Narcismus „mužů vůle“ aneb Co jsem se naučil od alkoholiků

V letech 2005-2007 jsem téměř tři roky pracoval jako terapeut v doléčovacím centru pro osoby závislé na alkoholu. Naučilo mě to mnohému – jak ve vztahu k lidem, tak i k sobě. Jedna podstatná věc se týká toho, co lidé obvykle označují slovem „vůle“.

Nejprve jen stručně shrnu, v čem to doléčování spočívalo: Služba organizace (o. s. Lotos Brno), v níž jsem pracoval, nabízela (a stále úspěšně nabízí a leccos nového k tomu) motivovaným pacientům prodělávajících protialkoholní léčbu dvouletý pobyt v takzvaných „bytech na půl cesty“, který navazoval na jejich pobyt v léčebně.

Klienti si na pobyt a energie významnou měrou přispívají, práce terapeutů je hrazena z grantů. Sdružení provozuje v Brně dva byty pro muže (v každý pro sedm klientů) a jeden pro šest žen. Každý terapeut má na starosti několik klientů, s nimiž systematicky pracuje, v bytech probíhají kontroly abstinence, existují závazná pravidla, ale není to už léčebna, takže klienti nejsou v bytech zavření, mohou chodit ven a samozřejmě do práce.

V bytech mají bezpečné prostředí, podporu komunity a navíc se pravidelně setkávají s někým kompetentním, s nímž mohou řešit problémy, jež život přináší – psychologické i sociální, a pracovat na dlouhodobých plánech. Součástí je i povinná skupinová terapie. Pokud se nepletu, tak pobyt úspěšně absolvuje asi polovina těch, kdo jej nastoupí, nejčastějším důvodem nezvládnutí pobytu je recidiva – klient může jednou zrecidivovat, absolvovat kratší léčbu a vrátit se do programu. Pokud se to stane podruhé, nebo pokud nespolupracuje, odchází. Tolik stručně k prostředí, v němž jsem získal zkušenosti, o nichž chci psát.

Běžně se setkávám s tím, že si lidé alkoholiky představují jako ty, kteří – pochopitelně na rozdíl od nich! – nemají dost vůle (třeba aby přestali, nebo aby pili jen v rozumných mezích atd.).

Jenže tak to není.

Na základě své zkušenosti mohu říci, že většina mužů-alkoholiků, s nimiž jsem měl tu čest pracovat (dnes mi připadá, že jsem na to byl téměř nemožně nezkušený), byli doslova „muži vůle“, neschopní, zvláště sobě, odpustit slabost. Ženy pak, pokud se nejednalo o dívky do 30 let, které brzy začaly a brzy se do závislosti propadly, byly obvykle utrápené svědomité hospodyňky, které nalezly alkohol jako zprvu vítaný způsob, jak zmírnit stres a vykonávat své rodinné povinnosti, případně jak se vyrovnat se ztrátou a samotou.

Nyní krátce odbočím k té menšině jiných, protože i to je zajímavé a užitečné pro dokreslení obrazu. Menšinu, ale ne zanedbatelnou, tvoří mladí lidé, kteří začali pít brzy, někdy i před patnáctým rokem života (v tom věku si závislost bez problémů uženete za půl roku!), u nichž se vnitřní vývoj jakoby zpomalil, alkohol narušil běžný průběh dospívání. Většinou byli ochotni na sobě pracovat a dohnat to, co zameškali, což bylo velmi sympatické, leckdy ale jejich nezralost vedla k tomu, že se vraceli do starých kolejí – pokud je vám dvacet, pětadvacet let a někdo vám řekne, že už nikdy nemůžete „zachlastat“, aniž byste se ocitli v průšvihu, je to asi přeci jen jiné, než když je vám třeba padesát.

Jedna klientka, bylo jí něco přes dvacet, mi řekla slova, jež nelze zapomenout: „Nikdy jsem nebrala žádné drogy, ani trávu, hrozně jsem se bála, že budu závislá. U alkoholu mě to nenapadlo. Pili přece všichni, bylo to normální.“ Memento!

Další menšinu tvoří lidé, kteří jako primární problém mají depresi, na kterou aplikovali alkohol jako samoléčbu, přičemž alkohol opravdu je vynikající instantní antidepresivum, ale z dlouhodobého hlediska všechno jen zhorší. Nicméně problém s depresí je beztak jen posun o krok dál – když se dostanete za depresi, zase často najdete onoho starého známého „člověka vůle“, který se jen nejprve „uvařil ve vlastní šťávě“ a pak teprve začal pít.

