Štědrovečerní setkání s Bohem

Jsou chvíle, kdy člověk nahlédne určitou souvislost mezi symbolickými aspekty určitých dějů, můžeme tomu vznešeně říkat synchronicita a můžeme to označit za pouhý důsledek přílišného podráždění příslušných receptorů v mozku dopaminem, ale to není zase tak podstatné. Stává se to a je dobře, že se to stává, protože to činí lidský život bohatším.

19. září jsem byl v brněnském divadle Reduta s kamarádkou na inscenaci Nenápadný půvab buržoazie (na kterou jsem šel rovnou ze schůze KSČM!). Představení nebylo špatně udělané, ale nelíbilo se mi, neboť postrádalo příběh, byla to jen série tu více, tu méně zdařilých skečů. Po představení jsme ještě příjemně poseděli u piva i s další kamarádkou – herečkou, a pak jsme se vydali domů. Osaměl jsem na železničním uzlu před Hlavním nádražím a uvědomil si, že už nemám jízdenky. Automat byl nefunkční, ale po ruce byla otevřená trafika. Šel jsem k ní, zakoupil několik jízdenek a hluboce zamyšlen se vracel na zastávku jedničky. A v té chvíli jsem ji dostal a byla jak z děla!

Byl jsem udeřen v levou tvář tak mocně, že mi odletěly brýle! Stane-li se mi, a předpokládám, že nejen mně, něco tak razantního a neočekávaného, čas jakoby zhoustne, všechno se zpomalí a na chvilku setrvá v jakémsi oparu neskutečna. V tomto pozměněném čase jsem překvapivě obratně zachytil odlétající brýle, nasadil si je a pohlédl na útočníka. Byl o hlavu větší než já, měl krátké vlasy a jakousi světlou bundu a působil poměrně atletickým dojmem. Bleskově jsem dospěl k závěru, že budu raději zbabělec než idiot a nebudu se tedy bít za svou čest, pokrčil jsem rameny a vydal se k tramvajové zastávce. Všude kolem byli lidé, ale nezdálo se, že by incident někdo vůbec zaregistroval. Napadlo mě, že jsem vlastně prošvihl dokonalou chvíli k vpravdě doslovnému nastavení druhé tváře, a lehce jsem se tomu pousmál. Snažil jsem se přijít na to, co mi to vlastně bylo touto nezvyklou formou shůry sděleno, ale nějak mi to nedocházelo. A uběhla nějaká doba, prožil jsem různé věci a snažil se zvládat únavné zdravotní obtíže. Jeden z důvodů, proč nejsem poslední dobou dvakrát společenský.

Včera, na Štědrý den, jsem byl spolu se svým bratrem na návštěvě u babičky, pojedli jsme, poplkali a předali si dárky. Bratr ode mě dostal mimo jiné drobnosti také výtisk mé nejnovější knihy Divný obraz a divní vězňové. Byl z toho poněkud rozpačitý (zbylé dva dárky byly naštěstí v pohodě), protože správně pochopil, že se jedná o vzorek mého myšlenkového světa.

Řekl mi, že jak mě sleduje na Facebooku, je často ztracen, nerozumívá textům, jež píšu, je to pro něj dosti vzdálený a nepochopitelný svět. Když to řekl, potěšilo mě a příjemně překvapilo, že se vůbec snaží mi porozumět. Rozumějte: Můj brácha není žádný hňup, je to velmi inteligentní, schopný a úspěšný muž, jen to prostě není filosofující introvert s nezkrotnou představivostí jako jsem já; jeho inteligence a schopnosti mají prostě mnohem blíže k praktickému životu v běžné realitě, než ty moje.

Řekl jsem mu, že tu knihu mu dávám jako určitý hmatatelný výsledek mé zhruba desetileté práce, a že nečekám, že mi k ní poskytne kritickou reflexi; a ať si z toho přečte jen to, co ho něčím zaujme a bude mu dávat smysl, zbytek ať klidně nechá plavat. Pak jsme si povídali o mnoha jiných věcech, radostech i starostech, o nichž si příbuzní běžně povídají. Celou tu dobu jsem se cítil dost nesvůj, moje v poslední době poměrně časté dopolední závratě, problémy s jemnou motorikou a se soustředěním atd., přetrvávaly až do pozdního odpoledne a navíc jsem se cítil psychicky celkem pod psa, ale byl jsem rád, že jsem bratrem i babičkou přijímán takový, jaký jsem. Bývaly doby, kdy tomu tak nebylo.

Brácha mě odvezl domů, kde jsem uložil do ledničky a spíže spoustu dobrot od babičky, vzal dárky pro svou bývalou ženu a současnou dobrou kamarádku Lucienne, a vydal se ji navštívit. Štědrovečerně podvečerní noční linka se k cíli blížila četnými zajížďkami, zjevně aby pokryla co nejvíc zastávek, až mi z těch zákrut a oblouků bylo nevolno. Ještě, že už přestaly ty závratě.

