Jak nás cítí druzí aneb Čichám čichám čechovinu

Měl jsem dnes poměrně akční den a když jsem jel podvečerní tramvají domů, nemohl jsem si nevšimnout nádherného snědého mladého páru.

Na zastávceTa dívka patřila mezi ten druh až bolestně dokonale krásných žen, jež ve mně vzbuzují stejné pocity, jako vrcholná umělecká díla; mladý muž byl, inu, mužný – hodili se k sobě. Přesto jsem přesvědčen, že kdyby tento krásný pár chtěl navštívit nějakou městskou tancovačku, je docela dobře možné, že by se z ní mžikem oka stala „soukromá akce jen pro zvané“.
Ve skutečnosti ale (zřejmě) nešlo o romský pár. Hovořili spolu slušnou angličtinou, nicméně se mi zdálo, že to nebyla mateřština ani jednoho z nich. Možná pocházeli z různých oblastí Indie, připadá mi to nejpravděpodobnější.
A tak jsem zpovzdálí po očku šmíroval tu krásku a poslouchal, o čem si ti dva povídají. Povídali si o nás, o Češích. A ve chvíli, kdy opouštěli tramvaj, vyřkla ta krasavice slova, jež by se dala tesat: „Víš, nejsem rasistka, ale ti Češi fakt hrozně smrdí. Někdy se to vůbec nedá vydržet…“

Souvidející:
Czech Republic Stinky people

Advertisements

Comments Off on Jak nás cítí druzí aneb Čichám čichám čechovinu

Filed under Úvahy a postřehy, Co život dal... a vzal.

Komentáře nejsou povoleny.