Konečně se sem tam vyskytli lidé trpící nějakou vážnou poruchou osobnosti, s těmi se pracuje velmi těžce, protože nastavení jejich duše je takřka nezměnitelné a obvykle jsou dokonale přesvědčeni o tom, že problém je ve skutečnosti v okolí a ne v nich, případně že je naprosto vyloučeno, že by se mohli změnit.

Vraťme se nyní ale k typickým alkoholikům středního a vyššího věku, o nichž jsem napsal, že jsou to „lidé vůle“. Jejich anamnézy vykazovaly jeden dosti typický rys: Byli to dříči, ať už v zaměstnání nebo jako podnikatelé (obvykle muži), nebo v domácnosti (myslím, že výhradně ženy), kteří si nedokázali odpustit slabost, neuměli pustit práci za hlavu a alkohol jim poskytoval zpočátku vítanou úlevu od toho nákladu, který s sebou vlekli. Jenže během času se stali závislými a přišli o všechno – o práci, o rodinu, o majetek i o zdraví. Tedy rozhodně žádní líní flákači bez vůle. Když absolvovali léčbu a začali na sobě pracovat, to nejdůležitější bylo přivést je k tomu, aby na sebe nebyli tak strašně přísní!

Vypozoroval jsem, že proces léčby závislosti na alkoholu mívá dvě fáze. V první z nich je třeba, aby závislý uznal svůj podíl na celé záležitosti, to jest aby se vzdal výmluv a zdůvodňování toho, proč skončil tak, jak skončil. Toto „hledání viníka“, které je samozřejmě přirozenou obrannou reakcí psychiky, jež se brání pohledu na krutou realitu, většina závislých během léčby velice slušně zvládne během léčby (pokud k ní přistupují poctivě) zpracovat a pohlédnout pravdě do očí.

Druhá fáze spočívá v přijetí minulosti takové, jaká byla, a ke změně vzorců chování z doby před vznikem závislosti. A to je těžké. Vídal jsem to znovu a znovu. Klient byl střízlivý, plný odhodlání, dělal maximum pro to, aby si našel práci (potud dobrý!), pak ji našel, překonával překážky, snažil se všechno zvládnout, našel si lepší práci lépe odpovídající jeho schopnostem a vzdělání, zářil optimismem, někdy se stával doslova workoholikem a pak… zrecidivoval.

Když se po té první recidivě vrátil do programu, už se s ním dalo v tomto směru rozumně pracovat. Tím nechci říci, že recidiva je nezbytná zkušenost pro všechny závislé, ale pro mnohé opravdu ano. Především pro ty, kteří se nenechají přimět k tomu, aby zpomalili, víc odpočívali, dali přednost méně náročné a stresující práci před prací sice prestižnější a lépe placenou, nicméně současně takovou, na níž nejsou připraveni. To se člověku, který má pocit, že ztratil kus života a nyní musí všechno stůj co stůj dohnat, vysvětluje hodně obtížně. A teprve to zakopnutí o alkoholikův kámen úrazu u mnohých funguje jako zdroj pokory a ochoty nechtít od sebe tak strašně mnoho.

To všechno samozřejmě souvisí s narcismem, pokud jej chápeme jako nízké sebevědomí kompenzované nutkavou potřebu přesvědčovat ostatní o vlastní hodnotě. Tím nemyslím, že by lidé závislí na alkoholu trpěli narcistickou poruchou osobnosti (i když i takoví se najdou), ale to, že vykazují vcelku nepřehlédnutelné narcistické rysy. To samozřejmě v naší kultuře není nic výjimečného, zvlášť dnešní doba je přímo kvintesencí narcismu, ale je to dobrý způsob, jak pochopit, oč tu běží a jak to funguje: Člověk nejprve dokazuje, jak je dobrý, úspěšný, výkonný, lepší než ostatní, jak všechno zvládá (případně to alespoň předstírá), pak začne pít, protože ten natlakovaný kotel prostě musí někde „povypustit“, pije víc a víc a chlubí se tím, jak to zvládá, načež do toho nakonec, někdy i po mnoha letech, definitivně spadne a všechno se zhroutí jak domeček z karet. Následuje, často rovněž po mnoha a mnoha letech, někdy už i v bezdomoví na ulici, okamžik prozření, rozhodnutí pro léčbu (pokud někoho na léčení pošlete proti jeho vůli, tak to skoro nikdy nedopadne dobře), léčba a… odhodlání přesvědčit celý svět, že nyní už je ten nový muž, co to zvládá a všechno napraví! U žen je to většinou trochu jinak, ale tu problematiku nyní pominu, je příliš složitá, asi jako všechno, co se týká žen, má-li o tom psát muž.