U Lucienne jsme si předali dárky – mimo jiné jsem dostal černě natřené jmelí, to se mi moc líbilo!, pokecali jsme a bylo to docela zajímavé; stále mě docela zaráží, že se duchovně vrhla – i když asi spíše byla vržena – do divokého afrokaribského duchovního světa, ale konec konců, proč ne? Když tam mohly „cesty Boží“ zavést mě, proč ne ji?

Po deváté hodině jsme se rozloučili a já vyrazil zpět k domovu odložit přebytečnou zátěž a vyrazit na půlnoční mši, tentokrát však nikoli k římským katolíkům, jako v minulých letech, ale k husitům do „atomového kostela“ (jak typickým funkcionalistickým kostelům CČSH říká můj kamarád). K „římanům“ jsem nešel jednak proto, že po tom, co předvedli v záležitosti tzv. restitucí a co průběžně předvádí Dominik Duka, jim nemůžu přijít na jméno (na husity mám kvůli „restitucím“ taky pifku, ale zdaleka ne tak velkou!), jednak proto, že jejich duchovní svět je pro kacíře jako jsem já přeci jen poněkud vlídnější – a na nějakou bohoslužbu jsem jít chtěl, i když jsem z toho měl zároveň trochu strach.

To je tak: Plachý introvert jako jsem já nemá problém pobýt někde vzadu v kostele plném anonymního davu cizích lidí, jsou to sice cizí lidé, ale já jsem jen nenápadnou součástí jejich srocení – a cítím se tudíž bezpečně. Věděl jsem, že u husitů žádný velký nával nebude a měl jsem z toho poněkud úzkost. Přesto jsem tam dorazil (vzal jsem to trochu jako bobříka odvahy), usadil se do kostelní lavice, na rozdíl od katolických bez klekátka, a čekal, co bude. Kostel byl skutečně poloprázdný a myslím, že jsem byl buď jediný, nebo jeden z mála návštěvníků nepatřících do sboru (ostatní se zjevně orientovali v husitské bohoslužbě, věděli co zpívat a tak).

Bohoslužba to byla fajn, farářka Eva Buttová opravdu pěkně zpívala, varhany hrály, dobré to bylo. Husitská liturgie dr. Karla Farského, a vlastně celá CČSH, skutečně je něčím na způsob národní kulturní památky – a to nemyslím ani trochu ironicky!

Snažil tam nějak zpřítomnit Krista, ale převládající emocí byl hluboký, melancholický smutek a pocit nezměrné osamělosti. Jako bych byl přítomen konci nějaké dlouhé a úctyhodné tradice (ve smyslu předávání), mělo to v sobě cosi z melancholie sklonku života starého člověka, který se před tím, než odejde na věčnost, chce ještě podělit o něco důležitého ze své životní zkušenosti. Bylo to velmi upřímné, necítil jsem v tom ten poněkud arogantní či pompézní tón některých římskokatolických bohoslužeb, cítil jsem v tom pokoru a ochotu žít, dokud nevyprší určený čas. Neříkám, že to tak bylo, říkám, že jsem to tak cítil.

V každém případě se jednalo o jiný druh duchovní zkušenosti, než jaké jsem zažil v katolickém kostele. Římskokatolická mše je rozhodně více magická, dotýká se více smyslů a činí tak rafinovaněji, je v ní přítomna velká energie, jen si nejsem jist, co z té energie je záležitost Boží a co patří pouze k římskokatolickému egregoru, posilovaném najmě, ale nejen, apoštolskou sukcesí. Zážitek u husitů byl… lidštějí, řekl bych, ale přesto stále rituální, nikoli zcela strohý a civilní. Nicméně jsem celou tu dobu cítil, jak „jinde“ jsem, jak neortodoxní je moje duchovní cesta a že ji vlastně nemám s kým sdílet, protože je pro mě prakticky nemožné koexistovat s kýmkoli v rámci jakéhokoli, byť i hodně svobodomyslně interpretovaného, dogmatu.

Do toho mi občas přišla na mysl Nohavicova píseň Podzemní prameny, zvláště pak slova „hledáme kořeny, nic o nich nevíme…“, ale ta píseň se mnou pochopitelně dokonale rezonuje celá.

