Někdo z té židle spadne aneb O „hře na kdyby“

Včera jsem spravoval spíž. Dávná dřevěná konstrukce s policemi se rozklížila a vše se zbrotilo. Oprava nebyla obtížná, prostě jsem vše vyklidil, nosnou konstrukci pevně svázal dohromady motouzem a pak jsem naskládal zpět police. Většinu těchto aktivit jsem prováděl stoje na židli a vzpomněl jsem si přitom na svůj oblíbený seriál Odpočívej v pokoji.

Každý díl tohoto seriálu začíná tím, že někdo zemře, občas za bizarních, většinou však za docela normálních okolností – stářím, na nemoc či při nějaké banální nehodě. Kdybych opravoval spíž na začátku seriálu Odpočívej v pokoji, mohla by se mi zatočit hlava (občas se mi to stává), mohla by mě zradit záda (mám v tomto směru jisté potíže), nebo bych třeba mohl šlápnout na kočku, jež by na židli nepozorovaně vyskočila. Kdybych se poroučel k zemi směrem dozadu, udeřil bych se do týla o hranu sporáku a v tu ránu bych to měl za sebou.

Že je to málo pravděpodobné? Ovšemže je to málo pravděpodobné! Vlastně každá příčina smrti včetně sešlosti věkem (ani té se většina lidí nedožije) je málo pravděpodobná. Ale pravděpodobnost, že každý z nás nakonec na něco zemře, je stoprocentní.

V plné síle jsem si to uvědomil před necelými dvěma lety, kdy tragicky zahynula při autonehodě moje jednadvacetiletá kamarádka. V duchu jsem si představil život jako neustálou loterii či jako permanentní hru v kostky, v níž může být kdykoli vytažen špatný los či padnout hadí oči. V té hře s dá trochu švindlovat, respektive ji lze hrát opatrně – například si můžeme zlepšovat šance zdravým životním stylem, neopomíjením preventivních vyšetření či vyhýbáním se nebezpečí, stejně tak můžeme činit hru naopak více „adrenalinovou“, zvolíme-li životní styl nezdravý či nebezpečný. Nicméně tak či onak ty kostky s osudem hrajeme všichni.

Toto všechno je celkem banální, ale píši to proto, že jsem se nad celou věcí zamýšlel pod vlivem četby Exupéryho Citadely. Exupéry píše, a soudím, že správně, že je možné logicky odůvodnit libovolný průběh událostí, který již proběhl, ale píše také, že to nemá velkou cenu, protože budoucnost takto dedukovat nelze. Řekněme, že náhody neexistují, a začneme hrát onu obvyklou a současně zbytečnou „hru na kdyby“, jež je pozoruhodná tím, že ji lze zpět časem hrát prakticky donekonečna, respektive k Velkému třesku. Třeba: „Kdyby jel do práce tramvají a ne autem, nezemřel by při autonehodě. Tramvají by jel, pokud by šéf netrval na tom, aby dorazil co nejdříve. Kdyby zůstal ve své staré práci, tato situace by nenastala. Kdyby se neoženil, nehledal by lépe placenou práci, aby lépe zabezpečil rodinu…“ A tak dále. Jak se zpívá v krásné písničce Suchého a Šlitra Jó, to jsem ještě žil: „vždyť láska měla podíl i na tý smrti snad, kdybych se nenarodil, sotva bych asi pad‘.“

Tato „hra na kdyby“ je častým sebetrýzněním, jemuž propadají lidé, jejichž blízkému či jim samým se stalo nějaké neštěstí. Možná skutečně je vše determinováno, ale vzhledem k tomu, že nejsme schopni více než v hrubých rysech předpovídat většinu budoucích jevů spojených s aktéry, kteří jsou schopni rozhodování, je zcela zbytečné se tím trápit. Můžeme z praktického hlediska bez větší filosofické újmy vnímat lidské bytosti jako aktéry s více či méně svobodnou vůlí a pracovat s pravděpodobnostmi, protože je to dle mého názoru nejpřiměřenější potřebám běžného života. A klidně přitom můžeme i nadále filosofovat o svobodné vůli, respektive o její reálné neexistenci, uvažovat o různých formách determinismu atd. To může být v mnoha směrech velmi inspirující, ale v žádném případě nám to neumožní předpovědět, kdo z lidí, kteří budou zítra něco řešit stojem na židli, spadne a zabije se, přičemž zároveň můžme s velkou mírou jistoty předpovědět, že někomu se to stane.

Exupéry ve své knize přirovnává minulost žulovému kvádru – nemůžeme ji jakkoli změnit, ale můžeme na ní stavět. A někdy je ten kvádr spojený s fakt bolestnými zážitky a ztrátami, to vím velice dobře i z vlastní zkušenosti.

Všichni lidé jednou na něco umřou. Někteří i v důsledku nějaké nepravděpodobné nehody (pravděpodobnost úmrtí způsobeného jednou z bezpočtu možných málo pravděpodobných nehod je dost velká na to, abychom ji brali v potaz – chcete-li této problematice lépe porozumět, vřele doporučuji Rosenthalovu knížku Zasažen bleskem).

Některé události tohoto druhu mohou vyvolávat zmíněnou „hru na kdyby“ a fantazírování o okamžicích, kdy se rozhodovalo o životě a smrti, o okamžicích, kdy jsme možná my sami učinili něco, co se stalo součástí kauzálního řetězce vedoucího k nějakému neštěstí. Je to konec konců jedna z oblíbených literárních, dramatických či filmových zápletek. Vzpomeňme si v té chvíli na Exupéryho „žulový kvádr“. Sám na tom už dlouho intenzivně pracuji. A ne, opravdu leckdy není lehké přestat „hru na kdyby“ hrát. Věřím ale, že má smysl v tomto směru na sobě pracovat a proto jsem také napsal tento, uznávám, filosoficky nepříliš ambiciózní článek. Třeba někomu pomůže.

* * *

V této souvislosti je ještě třeba zmínit vpravdě geniální krátký film „Hard to be God“. Zde je:

Advertisements

Comments Off on Někdo z té židle spadne aneb O „hře na kdyby“

Filed under Úvahy a postřehy

Komentáře nejsou povoleny.