„Tak prý se jmenuji se Živa. Někdy o víkendu vyhnali z nory moji maminku a zastřelili ji. Mě a tři mé brášky dali do pytle a dovezli do na jih Moravy. Pak mě prohlíželi, jestli jsem holka, a když zjistili, že ano, dali mě takovému divnému pánovi, který se prý jmenuje Kojot. On jim dal nějaké papírky a kovová kolečka. Pak mě odvezl v krabici do bytu, kde je moc velký pes a tři kočky. Když si všiml, že po mně skáčou blechy, čímsi smradlavým mě pošplíchal a blechy odešly. Pořád mě hladil a mluvil na mě, ale nevím ještě, jestli se mi to líbí. Dal mi najíst a to se mi líbilo. Spali jsme. Pak vyšlo slunce a Kojot mě nesl ven k nějaké paní v bílém plášti, která mě prohlížela a cosi mi dala sníst. Vrátili jsme se, já jsem počůrala a pokadila toho Kojota a pak přišla jiná paní a tahala ze mě klíšťata. Trvalo to dlouho a zlobilo mě to, i když mi zpívala a to se mi líbilo. Našla jsem pěkný kout za knihovnou, kam se dá zalézt, ale Kojot mě občas vytáhne ven a hladí mě a mluví na mě a někdy zpívá. Ještě jednou jsem ho počurala a pokadila. Teď jsem zase schovaná v koutě za knihovnou a spím. Ještě pořád nevím, jestli se mi tu bude líbit. Nekoušou mě blechy, ale stýská se mi po mamince a brášcích.“