Ohledně posmrtného „splynutí s Absolutnem“

Ve svých textech jsem se nejednou vyslovil v tom smyslu, že nevěřím v existenci osobního posmrtného života ani v reinkarnaci – a zdůvodnil proč. Nicméně je záhodno v této souvislosti zmínit ještě, dle mého názoru zmatečnou, představu posmrtného splynutí s Bohem, Absolutnem, Kosmickým vědomím atp., neboť jsem byl dotázán, zda bych si něco takového po smrti přál.

Načrtl jsem to již v předchozí rozsáhlé úvaze na toto téma, kde jsem napsal: „Indové o tom přemýšleli a ti, kteří mysleli víc do hloubky, přišli s teorií átmanu, coby neměnné kapky oddělené od oceánu neosobního Boha (Brahma). Jenže, jak poukázal už Gautama Buddha, když z úvah átman prostě vypustíme, vůbec nic se tím nezmění.“

Myslím ale, že je k tomu ještě třeba dodat několik skutečností: Představa o splynutí s Bohem (osobním, neosobním, nebo – v případě zenu – dokonce neexistujícím) má zcela reálný základ v osobní zkušenosti mystiků (chápejme zde ten pojem široce), případně uživatelů psychedelických drog, kteří takovou věc ve změněném stavu vědomí prožili.

Prožitek, kterému se říká třeba unio mystica, samádhi, satori apod. je skutečným a měřitelným možným stavem lidského mozku. Je tedy nasnadě myšlenka, že to, co člověk zažije v průběhu svého života jen jako zkušenost, do níž vstupuje a z níž ovšem nakonec musí zase nevyhnutelně vystoupit, nastane po smrti v plnosti (už z toho stavu nevystoupí).

Zážitky blízkosti smrti (NDE) jsou navíc s podobnými stavy někdy spojeny a to v takové míře, že zcela změní pohled dotyčného na život a především na smrt.

Nicméně z filosofického hlediska, které nehodlá užívat ke svému odůvodnění nadbytečné předpoklady, není možné z (třebas i extrémních) stavů lidského mozku vyvozovat cokoli, co by snad mělo nastat poté, co mozek přestane vyvíjet jakoukoli aktivitu. Otázka, zda bych si přál nějaké posmrtné splynutí a Absolutnem, vyžaduje existenci mě jako subjektu, který se této záležitosti zúčastní, a tím pádem i přinejmenším krátkou etapu posmrtného života osobního. Jenže žádný takový subjekt po smrti (tj. po ukončení mozkových funkcí) z dle mého názoru velice dobrých důvodů nemůže existovat. Přát si něco, co není možné, je hloupost, proto jsem na otázku odpověděl záporně.

Když jsem na toto téma hovořil s jedním dosti otevřeným evangelíkem, řekl mi, že pro něj posmrtný život znamená to, „že na nás Bůh nezapomene“, že naše životy zůstanou uchovány v boží mysli. Možná je to trochu nadbytečný, nicméně dle mého názoru racionálně přijatelný, koncept. Všimněme si, že v tomto případě nejde o žádné posmrtné „unio mystica“, není zde postulován nějaký subjekt, který se toho zúčastní.

Na druhou stranu pokud by otázka byla položena v tom smyslu, zda bych si přál, abych v průběhu umírání prožil splynutí s Absolutnem, Bohem atd., pak nemám sebemenší problém odpovědět kladně. Už jsem takový stav několikrát prožil a je to bezesporu nejlepší možné rozpoložení, v jakém se člověk může nacházet na prahu neexistence.

Mám-li to shrnout: Z žádné zkušenosti, kterou jsme schopni prožít jako subjekty empirické zkušenosti, nelze vyvozovat nic, co by se nás, coby subjektů empirické zkušenosti, týkalo období po skončení naší existence coby subjektů empirické zkušenosti. Ta hranice je prostě nepřekročitelná. Pakliže přece „něco“ je, je vyloučeno, abychom „to“ mohli myslet a cokoli smysluplného o „tom“ sdělovat.

PS: Výše zmíněná otázka mi byla položena v dotazníku týkajícím se toho, jaké řešení některých hlavních filosofických problémů by si filosofové přáli. Je to celkem zajímavá anketa a jsem zvědav na její výsledky. Odpovědět na ni může každý, kdo se zabývá, i laicky, filosofií; zda jste kvalifikováni na něj odpovědět či nikoli se pozná podle toho, zda porozumíte položeným otázkám. 😉

Advertisements

Comments Off on Ohledně posmrtného „splynutí s Absolutnem“

Filed under Filosofie a religionistika, Magie-mystika-víra

Komentáře nejsou povoleny.