Zakázat, zavřít a pověsit III – Perzekuční mentalita obhájců režimu

„Za minulého režimu byli pronásledováni a šikanováni disidenti, zatímco dnes máme svobodu. Kdo tento stav kritizuje, měl by být ostrakizován, vysmíván, zakázán, zabásnut, případně dokonce pověšen!“ Zajímavé je, kolik lidí tímto způsobem přemýšlí a vůbec jim nedochází, jaký vnitřní rozpor je v těch dvou větách obsažen.

Obhájci současné „svobodné a demokratické společnosti“ povětšinou bez výhrad souhlasí s tím, že jsou lidé institucionálně trestáni za propagaci „hnutí potlačujících práva a svobody občanů“ a, patrně ještě častěji!, vyjadřují znepokojení nad tím, že někdo něco protisystémového hlásá a není kvůli tomu perzekvován (nebo je perzekvován jen málo), případně dokonce aktivně udávají – tedy podávají trestní oznámení.

V případě, že se určitá skupina lidí rozhodně přistoupit k nějaké protisystémové či protisystémově laděné akci, jako je například obsazení nepoužívaného objektu squattery, uspořádání „ilegální“ technoparty či demonstrace, přivazování se ke stromům atp., a následuje policejní zásah, je to většinou hlasatelů „svobodné společnosti“ chápáno jako něco, co je v naprostém pořádku, jako způsob, jímž se „svobodná společnost“ chrání před „živly“, jež ji ohrožují. Média, tedy ta velká, o těchto věcech pak příslušným způsobem, tj. prosystémově, referují, což se projevuje mlčením, mlžením a strašením a zesměšňováním. Populární umělci se k tomu přidávají a potvrzují status quo svou autoritou.

Vtip je samozřejmě v tom, že za minulého režimu, kdy byli „nepřátelskými živly“ ti lidé, o jejichž činnosti nyní hovoříme jako o „třetím odboji“, to fungovalo velice podobně:

„Živly“ ohrožovaly režim a režim na to reagoval použitím mocenských prostředků, mediální manipulací (například zobrazováním chartistů jako společenských vyvrhelů) a s využitím autority prominentních umělců a jiných osobností ve svůj prospěch – například v podobě demonstrativního podpisu Anticharty. Populární umělci coby hlásná trouba (libovolného) režimu, by si ostatně zasloužili pořádnou studii!

Než minulorežimní ideologie zeslábla natolik, že už jí povětšinou nevěřili ani její hlasatelé, bylo stíhání disidentů vnímáno částí veřejnosti jako legitimní obrana společnosti proti „vnitřnímu ohrožení“.

Tím nechci sdělit něco tak zjednodušujícího, jako by byla teze, že se „vlastně nic nezměnilo“. Změnilo se toho hodně, současná míra svobody slova je bezpochyby mnohem větší než za minulého režimu, o čemž ostatně svědčí už sám fakt, že mohu beztrestně zveřejnit tuto úvahu. Každý z obou režimů existoval v jiné době, v jiné geopolitické situaci, za odlišných technologických podmínek atd. Nepochybuji také, že být disidentem za minulého režimu vyžadovalo více kuráže a v žádném případě nemám v úmyslu zlehčovat tehdejší perzekuci, naopak si většiny tehdejších disidentů vážím.

ignorance.png

Mým záměrem je poukázat na skutečnost, že je to mentalita lidí, kteří se ztotožňují s nějakou ideologií, co se vlastně příliš nezměnilo – v tom či onom režimu se podstatná část populace nepozastavuje nad perzekucí těch, které v souladu s danou ideologií vnímají jako „ohrožení společnosti“ a tedy i sebe sama, případně po takové perzekuci sami volají či dokonce aktivně udávají, a přitom mají pocit, že jsou zcela přirozeně v právu, protože si, na rozdíl od „podvratných živlů“ váží „výdobytků společnosti“.

