Rozloučení s KSČM

Ode dneška jsem nezávislým levicovým intelektuálem– po dlouhém, přinejmenším ročním, váhání jsem se nakonec přeci jen rozhodl opustit řady KSČM a pokládám za vhodné vysvětlit, co mě k tomu vedlo a jakou cestou se míním ubírat dál.

Už dlouho jsem v často příkrém rozporu s mnoha mediálně aktivními členy strany a stále častěji musím zaujímat postoj typu „Jsem sice také člen KSČM, ale…“. A jak je známo – cokoli je v takovém případě řečeno před „ale“, ve skutečnosti neplatí. Za poslední dva roky se stalo mnohé, především pokud jde o Rusko, islamofobii a nyní o problém uprchlíků z válečných a totalitních zón, a ve vypjaté atmosféře s tím spojené se, řekněme, leccos zviditelnilo či nabralo na zřetelnosti.

Konkrétně je mi značně proti mysli často vypjatý a někdy dokonce i nahnědlý a rasistický postoj množství členů KSČM k imigrantům a menšinám, vnímání současného Německa a Němců sedmdesát let starýma očima (což bych snad odpustil starým členům strany, ale je to běžné i u mladších členů), naivní idealizace minulého režimu a bagatelizace či dokonce glorifikace zločinů, které byly v jeho jménu spáchány, idealizace putinovského Ruska a kýčovitý panslavismus, ulpívání na překonané a dle mého soudu dávno mrtvé ideologii marxismu-leninismu a neochotu zabývat se progresivními trendy moderní radikální levice.

Vůbec se zdá, že většina českých komunistů jakoby nežila v přítomnosti a pro budoucnost, ale v jakési mýticky zabarvené hrdinské minulosti (jejíž část mimochodem hrdinská rozhodně byla, ale ani v té nejskvělejší minulosti nelze skutečně žít).

Některé z těchto aspektů lze navíc vnímat i u vlivných členů strany (například pokrytectví europoslanců a vedení za KSČM pokud jde o přistěhovalecké kvóty). Opravdu si nepřeji abych byl skrze své členství v KSČM spojován s lidmi, s nimiž v tolika podstatných věcech principiálně nesouhlasím. Nehledě na to, že způsob, jakým se mnozí členové KSČM chápou žhavých témat dnešní vypjaté doby, naznačuje, že si namísto studia Marxe vystačí s jednoduchými schématy a stereotypy. Je to, musím říci, dosti frustrující.

Dlouho jsem doufal, že budu mít dost sil těmto trendům čelit a prosazovat ve straně myšlenky moderní marxistické levice, ale jsem stále více přesvědčen, že to nejspíš není průchozí. A já už, mimo jiné i ze zdravotních důvodů, nemám dost sil na to, abych žil aktivním stranickým životem a probojovával v KSČM své myšlenky a postoje (smekám před těmi, kdo tak činí).

Jsou soudruzi, kvůli nimž jsem svůj odchod dlouho odkládal a zvažoval, protože mám potřebu být s nimi solidární a podporovat jejich práci. Patří k nim například Jiří Dolejš, jehož střízlivých politických a ekonomických názorů si velmi vážím, i když si myslím, že by možná mohl být přeci jen trošku radikálnější, Tomáš Vokoun, jehož nasazení a velké osobní oběti pokud jde o studium a prosazování moderních a nosných myšlenek radikální levice nadšeně obdivuji, Věra-Klontza Jaklová, s níž se sice v lecčems neshodnu, ale která skutečně hluboce přemýšlí o tom, co říká, a pokud s ní nesouhlasím, je radost s ní nesouhlasit, či Anna Štofanová, která je sice v některých oblastech spíše konzervativního ladění, ale je otevřená diskusi a dokáže naslouchat, což je v dnešní době převelice vzácný jev. Nesmíme zapomenout ani na Lenku Šarkozyovou, před jejíž bezvýhradnou ochotou být zde pro lidi, kteří to potřebují, smekám.

schuze_kscmPředevším jsem ale svůj odchod zvažoval s ohledem na soudruhy z Brna-severu, jichž si z valné většiny velice vážím a kteří do mě vkládali své naděje pokud jde o omlazení a další pokračování činnosti severobrněnské KSČM. Opravdu mě bolí představa, že jsem musel jejich očekávání zklamat. Hluboce si vážím předsedy své dnes již někdejší základní organizace Ivana Svobody, s nímž jsem v mnoha oblastech naladěn na stejnou notu, Jiřiny Schleinové, o níž mohu říci totéž, a u níž si vážím její lidskosti a autentických sympatií k znevýhodněným občanům, předsedy místního výboru Emila Vítka, neskutečně dobrosrdečného, skromného a pracovitého člověka a komunálního politika na svém místě, a nesmírně si vážím také těch nejstarších soudruhů, kteří po listopadovém převratu nepřevlékli kabáty jako většina ostatních členů tehdejší KSČ, a zůstali věrní komunistické myšlence navzdory tomu, že jim z toho neplynuly sebemenší výhody, ale často naopak posměch a odsouzení ze strany okolí.