A nyní se dostávám k tomu, co jsem se možností pobývat a pracovat s lidmi závislými na alkoholu naučil. Nejsem alkoholik, netrpím narcistickou poruchou osobnosti (setkání s jedním takovým člověkem mne přesvědčilo, že to se mnou zase až tak zlé není!), ale rozhodně jsem nadprůměrně narcistní, jsem výkonově zaměřený a při zátěži přesahující míru nižší, než bych si přál, rychle kolabuji. Je pozoruhodné, že navzdory tomu, že jsem s podobnými lidmi pracoval, se mi ta zkušenost prodírala do duše jen velice, velice pomalu; musel jsem se k ní po každém pádu na hubu znovu vracet a znovu ji zpracovávat. Prostě to, že „rozum ví“, nestačí. Rozum ví spoustu věcí, a stejně se znovu a znovu dopouštíme katastrofálních rozhodnutí či pokračujeme v jednání, o němž víme, že nám škodí.

Jsem hodně racionální člověk a poznání, že zkušenost se musí odžít a že to někdy trvá roky, že se tedy nedá „odmyslet“ a pak lusknutím prstů dospět k ideálu, pro mě byla vždy bolestná, neboť jsem to přese všechno znovu a znovu zkoušel.

Proto bych rád všem, kdo zápasí s vnitřními démony jakéhokoli druhu, předal alespoň malinkatý střípek té zkušenosti, střípek, na němž je napsáno: „Netlač na pilu a nespěchej!“

A ano, samozřejmě že to touto formou říkám i sám sobě.

Pokud vás toto téma zajímá, rozhodně si najděte čas na pročtení weblogu Zbyňka Skleničky, který otevřeně a upřímně píše o svých zkušenostech s léčbou závislosti na alkoholu. Stojí za to začít číst od začátku a postupně se propracovávat k současnosti, protože články na sebe navazují.

Advertisements

Komentáře: 41

Filed under Deprese a spol., Terapie závislostí

41 responses to “Narcismus „mužů vůle“ aneb Co jsem se naučil od alkoholiků

  1. lomikel

    dik za clanek, i za odkaz.

    mam dotaz, ze sveho nekolikaleteho alkoholicke obdobi jsme si odnesl poznatek ze zavyslost, fyzicka, se vytvri jen u toho kdo ma k tomu metabolicke predpoklady. ja pri vsi sve snaze, chlast 2-3 tydne po dobu 5-6 let, pravda po kazdodeni praci a treningu, jsme fyzickou zavyslot nikdy necitil. V podstate jsme to bral ze piju na vstek, nebo jako soutez kdo da vic panaku za vecer ( byl jsme docela dobry , cetl jsme si od Londna Demon alcohol a srovnaval. Takze I pres to ze jsem mel okna a obcas usnul nekde venku za teple noci, jsme postupne piti omezil, ciste z duvodu ze me to prestalo bavit , taky zaludek uz nebral tvrdej v takovem mnozstvi a ja strasne nerad zvracim. Konzumuju dodnes 15 let po te , parkat za mesic, jedno dvakrat do roka se ozeru, ne tak jako kdysi pac paisl.

    Ted ten dotas: je zavyslost na alkoholu vazana na metabolismus dany geneticky nebo jsem mel proste jen stesti ?

    Pan na ktereho odkazujes je zavysli stale, bude s tim bojovat do smrti, v podstate mu to piti zustalo uhelnym kamenem zivota I kdyz uz nepije.

    dik

    • Těch faktorů, které se podílejí na vzniku závislosti, je strašně moc. Neexistuje nějaký „gen alkoholiků“, ale predispozice k závislosti se skutečně různí. O metabolismus ale zase tolik nejde, spíš o to, jak je postaven mozek, jak je to s expresí neurotransmiterů atd.
      Asi je to škála: Někdo se propije k závislosti rychle, jiný pomalu, někteří vůbec. Asi to bude mít tvar Gaussovy křivky.
      A pak jsou zde i sociogenní faktory – k čemu to pití slouží, co tím člověk řeší, nebo tím neřeší nic? Jaké navyklé vzorce chování má?
      Stručněji:

  2. lomikel

    chapu,
    stejne se myslim ze nejaky komplex genu to bude kodovat/indikovat

    no ja pil na vstek – reknem proti vsem :), nikdy ne pro zabavu nebo na zapiti zalu, kdo pije pro zabavu nic nevydrzi – overeno experimantalne.