Neboli, dnes, říkají, že před těmi, kdo ohrožují naši těžce vydobytou svobodu, je třeba se chránit tím, že budeme volat po omezení jejich svobody. Často dokonce říkají naprosté absurdity typu: „Sama idea komunismu je zločin!“, aniž by jim docházelo, že idea (a ani ideologie) nemůže být zločin, protože zločin je čin a má skutkovou podstatu. Ale to je jen taková perlička na okraj.

Jak jsem napsal již leckde jinde, jsem osobně pro absolutní svobodu projevu, což znamená, že jsem zásadním odpůrcem kriminalizace hlásání jakýchkoli názorů, protože proti idejím je třeba bojovat idejemi a ne karabáčem, a navíc v současné době beztak není možné šíření myšlenek jejich kriminalizací zarazit; instituce „ideozločinu“ je tak problematická nejen eticky, ale i prakticky.

Ve skutečné demokracii by měl mít právo zaznít jakýkoli názor, všechny myšlenky by měly dostat možnost být odmítnuty na základě svobodného dialogu. Jakákoli snaha o institucionální umlčení proponentů libovolné teze je ve své podstatě protidemokratická, totalitní. Současná ideologie tím, že formuje u části občanů nedemokratický, svobodu druhých omezující, postoj a současně jim sugeruje, že právě zastáváním tohoto postoje prospívají svobodě a demokracii, ukázkově demaskuje svou orwellovskou podstatu!

Advertisements

komentářů 13

Filed under Úvahy a postřehy, Politika

13 responses to “Zakázat, zavřít a pověsit III – Perzekuční mentalita obhájců režimu

  1. Radoslav Ulrich

    Dobrý den,
    nikdy jsem si nemyslel, že budu v něčem souhlasit s radikálním levičákem (jak sám sebe označujete), ale zde ano. Ač vycházíme ze zcela opačných premis a jistě bychom se ve spoustě problémů „do krve“ hádali (já jsem svým smýšlením a zkušenostmi vpravo), v tomto se zcela shodneme. Považuji tyto zákony „o propagaci čehokoli“ možná za jakousi sebeobranu před nějakým „nebezpečím“, ale ve skutečnosti je to totalitní nástroj jak hrom, v tom máte zcela pravdu. Přeji hezký den a držte se svých názorů, pokud si je dokážate obhájit i sám před sebou.
    Radoslav Ulrich

  2. To mi připomnělo situaci, kdy se Christopher Hitchens zastal popírače holocaustu Davida Irwinga, ač sám velký kritik diktatur, včetně té nacistické – http://articles.latimes.com/2001/may/20/books/bk-144.
    Jinak bych dodal, že ani v demokracii nemůže být svoboda projevu absolutní, protože stále platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

    • Možná jsem to měl upřesnit, udělal jsem to jinde: Jsem pro svobodu projevu, pakliže neobsahuje přímou výzvu ke spáchání trestného činu.

    • Můžete omezit jak a kde se svoboda projevu uplatňuje, ale nikoliv obsah projevu. Tedy svoboda projevu nezakládá právo vyřvávat o půlnoci na náměstí, ani právo ukrást vysílací frekvence a vysílat svůj obsah, ale nepřipouští cenzuru, čili je-li sdělováno slušnou formou, může být sdělováno i to, co druhý považuje za neslušné, pokud má možnost se sdělení vyhnout.

  3. ABC

    Podobně když studenti v jižních Čechách protestují proti komunistům v zastupitelstvu. Pokud protestují odboráři, tak mají na jejich adresu spoustu silných slov. Že lidi rozhodli ve volbách a že na ulicích nejde dělat politika. Ale komunisty do zastupitelstva vyzvedly také svobodné volby.

    Navíc studenti neplatí za vzdělání, což je svým způsobem komunistický výdobytek. Jsou vlastně závislí na skrytých dávkách od státu a přitom řada z nich by dávky nejraději zrušila.