Nikdy nezapomenu na naše minulé předsedy Leopolda Krestu, kterého mi bylo ctí poznat, a Honzu Součka, jehož předčasný odchod mě, a nejen mě, bolestně zasáhl, a který byl duchem mladší a svěžejší než většina mladých členů strany, které znám. Bohužel se zdá, že jeho obavy pokud jde o další směřování KSČM, se v budoucnu naplní.

Kdybych byl svým zaměřením striktně lokální a zacílený na komunální politiku na Brně-severu, možná bych vytrval. Moje poslání na české levicové scéně je ale jiné. Cítím, že role, k níž mám nejlepší předpoklady, je role levicového intelektuála, spisovatele a publicisty, a neustálé vymezování se vůči názorům mnoha mediálně činných členů KSČM toto poslání věru neulehčuje.

Navíc se zdá, že levicový étos, spojení s kulturní a intelektuální avantgardou a tah na branku, který měla prvorepubliková a těsně poválečná KSČ, se již nikdy nevrátí, alespoň ne v rámci KSČM. Dospěl jsem tedy k závěru, že mé další setrvání ve straně prostě nemá význam a perspektivu. Neznamená to, že bych tímto rezignoval pokud jde o levicové hodnoty, moderně pojímaný marxismus a boj za lepší svět pro 99% neprivilegovaných lidí. Jen prostě nejsem dále schopen tento boj vést v rámci Komunistické strany Čech a Moravy.

Svého zhruba tříletého angažmá v KSČM ovšem v žádném případě nelituji, byla to zajímavá zkušenost, poznal jsem díky tomu několik opravdu úžasných lidí a mnohé jsem si vyjasnil, pokud jde o mou vlastní světonázorovou orientaci. Také jsem si díky tomu uvědomil, jak zoufale u nás chybí moderní radikální levicová strana marxistického ražení, strana, která by se dokázala rázně postavit fašizujícím tendencím bujícím v naší společnosti, tendencím, které vzbuzují mé největší obavy.

Předpokládám, že mnoho členů KSČM mě pro můj postoj již dlouho nepokládá za komunistu a po mém vystoupení tím spíše ne, někteří mě jistě dokonce označí za pravičáka, zatímco mnoho uvědomělých pravicových svazáků mě i nadále za komunistu pokládat bude a budou mi připisovat vlastnosti, které mají se slovem „komunista“ stereotypně spojené. Budiž. Upřímně řečeno je mi celkem jedno, co si o mě kdo myslí, sám sebe za komunistu hodlám pokládat i nadále, protože přinejmenším pro mě být komunistou opravdu neznamená obhajovat zločiny, které byly ve jménu komunismu spáchány, stejně, jako být křesťanem pro mě neznamená obhajovat zločiny, které byly spáchány ve jménu křesťanství. Současně se ale také pokládám za revizionistu – a hodlám tuto nálepku nést s hrdostí, protože je mi cizí se oddaně a bez otázek podřídit jakékoli petrifikované ideologii, jakémukoli mýtu. A ti, kteří duchovně přebývají v pochmurných a temných platónských jeskyních, mě nazvou „sluníčkářem“ – jaká to čest! – a „pravdoláskařem“ – nešť! Vždyť pravdu a lásku pokládám, společně s dobrem a krásou, za ty nejdůležitější hodnoty vůbec.

Žijeme v nevlídné době. Vystřízlivěli jsme z opojení devadesátých let, dolehla na nás hospodářská krize, v našem myšlení se opět zabydlel přízrak války a ztratili jsme víru, že se naše děti budou mít lépe, než se máme my. Rozhostila se zde jak existenční, tak existenciální nejistota a frustrace, lidé si svou úzkost, k radosti mocných, vybíjejí na těch nejslabších a ve společnosti vzniká nika, jíž zabydlují populisté, autoritáři a fašisté. Musím přiznat, že sám za těchto okolností ztrácím víru v lepší budoucnost, ale mohu vám slíbit, že k těmto věcem nebudu mlčet.

reader

Advertisements

Comments Off on Rozloučení s KSČM

Filed under Co život dal... a vzal., Politika

Komentáře nejsou povoleny.