  3. lomikel

    jeste poznamka, shledaval jsme na sobe fyzickou i psychyckou dezintegraci tim chlastem – pri a hlavne po poziti vetsiho mnozstvi (tras, divne stavy, okna etc.), jen te zavyslosti nebylo, vysadil jsem, z ruznych duvodu i na tyden, dva, tri (dovolena, choroba, nejaky narocnejsi projekt v praci)

    • jericho

      Inspirativní by pro Vás mohla být teorie vývoje závislosti dle Jellinka. Např. epizody, kdy dotyčný vysadí alkohol na pár týdnů, a tím se mj. ujistí, že závislý není, jsou popsanou součástí rozhodného stádia.

  4. Mirek

    Dobrý článek. Jen jsem se zarazil u toho narcismu: já myslel, že narcismus je něco jako pýcha, že se moc netýká touhy něco dokázat druhým a před druhými – pokud vím, tak pýcha (v nejvyšším stupni) se třeba v křesťanské tradici vykládá jako stav, kdy už člověku vůbec nezáleží na jakýchkoliv názorech druhých lidí na něj – viz. třeba jak o ní píše C. S. Lewis. Jak myslíš, že to se vztahem narcismus-pýcha je?

  5. Alieno

    A když tedy přišli o práci a majetek, kde tedy brali prostředky na tu ohnivou vodu do doby, než se dostali do léčebny , tedy v mezičase ? A navíc je to dost nákladná neřest .

  6. ABC

    Ano, myslím si, že počátky alkoholismus souvisí s egem, s vůlí, být úspěšný, uznávaný (v rodině i jinde); být ten, kdo něco dokázal, atd. Znám třeba ze své rodiny. Místo, aby lidi člověka podpořili a nechtěli po
    něm stále jen výkon a výkon, tak na rodinných sešlostech se mluví hlavně o tom např. kde pracuješ; lidi se chlubí; kdo se nemá čím chlubit, tak mlčí; na podnikatele, který přijede hezkým autem se všichni dívají s obdivem a chtějí se mu vyrovnat. A rodina tlačí na výkon – zajistit děti; zajistit, aby vás děti a manželka uznávali; zajistit životní standard. Pohodový život se dnes nenosí. A nejhorší to mají ti, co byli úspěšný a snaží se např. z důvodu svého ega zatajit pře jinými propad. Nejen před rodinou ale i před kamarády, známými, atd. Případně i sami před sebou.

    Sám rodinu nemám, ale myslím, že to tak je. Mám sourozence s rodinami, matku, rozvětvené příbuzenstvo.

    Vidím jak nejnižší sociální vrstvy se snaží napodobovat styl těch úspěšných; nosí se to, dodá jim to energii a optimismus, ale to je asi tak všechno.

  7. ABC

    Omlouvám se za překlepy a pravopisné chyby. Dám si pozor. Psal jsem to rychle bez kontroly.

  8. Niniel

    Moc moc děkuji za článek, je to extrémně zajímavá problematika! Kdybyste se někdy rozhodl rozepsat, jak je to (dle Vašich zkušeností) u žen, byla bych moc ráda.

    • A já děkuji za ocenění. Já jsem v Lotosu pracoval víc s muži, u žen jsem spíš zaskakoval, když některý z terapeutů onemocněl atd. Takže těch zkušeností tolik nemám. Nicméně se pokusím dát něco dohromady.
      V zásadě je to tak, že alkoholismus u žen je nenápadnější – ženy obvykle pijí doma a samy, a ženy také častěji kombinují alkohol a anxyolitika (nějčastěji oblíbený Lexaurin). Ale samozřejmě jsou ženy, které dávají přednost opíjení se v hospodě a muži, kteří pijí doma o samotě.

  9. Přišla jsem od Lišky z linku v komentáři Ratky.
    Výbornej článek. Od A do Zet.
    Četla jedním dechem.

    Pro mě do osobního života:

    – „Dnešní doba je přímo kvintesencí narcismu“ – a taky kult výkonového narcismu.