  4. eF

    KOMENTÁŘ K POSLEDNÍMU ODSTAVCI ČLÁNKU:
    – To je tvoje představa o demokracii. Z podstaty demokracie, to jest vlády lidu (nikoli nutně vlády tolerantní, jak vsunuješ), by měla bejt možnost i některý názory potlačit, shodne-li se na tom lid nebo lidem zvolený zástupci (možnost tyranie většiny).
    – Mimo to, né každej je schopnej se bránit každýmu argumentu; v tvojí demokracii nahráváš sofistům a jinejm schopnejm ohybačům (nebo spíš tvůrcům?) skutečnosti, obdobně jako to dělala demokracie ve starym řecku. A ani neni reálně možný v rámci tak obrovský populace pořád, o všem a s každym diskutovat (navíc často ještě o těch stejnejch argumentech dokola).
    – To, co popisuješ, je v podstatě hodně dobová myšlenka – to neznamená, že neni chybná. Střetávám se s ní často na akademický (tzn. co jsem tak aspoň v rámci filosofický fakulty vypozoroval, hodně levicový) půdě.
    – V praktický politice je jen zřídkakdy čas a prostor pro bezbřehý intelektuální diskuze. Možná namítneš referenda jako řešení. Vážně chceš, aby tvůj názor byl rovnocennej s někym, kdo daný problematice vůbec nerozumí (ani se nesnaží) a hlasuje podle toho, kam ukazuje ksicht z plakátu?

    • Sofistice naopak svědčí potlačování názorů. Vždy tomu tak bylo. Dokonce ji to piluje – viz současné nácky, jak se obratně pohybují na hraně zákona.
      Diskuse musí probíhat na všech úrovních. Vlády expertů libovolného druhu jsou lákavé, ale zneužitelné a vedou k nepotismu a degeneraci. Příkladem byly vlády v zemích bývalého Východního bloku. Dnešní ministři obvykle nerozumějí oblasti, které šéfují, o nic víc, než průměrně inteligentní občané této země.

  5. eF

    S tou sofistikou nesouhlasim. Čím častejší, protichůdnější, neredukovatelnější pluralita, tim víc potenciálního materiálu různý úrovně pro rétorickej trénink. Čim přístupnější lidi budou ve smyslu „všechny názory maj dostat prostor pro kritickou diskuzi“, tim spíš nakonec budou řízený svejma emocema, místo názorů… Extrémy maj tendenci vyvolávat svůj opak…

    Všechno co se dá zneužít, lidi pravděpodobně zneužijou. Je krásný, že by měla diskuze probíhat „na všech úrovních“, ale je to nerealizovatelný. Nejde to obsáhnout. Požaduješ utopii…

    • Krčím rameny jako vždy, když se mě snaží přesvědčit, že je něco nemožné, protože si to neumí představit 😉 Jo, budiž, vidím to prostě jinak.

      • eF

        Neřikám, že to neni možný – NĚKDY. V informačních technologiích je k tomu určitě potenciál. Ale aktuálně, kdy tomu neodpovídá nic z výchovy a školství, je to globálně nepraktikovatelný, což silně nahrává elitářství.

  6. eF

    „Klidně si na mě můžete jinde stěžovat, jak jsem strááášně nedemokratický, ale smiřte se s tím, že se prostě nevybavuji s každým kolemjdoucím kreténem.“ – To máš v portfoliu. (Ne, teď to neni ad hominem; i když podobný věci se daj interpretovat různě). Taky si vybíráš s kym chceš a budeš diskutovat, víš, že neni možný se vybavovat s každym o kdejaký kravině. Časem filtruješ lidi i za cenu určitý ztrátovosti těch, který mohli udělat jen špatnej první dojem (a to opomíjim, že tvoje rozpoložení – čimž myslim momentální náladu, nenarážim přímo na žádnou tvojí „oficiální“ poruchu, už z toho důvodu, že psychiatři jsou dneska schopný označit za nemocnýho téměř kohokoli – mohlo dopomoct chybnýmu výkladu řečenýho)… Stát složenej z lidí nefunguje o moc jinak, naopak se to komplikuje o potřebu sloučit lidi z vlády v jednoho funkčního, jednajícího státo-člověka.

  7. Pingback: Demokratický cenzor | Amor Vacui – Zápisky z cesty