Prstem na mapě

Vždy jsem rád cestoval prstem na mapě. Už jako malý kluk jsem si přetvořil takový velký proutěný koš na prádlo v loď – na jeho „příď“ jsem dal takovou modrou děrovanou papundeklovou desku, už ani nevím, k čemu patřila, na ni jsem položil atlas, otevřel jej a vyplul. Zůstalo mi to – je ovšem otázkou, zda to ve skoro 38 letech není už poněkud „guilty pleasure“.

Ne snad, že bych ještě vysedával v koši na prádlo, tahle „loď“ by mě už nepobrala, a už ani nepoužívám atlas (i když po mnoho let jsem i v dospělosti míval atlas vždy někde po ruce), dnes je mou „lodí“ počítač s internetem. Princip je nicméně v podstatě stejný.

Zajímavé je, že ve skutečnosti nemám běžně chápanou „zájezdovou“ turistiku příliš v lásce, ani tu poznávací. Nesedí mi. Mám své proměnlivé tempo vstřebávání vjemů a informací a nerad se v tomto smyslu podřizuji nějakému řádu (což je patrně i jedna z mnoha příčin mých problémů se studiem). Nemám také potřebu si dělat čárky za zhlédnuté pamětihodnosti. Navíc jsem v reálu co se cestování týče hodně pohodlný, velmi introvertní a není mi moc příjemné mluvit s lidmi jinak než česky.

Přesto jsou dny, kdy podléhám dennímu snění o cestování a někdy i o emigraci. V takových chvílích si představuji, kterak pobývám na nějakém zajímavém místě, zjišťuji si, kolik by taková cesta stála a samozřejmě důležité informace o právě uvažované zemi či lokalitě, jindy prožívám takřka nepřekonatelné eskapistní fantazie o útěku někam pryč, někam úplně jinam, kde to není tak strašný blázinec, jako v Česku, a kde by bylo možno očekávat, že bude život bez zásadních otřesů pokračovat i v případě, že se ten po generace stavěný domeček z karet, zvaný „ekonomický růst“, z čistajasna zhroutí.

Najít takovou zemi není vůbec snadné.  Měla by to být země spíše chudá, bez zásob strategických surovin, někde na periferii zájmu mocností (tedy ne strategicky umístěná), ale potravinově soběstačná, s přiměřeně kvalitním zdravotnictvím a normálně fungujícím státem. Pokud možno nacházející se v mírném podnebním pásmu. Bylo by fajn, kdyby tam převládali lidé s tmavší barvou kůže, čím tmavší, tím krásnější, než běloši.

Nu, a samozřejmě by tam pro mě měla být nějaká práce. Mimochodem: Celkem dobře těmto kritériím vyhovuje, zdá se, Uruguay. Z dalších zajímavých míst, kde by bylo zajímavé žít, mne napadá třeba Mauricius (sympatický civilizovaný ostrov, kde bych se domluvil anglicky a mohl se chodit modlit do Šivova chrámu) nebo Svatá Helena (jen abych tam nezískal napoleonský komplex!). Norsko by bylo asi hodně fajn, ale na periférii zájmu mocností rozhodně není. Grónsko není potravinově soběstačné. Kuba je lákavá možnost, ale nepřijímá imigranty, má svých starostí dost a navíc je v permanentním hledáčku imperialistické supervelmoci. Bolívie je mi velmi sympatická, ale podnebí a zdravotní péče by byly asi problém. Kanada… Možná. Nový Zéland – asi dobrá možnost, ale je hrozně… zprofanovaný.

Ale samozřejmě sním i o dalších místech, kde bych chtěl pobýt. Benin, Nigérie, Kuba, Grónsko, Mongolsko, Írán, Dominika, Venezuela, Bolívie, Antarktida, Jamajka, Haiti… Haiti samozřejmě nelze vynechat! Prohlížím si tato i jiná místa pomocí Google Maps a Google Earth, čtu si o nich na specializovaných webech, prohlížím si fotky – a sním.

Otázka samozřejmě zní: „Chci tam cestovat doopravdy?“ Ne, vskutku se nebudu vymlouvat na nedostatek peněz, času či zdraví. Je mi jasné, že kdybych opravdu chtěl někam cestovat, tak to prostě udělám. Problém je, že se ve skutečnosti bojím. Vždyť mně je zle i pokud mám jít mezi našince, které neznám! Nicméně si dovedu představit, že někam dorazím, překonám prvotní šok a zábrany, a pak si to i užiji. Jen ta opravdová motivace asi ve skutečnosti není tak silná. Bude jednou? Kdo ví?

A pokud jde o sny o emigraci: Ale ano, jistě, kdybych se opravdu chtěl sbalit a usadit se třeba v té Uruguayi, bylo by to realizovatelné. Ne snadné, ale dalo by se to udělat. Dokonce i práci a nějaké uplatnění bych si tam nejspíš našel. Jenže to, alespoň pokud mne k tomu nedonutí něco skutečně drastického, neudělám, protože i když umím leccos, je jen jedna věc, kterou umím opravdu dobře – používat češtinu – jazyk Karla Čapka, Jana Wericha, Miroslava Horníčka a dalších mých nedostižných vzorů. Proto nejspíš nikdy neopustím lid této země – lid často k uzoufání pitomý, plný rasistických a xenofobních předsudků, ale hovořící nejkrásnější z řečí, jež znám.

Advertisements

Komentáře: 2

Filed under Co život dal... a vzal.

2 responses to “Prstem na mapě

  1. Marian93

    Som rád, že si do úvahy vzal aj môj tip… 😉

    • Ano, je to dobrý tip. Je tam hezky, je to civilizovaná země, setkává se tam spousta kultur, mohl bych se tam modlit v Šivově chrámu… Jen je otázkou, nakolik je soběstačný a jak by si poradil s případným kolapsem globální ekonomiky.