Hranice možností aneb proč nechci smartphone

Procházeje Facebook, narazil jsem na internetu na následující výsledky výzkumů chování současných internetovách lidí, lidí, o kterých lze hovořit jako o „dětech Sítě„.

connection

Zdroj: Buchtič blog

Jsou to bezesporu zajímavá zjištění a nehodlám je jakkoli morálně soudit; jednak mi to nepřísluší, jednak by to bylo zbytečné, protože kultura (nemíním sféru umění, ale souhrn společenských institucí a komunikačních kódů) je odrazem technologické a výrobní základny, a nemá smysl ji kritizovat samostatně. Je to prostě tak, jak to je; je třeba snažit se tomu porozumět a vyvozovat z toho závěry, politické strategie atp., ale je zbytečné to odsuzovat.

Za sebe mohu říci, že internet mě významnou měrou živí, ale stále více si uvědomuji, že nechci smartphone, tablet ani jiné snadno přenosné konektibilní zařízení, že mě čím dál míň zajímají technologické novinky a trendy tohoto druhu, že už tak trávím online mnohem víc času, než bych chtěl, a že už prostě nemůžu…, že jsem narazil na nějakou mez toho, kam jsem schopen zajít. Stejně, jako už nejsem schopen moc dobře pobírat novou muziku, nezvládám ani nové technologie. Ty mne dokonce navíc přímo odpuzují. Při pomyšlení na smartphone je mi doslova fyzicky nevolno.

Stárnu? Jsem za zenitem? Asi ano. A čím dál víc chápu problémy generace 50+ pokud jde o učení se práci s počítači a dalším dovednostem, jimiž disponují „mladí, zdraví perspektivní lidé“. Přestože zaměstnávám mozek opravdu usilovně a patrně mnohem víc než většina populace, zdá se, že nejsem výjimkou – schopnost učit se novým věcem s věkem postupně klesá, stejně jako u většiny lidí, i u mě.

Je to poněkud znepokojující pocit a nerad něco takového sám sobě vůbec přiznávám. Fanoušek scifi unavený technologiemi. To jsem to dopracoval!

Je mi 38 a rozhodně nechci smartphone… I když to možná vlastně zase až taková tragédie není. Je tolik věcí, kterým jsem se již věnoval a na něž mohu navázat (uf! ještě, že jsem stihl Marxe a radikálně levicovou politickou orientaci – ještě chvíli, a byl bych hňupem patrně až do smrti!), že by možná bylo i škoda, kdybych se k nim nevracel kvůli neustálému běhu vpřed ve snaze nepodlehnout tofflerovskému šoku z budoucnosti. Třeba mi má duše prostě říká „Jsi za polovinou života, tak pěkně zhodnocuj!“

Nic jiného mi beztak patrně nezbývá.

Advertisements

Komentáře: 11

Filed under Úvahy a postřehy, Co život dal... a vzal.

11 responses to “Hranice možností aneb proč nechci smartphone

  1. Viv

    Mluvíte mi z duše – když jsem kdysi četl u Junga, že v určitém čase života už nejde o to, získávat nové poznatky a zážitky (teď necituji přesně, ale smysl je stejný), nevěděl jsem, o čem píše..
    Taky mě vždycky bavila muzika, ale dnes také nemám vůbec chuť poslouchat novou hudbu (ještě tak trochu mě chytl Tomáš Klus, ale jinak nové pěvce vynechávám) a snažím se najít staré písničky a skupiny, které jsem dříve jenom zaslechl a doteď si je pamatuji a tehdy jsem si je nevychutnal. A když teď třídím papíry na stole a nacházím tam úžasné věci, které někdo napsal před rokem, dvěma, deseti, tak opět skoro nevidím smysl v tom, hledat další myšlenky – potřebuju pochopit to, co už vím 🙂

  2. Viv

    Možná už jste četl tento článek: http://www.lupa.cz/clanky/facebook-je-ekologicka-katastrofa-lidske-duse-rozhovor-s-ebenem-moglenem/
    – jeho formátování je děsné, musel jsem si ho vytisknout, abych ho byl schopen přečíst, ale stojí za to a týká se také toho, o čem píšete.

  3. Až budu starým mužem budu staré knihy číst a poslouchat staré rádio…

  4. jvf

    Ta statistika mi připomněla Oscara Wildea: „Nesouhlas se třemi čtvrtinami britské veřejnosti ve všem všudy je základním předpokladem zdravých názorů“.