    – Formulace výkonově zaměřených lidí jako lidí s narcistními sklony.
    Ano, a to je důvod, proč mě jako ženu tihle lidi nikdy nepřitahovali jako (sexuální) partneři. Sice by mě (asi) zajistili materiálně, ale bylo//je v nich něco, co mě od nich iodrazuje, říká mi, že ti lidi budou dávat přednost jiným věcem než mně a mojí věčně rozbrnkané přecitlivělé – a neméně pozornosti potřebné dušiččce.
    Ergo, dva narcisti ve vztahu je asi moc. Protože to výkonové zaměření u žen, jak vidno i zjejich zaměření hospodyňkového a z úžasné věty „U žen je to většinou trochu jinak, ale tu problematiku nyní pominu, je příliš složitá, asi jako všechno, co se týká žen, má-li o tom psát muž“ – není vůbec nutně zaměřeno na kariéru, kariérní postupy, tituly a povyšování do funkcí. (I když častio taky je.) Soudě dle sebe, je to u žen porstě potřeba uznání a respektu od mužů v okolí, touha po projevech obdivu, ale i lásky…
    Je to totéž jako snažit se být úspěšný/á v kariéře. Jen cíl obor činnosti jiný.

    (Ergo., jsem VŠ s postgraduálem a pracuju zcela mimo svůj původní obor napůl jako grafik, napůl jako dělník v kamenictví a šíleně mě to baví – ač plat průměrný a ve srovnání s Prahou podprůměrný, těší mě ta práce jako žádné jiné moje zaměstnání předtím. Ale nejen proto, že je to práce hodně tvůrčí a proměnlivá, ale hlavně proto, že je to práce výhradně moje, kterou jsem se postupně za pochodu učila několik let a kterou už tam dneska nikdo jiný nedělá a většinou neumí, plně individuální dílek práce týmové, a že je to práce mezi samými muži, kteří mě berou, respektují a mají rádi. A šéf dá na moje názory, vtipkujem spolu bez sexuálníhio podtextu, (s ostatními samozřejmě snad výhradně jen se sexuálním podtextem:-)), je mi tam dobře a vůbec mám pocit, že po všech mých zaměstnáních „na mojí úrovni“ je konečně tohle to pravé, kde jsem doopravdy „udělala kariéru“. V letní sezóně mívám běžně odpracováno 270 – 300 hodin měsíčně.
    To jen jako příspěvek ke tvé ženonarcistnostudijní činnosti.:-)

  10. – mně sem nešel vložit ráno koment …

    Taky jsem psala, že je to dobrej článek a že mě potěšilo, že tak, jak popisuješ Kojote vznik závislosti a doléčování, tak jsem si to přestavovala.

    A narcismus u žen právě ne tolik v práci, jak je to u mužů, ale ve vztazích (už to napsala rulisa), míň nápadně. Napadlo mě, že taková ta „ženská hrdost“ je vlastně narcismus; „když ty neuděláš tohle /nedáš mi dárek / nepůjdeš tam se mnou…, tak já taky něco neudělám…a přes to nejede vlak“.

    • Díky za komentář. Jinak jsem se díval do systému, a tvůj předchozí komentář musel někde zmizet, není ani spadený ve spamu.
      Jinak s tím ženským narcismem máš určitě pravdu, muž-narcis možná vidí sebe jako rytíře, žena jako princeznu, případně královnu 😉 Nebo čarodějku – konec konců viz macechu ve Sněhurce – tam je ten narcismus explicitní.
      Dobrá kniha na toto téma je tato: http://obchod.portal.cz/produkt/narcismus-vnitrni-zalar/ Ale už je to dlouho, co jsem ji četl. Měl bych si ji znovu projít.

  11. František Hrubín

    mas tam preklem i misto k 😀 “ a pak lusknutím prstů dospět i ideálu“
    za clanek diky celkem me to privedlo k zamyselni. Dovedl bys do toho ze sveho pohledu zaclenit obecne zadluzovani ? mam totiz pocit ze to nejak souvisi ale nemam ten vhled.

    • Opraveno, díky.
      ad zadlužování: Jednoznačně! To sem opravdu patří. Stejně jako třeba gambling. Mám zde méně zkušeností s takto postiženými lidmi, ale už delší dobu mám v plánu napsat něco o gamblingu a pak bych se mohl propracovat až k zadlužování, nakupování a onom „kalouskovském“ žití nad poměry.

  12. Ondřej

    Perfektní článek, kdysi se říkalo, že lečba alkoholismu má úspěšnost 10%, stejně jako lečba obezity, po 10 letech abstinuje jen 10%.Já si alkoholiků vážím, všiml jsem si, že je mezi nimi spousta dříčů a fachmanů. Nesnáším
    naproti tomu ty, kteří nimi pohrdají a přitom za celý svůj život se ,obrazně řečeno, jen opírali o lopatu. Dcera studuje psychologii, měla by si z vás vzít
    příklad. Mohla by jít někde na podobnou praxi jako studentka ? Dík, zdravím a ještě jednou děkuji za článek.