Když jsem odcházel, řekl jsem paní farářce, která stála u dveří kostela a prostě jsem měl pocit, že něco říct musím, že se mi to líbilo, že jsem byl u husitů poprvé, ale že nevím, jestli to je to, co hledám. Ve skutečnosti samozřejmě vím, co hledám, hledám Boha, a není to tak banální, jak to může znít, ale co jsem měl v té chvíli vlastně říci? Jak v několika větách objasnit ten smutek, ten pocit, že žijeme v období pádu dalšího, byť tentokrát jinak manifestovaného, chrámu? Ten prožitek nejtemnější hodiny před úsvitem a tušení, že toho úsvitu se nedožiji? Jak krátce sdělit navíc i pocit zpřetrhaných kořenů a touhu a současně strach nějaké zapustit? A samozřejmě: Jak vyjádřit ten prožitek osamělosti tváří v tvář lidem, kteří často nejsou schopni proniknout do mé osobní spirituální a intelektuální zkušenosti?

Ne, vskutku jsem se necítil jakkoli nadřazeně, jak mi snad může být připisováno. Musím přiznat, že jsou chvíle, kdy se u mě pocit nadřazenosti objeví, ale stává se tak vůči lidem, které Miloš Zeman (k němuž mám jinak poměrně rezervovaný postoj, ale tohle vystihl dokonale!) definuje jako pitomce – lidi, jejichž ambice výrazně převyšují jejich schopnosti (pitomost Zeman definuje jako rozdíl mezi ambicemi a schopnostmi). Ano, stává se, že tváří v tvář pitomci nedokáži být pokorný, i když vím, že bych takový být měl.

A o tomto všem jsem přemýšlel, když jsem šel domů. Byl jsem hluboce zamyšlen stejně, jako jako tehdy v září, když jsem dostal po hubě. A takto zahloubán jsem šel volným krokem a se skloněnou hlavou kolem maďarské restaurace, chtěl zabočit na Lidickou ulici a tu mi najednou vstoupil do cesty snědý muž, jenž byl poněkud cítit alkoholem. Vytrhlo mě to ze zamyšlení, pozvedl jsem hlavu a zeptal jsem se: „Copak?“

A ten muž řekl, s cizím přízvukem: „Mám tě rád.“ a objal mě.

Pak jsme si popřáli krásné Vánoce a šli každý svou cestou. A já jsem věděl, že v té chvíli, v té naprosto nečekané chvíli, byl Bůh.

(český překlad textu písně je ZDE)

Advertisements

komentářů 10

Filed under Co život dal... a vzal., Magie-mystika-víra

10 responses to “Štědrovečerní setkání s Bohem

  1. Ukázka vlastního vnitřního zpracování vnějších podnětů. Taková zkušenost se velmi těžko přenáší. Jiný jedinec, i kdyby prožil ony popisované situace, mohl by cítit, vnímat, zpracovávat, reagovat velmi odlišně. Myslím, že většina lidí (ač třeba věřících, a i ve svátečním čase), by za některými výše zmíněnými jevy nehledala Boha. Inu jiný modus mysli (kterému nicméně sám přitakávám).
    Líbil se mi popis prožitku církevního setkání.

    • Ano, je to samozřejmě naprosto subjektivní záležitost, nikdy bych se neopovážil tvrdit opak 🙂

  2. To byl zážitek!!

    Zvlášť jaks ho vylíčil v souvislosti s tím jiným, záříjovým.
    Závratím zmar, zdraví zdar!

  3. vera

    Je zajímavé že Boha vidíme jen za tím kdo nás objímá, nikoliv fackuje, ačkoliv by měl být přítomen tam i tam, a zatímco nad smyslem úderu přemýšlíme, objetí přijímáme automaticky jako oprávněné… Ale jinak pěkné vánoce, opravdu 🙂

  4. Antikrob

    Na egregorovi je zajímavé, že vlastně reformační války (když to hodně přetáhneme za vlasy) byly důsledkem jeho obrany – reformátoři to přece chtěli všecko v národních jazycích a rozvolněněji, tj. oslabit ho.
    Což se vlastně nakonec povedlo, přece i řkatolíci už dneska jedou v češtině, ačkoliv pokusy (a magický rituál na podporu egregora) tady byly (např. v roce 2005 recitovali nějací univ. studenti z několika států v TV přes telemost o Velikonocích Ave Maria latinsky).

    Jinak energie Boha a jeho egregora je to samé, on je katolík:).

    P.S.: To, že nejsi akdemicky řádně vyučený filozof ti řekl omniscentní Břetislav?

    • Díky za komentář. A ne, to, že nejsem akademicky vyučený filosof, mi řekl někdo jiný, ale není to zase tak podstatné a je to samozřejmě pravda.

  5. Ajeno

    A kvůli čemu jste byl udeřen, to si Vás ten, který Vás udeřil, s někým spletl, nebo Vás udeřil, protože měl potřebu na někoho(kohokoliv), zaútočit, nebo to bylo záměrně a sledoval Vás za účelem nějaké pomsty či něčeho jiného nebo to byla nehoda .