  5. Antimon

    Myslím, že to zbytečně hrotíte 🙂 Žiju se smartphone několik let a do mého věku by se ten teenegerský vešel více jak třikrát. Na facebook nechodím (nemám ani účet), internet sleduji pouze když chci. Naopak tam mám několik knížek a když někde musím trčet, nyní nejčastěji čekárny u lékařů, tak si alespoň počtu. Pravda není to jako v papírové knize, ale zase jich tam mám několik a mohu si vybrat 🙂

    • Z toho, co píšete, mi vyplývá, že rovněž nepatříte mezi lidi, o nichž platí ta statistika, protože necítíte nutkání být stále online a „social networked“. 😉

      • Antimon

        Ano, chtěl jsem tím říct, že to není chyba (vina) smartphone 🙂 Jde pouze o to, kdo, jak a na co ho používá.

  6. Tak mě napadá, že základní otázka stojí, zda za nechutí k „hemživým telefonům“ (jak říkám smartphonům já) stojí neschopnost adaptace, nebo nepotřeba? Mladí nic jiného neznají a nepoznají, ale my, co jsme byli mladí o něco dříve, známe a umíme používat i jiné nástroje.

  7. veray

    Myslím že jste pánové zbytečně skromní, tady přece jde o zmoudření:-). Jakmile totiž vyprchá euforie novoty (pravda, záležitost hlavně klučičí, to oni mají dlouho pocit, že musí pořád držet prst na tepu doby, a zítřejší technologie jsou pro ně již včerejší), tak i páni kluci přijdou na to, že jde jen o nástroj, pomůcku. A ta musí být hlavně praktická, nemůžu ztrácet čas objevováním a učením se nových kravin v lesklejším kabátku. A že žádný ergonomický a barevný novotvar nedosahuje kvalit dlouhodobě vyzkoušeného topůrka staré sekyrky, co řádně padne do ruky, potěžkat a prásk:-). Takže pak si moudrý muž moudře vybere nástroj, který vyhovuje jeho potřebám, a spěch nechá těm bláznům dychtivým, kteří si myslí, že za ně něco myslí:-) Víte, zažila jsem klučinu, programátora, který žil v elektronickém světě a pohrdal vším papírovým. Odjel na stáž do svého milovaného a obdivovaného Japonska. Po půl roce se vrátil naprosto vyměněný, pokorně se sklánějící před tištěnými knihami, ba přímo bichlemi, před tradicemi, kontinuitou, jednoduchostí, praktičností… a to mu bylo pouhých 23. Tak nechte na hlavě, děláte to dobře 🙂

  8. Mně bude letos čtyřicet a za sebe bych řekl: ,,Ne, ještě se mi nechce nechat ty mladé běžet beze mě – je mezi nimi hodně úžasných a inspirativních jedinců! Ještě se mi nechce přidat se ke svým rodičům, jak tehdy před dvaceti lety kategoricky a jednou provždy odmítli počítače. Ještě ne! Ještě aspoň nějakou chvíli. Zajisté ze mě bude jednou stařec, ale ne čtyřicetiletý. Hrát si na stáří ve čtyřiceti by mi přišlo svým způsobem pozérské. Před dvěma lety jsem se definitivně rozloučil s mini notebookem, coby s mobilním zařízením a přešel k tabletu. Smartphone následoval tak nějak přirozeně o něco později. Jsem vděčný, že mi to neuteklo a, mimochodem, miluji knihy! Ty papírové se mi už bohužel nikam nevejdou a nemylte se, také mám rád jejich vůni a patinu! Avšak možnost koupit si dnes už prakticky jakoukoliv knihu v elektronické podobě je k nezaplacení. Dřív jsem musel čekat na objednané svazky z Amazonu.com dlouhé měsíce – dnes cca minutu. Ne, jsem z duše rád, že jsem tyhle věci ještě stihnul. Až mi bude táhnout na sedmdesát, předpokládám, že pak již toho také nechám spoustu plavat, ale hrát si na ctihodného kmeta Vrchlického o třicet let dřív?

    • Břetislave, já si rozhodně nehraju na stáří – pouze jsem napsal krátkou sebereflexi toho, jak to se mnou je. Jestli to chápeš jako pozérství, tak mě to mrzí, ale fakt to tak není.