    • Děkuji za komentář, omlouvám se, že píši až nyní, měl jsem nabitý den. S těmi statistikami: Je třeba také rozlišit alkoholika, který párkrát recidivuje, ale vyhledá pomoc, přeléčí se třeba měsíc v léčebně a pokračuje v abstinenci, a toho, kdo do toho znovu vletí naplno. Edukace v tomto směru, tedy zvládání recidiv, je jednou z priorit toho doléčováku, o němž jsem psal.
      Ohledně Vaší dcery: Pokud vím, tak Lotos Brno teď nikoho nehledá, ale existuje spousta jiných neziskovek, které jsou schopny takovou praxi v podobě zaměstnání na někdy jen částečný úvazek nabídnou. Hodně v oblasti pomoci závislým na ilegálních drogách, jsou i neziskovky pomáhající zneužívaným ženám atd. Většinou jsou tam dost mizerné mzdy, ale praxe je to neocenitelná a studenti psychologie tyto možnosti využívají už proto, že většina psychologických výcviků vyžaduje, aby měl účastník nějaké vlastní klienty.

  13. Aleš Hrubý

    Pane, velice Vám děkuji za článek. Po první léčbě jsem abstinoval 10 let, pak druhá léčba, třetí nedokončená z důvodu nástupu trestu. Teď přemýšlím o čtvrté a hledám pomoc. Tedy doktorů a psychologů jsem za svůj život už slyšel docela hodně. Ale takhle krásně a jednoznačně mi to vysvětlení, proč vlastně piju, nikdo nikdy neřekl. Spíše naopak, jedna psycholožka mi řekla, že narcista opravdu nejsem. Četl jsem totiž před deseti lety narcismus vnitřní žalář, a ta pohádka o králově princezně byl můj vztah s manželkou i současnou partnerkou! Ale nikdy jsem si nedal do spojitosti narcismus a alkoholismus jako Vy. A ta pohádka je tak pravdivá pro vztahy! Současná partnerka je vdova, její první muž alkoholik, druhý workoholik, oba dva po smrti. A já její třetí partner alkoholik. Princezna, která hledá krále, tedy svého otce. Fakt dobrý článek, i diskuze je tu dobrá, jsem z Vás v šoku. Za případné chyby v textu omluva, píšu z mobilu, anžto pc jsem vyměnil…však víte za co:-)

    • Děkuji za komentář a držím palce. Pokud se rozhodnete pro léčbu, možná by stálo za to pouvažovat i o tom pokračování v Lotosu, ale je mi jasné, že to může být problém vzhledem k tomu partnerskému vztahu. Jinak co se týče Vaší partnerky a Vás – lidé si poměrně často vybírají určitý typ partnerů, který, podobně jako to pití, určitým způsobem nahrazuje řešení nějakého psychického kamene úrazu, něčeho, co je třeba zpracovat. Mám kupříkladu kamarádku, která vystřídala poměrně hodně partnerů a všichni bez výjimky ji bili. Samozřejmě si nevybírala násilníky vědomě, nestála o domácí násilí, ale cosi v ní ji vedlo k tomu, aby se to znovu a znovu opakovalo. Tím chci říci, že i vaše současná partnerka má v sobě asi cosi nevyřešeného, na čem by bylo záhodno pracovat.
      Nuže, držte se a rozhodně se nestyďte vyhledat pomoc, pokud na to nestačíte. Jsme lidé a člověk je, jak řekl už Aristotelés, živočich společenský. Navzájem si pomáháme a něčím se obohacujeme. To, že se nás současná ideologie snaží přesvědčit, že jsme izolované individuality bojující spolu v neustálé soutěži, je zvrácenost. Pomáhejme a nechávejme si pomoci. Když to tak funguje v tlupě šimpanzů, proč by to nemělo fungovat u nás 🙂

