dělníci, kteří si za celý život nevydělají na produkt, který vyrábějí, skutečně existují. Jsou to lidé, kteří v nejrůznějších robotárnách vyrábějí všechny ty technologické zázraky, jimiž se pyšníme (a které co dva roky vyměníme za nové), oblečení, které nosíme atd. Osmihodinová pracovní doba, zákaz dětské práce, nárok na dovolenou atd., je sen, který se lidem, kteří pro nás pracují, nikdy nesplní stejně, jako si nikdy neobléknou značkovou bundu, kterou šijí, nekoupí si smartphone, který vyrábějí. Jejich život je ubíjející koloběh práce a krátkého odpočinku podobného bezvědomí. Den za dnem. Úplně stejně jako to viděli Marx s Engelsem v Anglii své doby. Navíc je tato výroba často realizována v zemích autoritářského charakteru. Je směšné, když třeba člověk kritizuje porušování lidských práv v Číně a vyvěšuje tibetskou vlajku a přitom většina věcí, které užívá, je zčásti nebo úplně „Made in China“.

Ovšemže by naše firmy mohly přenést svou výrobu zpět do Evropy, ale to bychom se museli smířit s tím, že by se cena výrobků prudce zvedla. V rámci kapitalistické logiky je nemožné tak učinit.

I v tomto směru se samozřejmě uplatňuje hnutí fair trade – kupříkladu bych si opravdu rád pořídil Fairphone, je to bezesporu výborná myšlenka, ale prostě si nemohu dovolit zaplatit nějakých 16 tisíc za nový telefon. Je také jen obtížně představitelné, že by bylo možné vyrobit třeba stoprocentně férový počítač. A protože tyto věci používáme, a často opravdu není jiná možnost, podílíme se, ať chceme či nechceme, na vykořisťování lidí (a přírody). Nedovedu si představit spotřebitelský tlak, který by to dokázal změnit. Neexistuje jiný způsob, jak ukončit vykořisťování člověka člověkem, než překonání kapitalismu.

Závěr

Capitalism-Monster-267x300Kapitalismus je neetický socioekonomický systém, který alarmujícím způsobem devastuje přírodu, způsobuje utrpení zvířat v míře dosud nevídané co do kvantity i intenzity, a samozřejmě vykořisťuje lidské bytosti, a činí z nich pouhé prostředky závratných zisků nemnohých a pohodlného života menšiny globální populace. Kapitalismus je zlo, s nímž se nelze smířit. Je třeba odmítnout představu, že je dobrý proto, že je pro část lidské populace aktuálně výhodný. Je ovšem také třeba odmítnout představu „socialismu v jedné zemi“, ať už v jakékoli podobě. Zavedení nekapitalistické ekonomické racionality v jedné zemi by znamenalo okamžitý úpadek dané země, doslova by se utopila v kapitalistickém moři, s nímž by nedokázala ekonomicky soupeřit. Socialistická revoluce v jedné zemi je stejně nesmyslná jako návrat dobukolického středověku. Jediná revoluce, která může kapitalismus svrhnout, je revoluce světová, pro kterou však zatím nedozrály podmínky. To ovšem rozhodně neznamená, že máme pasivně čekat, až takové podmínky nastanou – ve smyslu hesla „Čím hůř, tím lépe!“. Naopak – občanský aktivismus, i pokud jde o dílčí snahy o zlepšení situace, je nesmírně cenný a důležitý, protože nám musí záležet nejen na osudu lidstva a přírody en bloc, ale i na osudu konkrétních lidí, konkrétních zvířat a konkrétních biotopů. Navíc takový aktivismus pokládám za důležitou přípravnou činnost, bez níž se budoucí revoluce nemůže podařit.

Hodně se nyní hovoří o blížícím se kolapsu naší civilizace – a myslím, že oprávněně; otázka zní, v co takový kolaps vyústí – zda v příchod „temných staletí“ nebo v nastolení pokrokovější ekonomické racionality a radikálního demokratismu. Aneb, jak říká Slavoj Žižek: „Sejdeme se v pekle nebo v komunismu.“

Buďme připraveni!