  14. Aleš Hrubý

    A ještě jedna poznámka. Vždy jsem tvrdil, že abstinence není umožněna silou vůle, myslím že za 10 let abstinence to můžu v klidu napsat. A tvrdil jsem pravý opak, že právě alkoholici mají nejsilnější vůli. Co to musí být za vůli dostat se k alkoholu! Ale protože okolí se mi vždy za tuhle myšlenku vysmálo, a tvrdilo mi: musíš mít vůli, a pak nebudeš pít, tak jsem o tom přestal mluvit. Myslím, že je Vaše parketa udělat rodinám alkoholiků osvětu o tomto zmatení pojmů. Protože sám na sobě vím, jak mě tohle nepochopení až výsměch provázelo za dobu pití i abstinence. Btw jsem z Brna, takže máme jistě mnoho společných přátel jak z Vaší, tak z mojí strany barikády. Ale ještě jednou, musím uznat, že Váš článek je pro mě šok v pozitivním slova smyslu. Hlavně že už vím, proč si ty stejné ženy berou vždy alkoholiky, protože to mi také nikdo nikdy nevysvětlil. Díky

    • Rádo se stalo 🙂 Pouvažujte nad tou léčbou a Lotosem.
      Jo, a dobrý je v tomto taoistický přístup. Být jako voda, poddajný, ale nestlačitelný, měnit povrch věcí pomalu, ale důkladně, nechat některé věci prostě plynout.

    • Jiří

      Kdyby jste četl Švejka, tak byste již věděl. Je to tam je to velice roztomile popsáno.

  15. Aleš Hrubý

    A poznámka číslo dvě, aby bylo pochopeno těmi, co nejsou alkoholici. Alkoholik svojí vlastní vůlí nemůže abstinovat, je příliš silná. Teprve až opustí svoji vůli, přenechá ji něčemu silnějšímu než je on sám, třeba osudu, společenství, Bohu, a nechá život volně plynout, pak je abstinence možná.

  16. Aleš Hrubý

    Ústavní léčbu už podstoupit nechci. Život je příliš krátký na to ho prožít v blázinci, ano i ztráta vztahů by mi vadila. I když, věci bývaj naopak. Teprve v tiché léčebně člověk pochopí, že blázinec je venku za zídkou, a i Ty vztahy mohou být naopak. Zkouším ambulantně, ale dostal jsem jakási psychofarmaka, která se mi po pravdě vůbec nelíbí. V současné době se mi nejlépe osvědčuje čaj z kotvičníku lékařského, občas do něj přidám trochu stevie, taky to velice účinně zahání chuť na cigarety. Z anonymních alkoholiků mám strach, je to na mne příliš fanatické. Co mi teď pomáhá je kostel či jakýkoliv chrám. Nepraktikuji, sedím tam většinou sám jen se svými myšlenkami a promlouvám s anděli. Myslím, že většině lidí to příjde směšné, ale mě už ne. Protože andělé, či co to je, já jim tak říkám, plní vyslovená přání. I Ty osobně jste toho důkazem, protože včera jsem prosil, jestli vůbec existuje někdo na světě kdo mi vysvětlí důvody mého pití, ať mne nechají s takovým člověkem setkat. A ejhle, neuplynulo ani 24 hodin, a alespoň binárně jste tu.

  17. Aleš Hrubý

    Ten náznak tykaní a dvě hrubky pocházejí z mobilní predikce t9. Nebylo úmyslem kazit hezkou diskuzi. Ty jste ale taky pěkné číslo, teď jsem četl Váš otevřený dopis kejklíři 44. Myslíte si, že pochopí závěr dopisu, že by si člověk měl představit a zvážit důsledky, co se stane, když se mu splní přání? A odkudpak to všecho víte?

  18. Aleš Hrubý

    A také jsem díky Vám konečně pochopil úděl a smysl svého života-překonávat závislost. Chrám mi pomáhá v praktickém, lépe řečeno pracovním životě, kde recidivuji. Opravdová léčebna je pro mne práce na zahradě, já městský člověk se najednou hrabu v hlíně a sázím květiny. Květiny jsou velice citlivé na to jak se člověk cítí, alkohol k nim vůbec nepatří, a proto je mé přání stát se zahradníkem. Člověk při takové práci také pozná svoji nicotnost vůči přírodním jevům. A cosi budem namlouvat, nejlepší psychoterapie je sex s milovanou osobou.

  19. jericho

    Už delší dobu Vaše články sleduji a jsou mi inspirací, takže za to díky. Docela obdivuju v jaké šíři záběru témat jste schopen držet slušnou hloubku.
    Z mého pozorování – alkohol spíše účinkuje jako anxiolytikum než antidepresivum, je to v souladu i s jeho působením na GABA, obdobně jako BZD.
    Krom případů, kdy je alkohol užíván jako intuitivní samomedikace (i u depresí, protože i ty obsahují často významnou úzkostnou složku), jsou řekl bych častější případy, kdy je porucha nálady sekundární k závislosti na alkoholu. Lékaři prvního kontaktu bohužel často ignorují či nediagnostikují závislost a ordinují AD, (či ještě výrazně hůře BZD). Léková kompliance však bývá v takových případech zoufale nízká a porucha nálady udržovaná, či nadále prohlubovaná abúzem alkoholu a/nebo hůře i BZD.
    Obdobná potíž, jakou popisujete s vůlí bývá i s kontrolou – vlastně spolu souvisí. Málo vede k dezorganizovanému životu vlivem málo výkonné exekutivy, moc až k OCD. Takže naším úkolem až tak často není ubírat či přidávat, ale především řečí kognitivních funkcí zkvalitňovat, řečí osobnostních vývojových aspektů pomáhat dozrávat – v tom se shodujeme.

    „.. nízké sebevědomí kompenzované nutkavou potřebu přesvědčovat ostatní o vlastní hodnotě“ – skvělá myšlenka
    Možná bych se pokusil ji doplnit – nízké sebevědomí, nutkavé přesvědčování o vlastní hodnotě a skrze jejich uznání pokus (ovšem vždy jen s dočasným efektem a tím Sisyfovsky marný) o zvednutí vlastního sebevědomí. Přičemž jako klíčové vidím to, zda dotyčný má či nemá přístup k sycení svých narcistických potřeb skrze své autonomní prožitky a případně zda tedy k tomu nutně paraziticky potřebuje jako mezičlánek diváka obdivovatele. To je prvek, kterým bychom se z celkem dobře terapeuticky oslovitelné vývojové nezralosti posouvali k velmi obtížné osobnostní strukturaci. Ó neutišitelný hlade.
    Tak jak jste to popsal Vy by se to tedy z mého pohledu týkalo vývojové nezralosti, kterou nevidím jako nepřekonatelný průšvih a patřilo by tam často také snížení schopnosti odložit uspokojení, příp. i snížená kontrola impulzů. Nejen, že chci všem ukázat, jak jsem nový a lepší, ale také to musí být hned.
    Tak jak jsem to rozpracoval já by se to blížilo k narcisticky strukturované osobnosti a problematičnost v terapii a v životě by zásadně rostla.

    • Děkuji za komentář. Ano, alkohol skutečně je spíše anxiolytikum než antidepresivum, ale ten článek byl cílen na neodbornou veřejnost a myslel jsem to spíše metaforicky. Ale máte samozřejmě pravdu.
      Jinak si opravdu nemyslím, že by většina závislých trpěla vyloženě poruchou osobnosti. To opravdu ne.

      • jericho

        Souhlasím s vámi. Dr. Jeřábek z Bílé Vody tuším kdysi v nějaké své práci odhadoval výskyt některé z poruch osobnosti u hospitalizovaných pacientů s dg závislosti až 30%. To se mi zdá přehnané, snad kdyby do toho počítal i lidi s jen akcentovanými rysy v osobnosti. Můj odhad je spíš kolem 5, max. 10%. Výrazně častěji mají lidé potíže na rovině toho, co jste popsal Vy.

  20. Ano. A zcela mimo seriózní diskuzi si dovolím podotknout, že osud má smysl pro vtipné hříčky – v Bílé Vodě jsem se poprvní v svém životě sťala jako doga, z čehož mi druhý den laskavým slovem a bylinkovým čajem pomáhaly místní jeptišky. 🙂

  21. barča

    V prosinci jsem se pokoušela vložit komentář, ale nešlo mi to. Nyní to lze a mám tak potřebu to učinit dodatečně. Děkuju za tenhle článek. Jsem často v kontaktu s lidmi – kterým už není pomoci. Jsou z nich trosky. Jsou žlutohnědí, mají cirhozu jater, velké jakoby těhotenské břicho v důsledku ascitu, jaterní encefalopatii, jícnové varixy, z kterých zpravidla vykrvácejí, nebo dojde k jaternímu selhání. Řada takto postižených lidí má vysokoškolský titul, zastávala v profesním životě významnou pozici – a také právě alkoholismus je významý v jejich anamneze. Přetrvávající alkoholismus v anamneze také rozhoduje o tom – jak dál postupovat v léčbě u těchto lidí. Zda jim zavádět TIPS )* apd. Přetrvávající alkoholismus v anamnese je také to – jak se člověk na tyto lidi dívá a vnímá je….zpytovala jsem své svědomí.

    )* Co je TIPS: http://www.stefajir.cz/?q=tips

  22. SV

    Kojot Ďakujem.